O hrobu přemítáš, ó duše snivá!
A jeho taj se tady na tě dívá:
Viz, poražený kmen a ztrouchnivělý
jak rozpadá se v tříšť a plíseň, trávy
však s něho kývá se klas zelenavý
a hedbávný mech zahalil jej celý.
Jest deštěm, vichrem, sněhem zhněten, zmořen;
leč v jeho trhlinu se chytil kořen
a mladé smrčí z něho vzrůstá,
a houba pod ním, pták se nad ním kreje
a dolů s něho malina se směje,
svým nachem svěžím dráždí ústa.
Tak tobě stane se. Jeť živoť věčný!
Jak v propast patřím v přechod nekonečný,
jímž vesmír znova zrozen bují stále;
v těch atomech, jež spjaty hrobu strží,
se minulého žití záchvěv zdrží,
kde přestal jsem, pět, myslit bude dále.
Kam jen se rozhlédneš po černém lese,
každý list bázní se tajemnou třese.
Kam jen v mech u cesty noha tvá vstoupí,
obrázky, kříže a božích muk sloupy.
Cítíš, jak znamenal v skále i klestu
lid náš svou dlouhou, křížovou cestu.
Jak peruť anděla mha letí přede mnou.
Co asi ukrývá rouškou svou tajemnou?
Nyní trhá se, dělí –
Kam vrhlo slunce své topasy perlící,
vidím luh čarovný, svěží a zářící,
v zlatě stopený celý.
Dále jdu mlhou zas a musím mysliti
na krátké blaho, jež okamžik zachytí,
na sny, přeludy mládí;
léta jdou myslí mou jak mračen vichřice,
a v strži pode mnou vzedmutá bystřice
hřímá, vzteká se, pádí...
Jak zlatá záře vedle stínu
jdeš se mnou,
jak měsíc stoupá na mýtinu
v noc temnou,
jak bílý holub černem hvozdu,
jak v supů skřeky píseň drozdů
jdeš se mnou!
A smutné lesy ty a nivy
se smějí,
jak v slunci na tvůj pohled snivý
se chvějí,
a myšlénky mé, sny a dumy
zas do růžova, jak les šumí,
se smějí!
Den veselý je, všude plno zlata,
pták, včela, motýl na výsluní chvátá;
kol jedle, duby, břízy, habry, buky
se usmívají, jasnější má zvuky
dnes bystřina, jež letí přes kamení;
mech svěžejší jest, v sladším ozáření
plá malina a pařez strouchnivělý
se míhá v slunci jako stříbro celý,
a jezero, jež ve skal klínu zeje,
kam stínů deště každá haluz schvěje,
má na hladině samé jiskry třpytné.
Vše píseň jest, co běží i co lítne,
pták, jenž se vznáší, i kmen, který padá.
A přece tajuplný smutek vkrádá
se v tento ples. Zde veselost je těsná,
ten prales kol se nechce zbudit ze sna,
jest plný záře, zdrojů, zvučný, svěží,
a hluboký přec na něm smutek leží.
Pták pravil nade mnou:
„Svou písní tajemnou
dím zřetelně ti dost,
zde nejsi víc než host!“
Strom pravil: „Dál jdi, dál
přes klest a kolem skal,
dál stínem jdi i v jas,
leč vrátíš-li se zas?“
A vedle horský proud
mi děl: „Nesnesu pout,
ty i mou velebou
je vlíkáš za sebou!“
A vzdychnul celý les.
Mne schvátil tajný děs,
já cítil, pravdu v tom
má ptáče, proud i strom.
Jsou chvíle, příroda kdy náhle strne;
tlum stínů, které nevidíš, se shrne
jí přes čelo jak závoj smutku těsný,
zem dutě zní jak hrob, když kráčíš po ní,
jak svadlé věnce hřbitovní, tak voní
v tvých rukou sladké kvítí vesny.
Kraj milý, známý náhle dýše děsem.
Kdos vedle tebe kvačí tmavým lesem.
Tvé srdce ptá se: Co se státi může?
Kmen břízy chví se a kmen buku stená,
a příroda jest jako mrtvá žena,
jíž s vlasů spadly všecky růže.
Snad tuší zmar a zhoubu doby příští?
Přec v stromech živá míza dál se prýští,
pták písně má, proč nemůže však pěti?
Nás v středu plesu strach uchvátí němý.
Ó příbuzenství, jež nás vážeš k zemi,
ó stromů záchvěvy! ó šero snětí!
Den mladý mlhy záclonou
na lesnaté svahy se dívá,
kol mechy v perlách div netonou,
pták v hloubi hvozdů zpívá,
mé srdce v divém tlukotu jásá, jakoby bylo tu
doma od jakživa.
Za křídlem ptáka chtělo by v let
do vzduchu až nad hor lemy,
však zvonce bravu po stráních zpět
táhnou je, lákají k zemi;
pták zpívá, šumí strom, ó srdce, v sporu tom
kam dřív s perutěmi?
Bouř dozněla, a jako v chvílích ranních
se nesou páry po zperlených stráních,
jdou v bílých sloupech a mají lem zlatý,
že ptáš se, zda to andělů jsou šaty.
Květ nezachvěl se ani, kudy táhly,
luh mizí pod nimi jak neobsáhlý,
i vůni cítíš – květ však ztajen zraku,
a ptáka slyšíš – kdesi na oblaku.
Kol páry moře. – Co jest za ní asi?
stráň bříz a buků smaragdové krásy,
pláň rybníka, jež v lekníny se skryla,
mlýn v olších, ořeším snad stezka bílá?
Kol páry moře, a tvé srdce slouchá,
zní srdce božího tluk z toho roucha?
Jen ticho, ticho. Páry, visiony,
čím jsou ty vaše řásné, bílé clony?
Jak v noci sen přes lidskou duši kráčí
váš tlum, vír duchů, přes trávu se vláčí;
jste v skutku země sny? Tak věštcům kdysi
jste plály v pouštích, nových světů rysy
ti ve vás tušili a božství zřídla
rty vlažila jim, cherubinů křídla
pak slyšeli kol hlavy v dál se nésti.
Ó páry! přeludy! ó lidské štěstí!