Švandovy dudy.
V Strakonicích za oltářemoltářem,
tam jsou dudy zaklety;
tím to, že juž není v Čechách,
jak bývalo před lety.
Dokud hrával na ně Švanda,
život byl tu jinačí,
každá chatrč – posvícení
s pečení a koláči.
Jeden smích a jeden tanec
od podlahy ke stropu,
na českou zem pán bůh spouštěl
kvítí celou potopu.
Nyní běda! – Kde jsou dudy?
Veselost je ztracena;
v Strakonicích za oltářem
časem zní jen ozvěna.
Smutné stony, puklé zvony –
dumné tóny, táhlý vzdech...
Ký ďas vzal ty naše dudy,
s nimi staré štěstí Čech?
76
Chtěl bych věru dočkati se
a zřít vlastní na oči,
až se zas ty dudy najdou,
jak to světem zatočí!
V Strakonicích za oltářem,
vím, že bude neděle,
spustí jednou staré dudy
od podlahy vesele!
První začne hopkat farář,
ministranti za ním hned,
kantor pustí šňupec z ruky,
s šafářkou se chytne v let;
purkmistr a radní páni
v kolo s měšťankami v rej,
i ta babka, která sklání
nad růžencem obličej.
„Ite, missa...!“ farář křikne,
s kůru zazní slavný tuš. –
Dudy Švandovy zní! – v Čechách
zase štěstí máme juž!
A z kostela na náměstí
v ulice, kol radnice,
za nimi juž v brzku tančí
každá v Čechách vesnice.
77
A ten vznět a let a tanec
strhne Prahu v kolo též. –
Kéž si brzo, milý Švando,
na Čechy jen vzpomeneš!