Prosba.

Prosba.
Ó přírodo, jak často jsem nad tebou bdíval spící jak hoch, jenž spitý lásky snem se sklání s tichým polibkem nad dívku dřímající. Jak v její tvář se dívá rád, rty líbá, čelo, vlasy, tak ve tvůj klín já hlavu klad’ a hýřil v kouzlu tvojich vnad a zbožňoval tvé krásy! A jak cítí ten šťastný druh na srdci srdce bíti, tak v labyrinthu snů a tuch se s duší tvou můj snoubil duch a tušil věčné žití! Pták v hnízdě, rosa v lupenech, čím o břeh vlna bije, čím třtina stená, trne mech, i borů šum i mraků spěchspěch, v mé písni všecko žije! Zda stejnou službu, stejný čin též od tebe smím žádat, až budu z těla zřícenin svou duši, tvého stínu stín, v tvé věčné ruce skládat? 134 Tu kouzlem starých vzpomínek mé horké ochlaď čelo; pusť v temna jeho paprslek, by lávou velkých myšlének i v posled překypělo! A pro pohřební pochodeň k svých blesků sáhni zdroji! mé myšlénky do víru žeň, bych směle sáhl v prohlubeň pro perlu – píseň svoji! Skráň moji vánkem zulíbej i chladem lesních stínů, mou duši zahal v mlhy rej! Svůj v blescích odhal obličej, ať s tebou na vždy splynu! Tak najít v sobě boha část – ó sladké umírání! – hned parou letět v hvězdnou vlast, a krůpějí hned ve propast, jen to je z mrtvých vstání! Tak etherem plout bez meze, žít v ohni, vlně, kvítí, být článkem v stálém řetěze, toť víc než triumf vítěze, toť nesmrtelné žití! 187...
135