Prosba.
Ó přírodo, jak často jsem
nad tebou bdíval spící
jak hoch, jenž spitý lásky snem
se sklání s tichým polibkem
nad dívku dřímající.
Jak v její tvář se dívá rád,
rty líbá, čelo, vlasy,
tak ve tvůj klín já hlavu klad’
a hýřil v kouzlu tvojich vnad
a zbožňoval tvé krásy!
A jak cítí ten šťastný druh
na srdci srdce bíti,
tak v labyrinthu snů a tuch
se s duší tvou můj snoubil duch
a tušil věčné žití!
Pták v hnízdě, rosa v lupenech,
čím o břeh vlna bije,
čím třtina stená, trne mech,
i borů šum i mraků spěchspěch,
v mé písni všecko žije!
Zda stejnou službu, stejný čin
též od tebe smím žádat,
až budu z těla zřícenin
svou duši, tvého stínu stín,
v tvé věčné ruce skládat?
134
Tu kouzlem starých vzpomínek
mé horké ochlaď čelo;
pusť v temna jeho paprslek,
by lávou velkých myšlének
i v posled překypělo!
A pro pohřební pochodeň
k svých blesků sáhni zdroji!
mé myšlénky do víru žeň,
bych směle sáhl v prohlubeň
pro perlu – píseň svoji!
Skráň moji vánkem zulíbej
i chladem lesních stínů,
mou duši zahal v mlhy rej!
Svůj v blescích odhal obličej,
ať s tebou na vždy splynu!
Tak najít v sobě boha část
– ó sladké umírání! –
hned parou letět v hvězdnou vlast,
a krůpějí hned ve propast,
jen to je z mrtvých vstání!
Tak etherem plout bez meze,
žít v ohni, vlně, kvítí,
být článkem v stálém řetěze,
toť víc než triumf vítěze,
toť nesmrtelné žití!
187...
135