Samotář.
I myslil často, lidské štěstí, ptáče,
zas k jeho římse že se navrátí,
jen třeba zbudit srdce, toho spáče,
a krásných očí jen se zeptati;
a jde a hledá,
skráň jeho touhou bledá,
noc láká jej; však den, který se zvedá,
zas vše mu vyvrátí.
A sedí zase v středu milých knih,
a šeptá polo nahlas nápěv známý.
Ty čtyry úzké zdi! Cos mluví z nich,
jen tady mír a venku samé klamy!
To sen byl, jenž se mih’,
to dostačí žít svými myšlénkami.
Však touha ta se nedá odbyti,
než pomyslí si, juž se vyřítí,
a on zas prchá štvaný
a hledá, hledá, hledá na vše strany
a vše zas znova stokrát procítí,
a zdá se mu, že život žert je planý,
že líp je nežiti!
64
A uzamkne se na den celičký,
a s pláčem vytáhne ze staré skříně
ty atlasové bílé střevíčky,
jež tenkrát měla, když na jejím klíně
se zbudil ze sna, jenž prch na věky!
Zas pláče bezděky
a líbá myrtu, stužky, vínek vlasů.
Ó smutné zbytky dávných, krásných časů,
z vás nejlíp cítí,
že do opravdy v žití
lze pouze jednou milovat a jednou šťastným býti!
65