Švandovy dudy.

Švandovy dudy.
V Strakonicích za oltářemoltářem, tam jsou dudy zaklety; tím to, že juž není v Čechách, jak bývalo před lety. Dokud hrával na ně Švanda, život byl tu jinačí, každá chatrč – posvícení s pečení a koláči. Jeden smích a jeden tanec od podlahy ke stropu, na českou zem pán bůh spouštěl kvítí celou potopu. Nyní běda! – Kde jsou dudy? Veselost je ztracena; v Strakonicích za oltářem časem zní jen ozvěna. Smutné stony, puklé zvony – dumné tóny, táhlý vzdech... Ký ďas vzal ty naše dudy, s nimi staré štěstí Čech? 76 Chtěl bych věru dočkati se a zřít vlastní na oči, až se zas ty dudy najdou, jak to světem zatočí! V Strakonicích za oltářem, vím, že bude neděle, spustí jednou staré dudy od podlahy vesele! První začne hopkat farář, ministranti za ním hned, kantor pustí šňupec z ruky, s šafářkou se chytne v let; purkmistr a radní páni v kolo s měšťankami v rej, i ta babka, která sklání nad růžencem obličej. „Ite, missa...!“ farář křikne, s kůru zazní slavný tuš. – Dudy Švandovy zní! – v Čechách zase štěstí máme juž! A z kostela na náměstí v ulice, kol radnice, za nimi juž v brzku tančí každá v Čechách vesnice. 77 A ten vznět a let a tanec strhne Prahu v kolo též. – Kéž si brzo, milý Švando, na Čechy jen vzpomeneš!