Zašuměla nad mou hlavou
velepíseň pralesa;
o věčnostech se Šumavou
rokovala nebesa.
Zněly stromy od koruny
po kořen až v srdce hor,
hluboké i jemné struny,
všecky napial zvučně bor.
Každým dechem toužebněji,
výše jal se vát i hrát,
jak by víc a výmluvněji
povědít chtěl ještě rád.
Pěl tak mocně, pěl tak jemně
v šerých větví objetí
o mladosti této země,
v nížto sáhá pamětí.
O pradávném putování
s neklamnými průvodci,
o budoucnu, o svítání,
o hvězdách i o noci.
O té pouti dálném cíli
pělo nebe šumem svým;
byl to hlahol věčné síly
zlahozený tajemstvím.
Ó jak vály zpěvy ony
rtoma větru slavně dál,
a mé srdce všemi zvony
vpadlo lesům ve chorál.
Vcházím ve pralesa svatou říš;
svobodná to obec velikánů,
v nížto není robů, není pánů,
ale králem každý zrozen již;
živé koruny jim zdobí hlavy –
velikosť svůj háv tu nosí pravý,
jenž jí přírodou dán v pravěku;
proč tak bolno tu a cize člověku?
Upomíná žal jej hrozebný,
že mu příroda též růsti dala
v obec velkou, a čím v té se stala
jeho velikosť?! – Háv velebný
podlosť líčená jí šije trhá,
v něj se šatíc, hrou jej nectnou mrhá,
světa smích a kletby pudí naň,
tak že šlechetná se výsosť hanbí zaň.
Jsi, ó velikosti svržená,
hájem na vždy zloupeným a mroucím,
nevypučí žádným jarem skvoucím
tobě korun zdoba vznešená?
Přioděj svým knížecím se hávem,
nepohrdni božským k němu právem,
nevzdej ho, kam přešlo loupeží;
vztyč se v pravou výš – a svět ti náleží.
Znáš samotu? ne tu, jež obestírá
tvá prsa jako žalářový vzduch,
nechť zdí neb lidí chlad tě uzavírá,
jichž nepronikne slunný žití duch;
leč samotu, jenž náhle v divném lese
tě slastí volnosti tak ovane,
že pyšnější se v tobě srdce vznese,
a staré zkrotlé bíti přestane.
Hleď její vlasť! Zde v stínech věčných trůní,
tvůj příchod šumem vážným velebíc,
zde opojí tak slavnou tebe vůní,
že zbloudíš-li, že nenajdeš se víc.
Zde uvítá tě lichotivou zvěstí,
jíž snadno pravé srdce uchvátit;
ty pocítíš, co volnosť a co štěstí,
a těžko pak se v život navrátit.
Vymaněna z hrází
zavládla tu síla zkázy;
na bojišti vývratu
vichřice se rozpoutala,
přiletěvši ve chvatu
obry lesa v náruč jala,
tiskla je svou vášní smrtící,
vyrvala je zemi úpící
vírem svého reje;
teď tak strašlivý tu hřbitov zeje,
jak by obrazem byl lidstva děje.
V smrti nepamětné
padly kmeny bezpočetné;
na prostoře nezměněné
rozbité jen strmí trupy,
ale nad vše příšerné
zjevení se samo kupí:
nad kleslými pod oblohu výš
z říše smrti ve života říš
v duchovitém kůru
mrtvých králů dav se věží vzhůru,
větvemi spiat v pyramidy stvůru.
V pomník vratký sobě
trůní na svém vlastním hrobě;
samovládci, zvoucí zpět
pych a moc své minulosti!
užaslý tu vidí hled
arcidílo nemožnosti.
Jeden z nich tak prudce převrácen,
kořenem že vzhůru převrácen;
vzdorně však a silně
v druhů větvích zavěsil se pilně,
na hlavě tak stojí neomylně.
Přec, vy lesa páni,
nic vás pásu neuchrání,
marno jemu vzdorovat!
nechť vám ještě v poušti lesní
hrůzou možno panovat,
neb i pádem svým jste děsni!
Nechť vás nikdo nechce pokácet,
vaší tíhou zdrcen krvácet,
čas nechť vámi nehne;
však až podruhé vás bouře šlehne,
padnete, jak první z vás jen lehne!
Jsme na prahu lesa v listnatém loubí,
svět vidíme v báječném rámku;
tak zlatě to kolem prosvítá z doubí –
což jdeme snad k zlatému zámku?
Nuž chcete-li cestou mít pohádku,
tož počněme srdnatě z počátku
a strojme se k zápasu s šablonou a klamem –
toť v pohádce zrovna jak v životě samém.
Prv bludný se rytíř na cestu sílí,
všech osidel má-li se zmoci;
hle, tamo již postřen ubrousek bílý
pln lahůdek čarovné moci.
Jen chutě! – leč blíže kdo přikročí tam,
zří skalisko bílé, a na něm – ó klam! –
jen korálky brusin se u věnci skvějí;
to spáchaly víly a teď se nám smějí!
Co šustlo to lesem? jen holoubek divý?
či pěšinou z aksamitu
snad prchá tam víla, že ševel tak snivý
a v zeleni tolik je třpytu?
Jen za ní! Tam zmizela do křoví,
tam ztratila střevíček růžový
a rozsypala si perlovou šňůrku;
jdu blíž – a mám špičky a muchomůrku.
Ó čarovné rejdy! hle co se tam třpytí
tak zlatě, v tak vábivé kráse?
toť jistě tam poklad ze skály svítí,
ač slídovou mincí jen zdá se.
Tam s kyji dva obři ho hlídají,
však nechťsi! my proklouznem podtají...
Ho, ho! co nás tepe? již chce se jim půtky?
Toť střely – však změněny v jedlové šůtky.
Hle! statný tu jelen parohy zdvihá –
zda z lovu snad vytrhnem duchy?
tam červená liška mlázím se míhá,
a zajíc tu napíná sluchy –
cos v houštině švihlo jak z luku šíp;
zda dostihl lišky? ba ještě líp,
v sněť červené sosny ji proměnil k tomu,
a lovce i zvěře jsou pahýly stromů.
Had na cestě zdá se hned kořenem pouhým,
však za nohy zrádně nás chytá;
a měňavý ještěr s tím ohonem dlouhým
co pramen se v kapradí kmitá;
tu stín zase mihne se křídlatý
jak netopýr v jetu rozpiatý;
tma ruchem a šeptem co bytosť tu živne
a s námi si kráčí; jsme v družině divné.
Co’s nad námi šumí jak vodopády,
ač vánek jen zvolna se třese;
snad pod mořem plujem a pozbudem vlády,
nás dále jak vlny to nese;
hle ostrovy zelené nad hloubí!
a co máme na stromech za houby,
jsou lastury připiaté ku šedé skále –
než pozor! my plujem – však po močále!
Tu samotná bříza, štíhlá i sněžná,
nám varovně vstupuje v cestu;
snad k duchům to zbloudila odvážná kněžna,
a začarovali ji z trestu.
Hle chýžka! tam bydlí snad lesní muž,
ten cestu nám poví; jen pojďme – nuž?!
My trnem, neb mžiknutím z chalupy stvořen
je obrovský, divem jen zvrácený kořen.
A dále jen smrky; žádný tu mladý,
leč mnohý již mudřec tu lysý
a vážně až k zemi s hlavy a s brady
jim mechové šediny visí.
Jim pochyby naše se svěřují;
jich ruce se ku předu vztahují
tak velitelsky, jak v bezpečnou známku,
jen tam že dojdeme zlatého zámku.
I jdeme – a věru! tam konec je pouti –
vždyť cesta tam východu nemá,
tam vzdornou jen skálu zříme se pnouti,
toť zavřená brána a němá –
v ní zlatý snad zámek a čarovný svět,
leč kdo se tam dostal, již nepřišel zpět –
niť přetrhla se mi; kdo konce zas chytí,
ať dopoví pohádku o klamu žití.
Jaké temno! lesní velikáni
sklenuli se v šerotajnou báni,
v níž se ztrácí tmavé sloupoví;
v zeleni, jež tichým krokům stlána,
mohutná jsou těla pochována –
chrám to smrti, stín to hrobový.
Hrůza velebná mi šepce báj:
tento les, toť starý svatoháj!
Duše otců! vaše-li to vání,
co tak jemně mých se dotklo skrání,
prodlete, ó stíny milostné!
Jaký šum? To vzlétly prchajíce,
neslyší a neznají nás více,
opouštějí vnuky nešťastné;
vlastním otcům již jsme cizími
sourodi nejsme s blahými!
Nejsme stálí, nejsme neproměnni
ani jak to lesů pokolení,
jež svým dědům vzrostlo nad hroby!
kmeny ty v tak věkuvzdorné moci,
v síle své tak velcí jako otci,
jsou, čím byly za své pradoby;
v nich náš dávný duch snad ještě dlí –
ale v nás?! My kmen jsme odpadlý.
Hle, jak po nás kárajíce hledí
starci lesa velební a šedí,
jako staří naši bohové;
s nevolí jak od nás odvráceni
skrývají své bolné povržení,
že tak klesli mladší věkové!
V posvátné tam truchlí výsosti
v šedinách své nesmrtelnosti.
Hle, stromů klenbou modří motýli
a zlaté mušky vletí po chvíli;
leč nikoliv! toť nebes oko třpytné,
jež pokradmu sem v hloubku lesa svitne.
Však les mu záhy průhled zamyká;
co tajného tu asi podniká?
vše kryje tmou a nedí ani slova,
ač přemítá a velký záměr chová.
Zde ale prosnít tichou hodinu
a seznat lesa velkou rodinu,
v ní zdomácnět: pak teprve tu milo,
pak odhalí se tajné jeho dílo.
On odchoval si v kázni otcovské
tu kolem četné syny obrovské;
ty učil žít tak bratrsky a skromně,
že rovni jsou si všichni v rodném domě.
Leč má on dítky věků všelikých:
hle, strůmky drobné v stínu velikých,
ti na mechu si hrají s jahodami
a nevědí, že obry budou sami.
I dcery svoje v stinném náručí
co útlý mrav, co vděky naučí;
zem panenská jen v pokoře a v tichu
smí vzlétnout po slunci jak po ženichu.
A její věno, skvoucí prameny,
má hospodárně stínem zastřeny;
zná v kapradí a v mech je dobře složit
i prškami a rosou vláhou množit.
Z nich strojí hedváb, jehož pěkný jas
zem bude zdobit, až jen přijde čas!
pak zašustí co blankytové stuhy,
jež od lesů jí splynou v jaré luhy.
Tak milokrásně vyjde zdobena,
až se slunéčkem bude snoubena;
les ovine ji nevěstiným věncem
a propustí ji z domu za milencem.
Snad vzdychne si a v čelo milostné
jí vdechne závoj z páry bělostné,
a v loučení až z krajných boru strání
jí zašumí, jí zalká požehnání.
Jak divně skupeny ty stěny skal!
duch horní jeskyni zde uchystal,
a stařičký tu klečí poustevník,
jenž nábožně se kloní nad zpěvník;
list obrací mu vánku dech,
a tiché dumy
zpěv starce šumí
o všeho žití osudech.
Co pravdy důtklivé as napoví!
onť věkem zkoušený strom habrový,
jenž kořenem se drží balvanu,
půl visí tak, půl leží na stranu,
v mech kolenem se opírá
a v listy mlází
ne bez nesnází
co vetchý čtenář nazírá.
A před ním bažina v mech ukrytá
jak slepé zrcadlo mdle prokmitá,
v něm dávno svět se přestal vzhlížeti,
a stařeček ho zří jen v paměti,
jak býval kdys. I zašeptá
mi uvítání
a v přemítání
svou šumnou řečí mne se ptá:
„Jen pověz, člověče, jak stár je svět?
Já div ji dohlédnu v své mládí zpět;
já k hrobu již se schyluji, ó hleď!
a přec ten svět tak mladým zdá se teď;
kdy hlédnu naň, to není týž,
ni roven sobě!
vždyť v oné době,
kdy já byl mlád byl starcem již.
O tenkrát, kdy mě sklál ten dravčí bol...
Rys v boji s medvědem se řítil kol;
jak rozléhal se lesem jeho řev,
když přemožen se kácel ve svou krev!
Tu ve smrtelné trýzni své
pak zaťav němý
své drápy v zemi,
rval kořeny mé mladistvé...
Tak hrozně naděj svou zřít v podrytu –
a nikdo nepodá ti soucitu!
Já poznal jsem, že bouř a povětří
ni živých ran svou metlou nešetří;
jak vichřice mi trhala
ty bolné údy,
by z měkké půdy
již mroucího mě vyrvala!
Až srdce pohnulo se v kamenu;
on k mému přivalil se kořenu,
on tíží svou jej k zemi přivíral
a bouřlivým mě větrům zastíral;
tak zachován již v mladosti
jsem poustevničil
a ducha cvičil
jen v pokoře a moudrosti.
Já mnoho věřil jsem – a v šedinách
teď zřím, že bloudím v snech a vidinách;
já skoumal jsem, a teď ó běda mi!
svět nerovná se s mými vědami!
Jak právě šel by pozpátku,
tak se mi jeví,
a moudrosť neví,
v jak záhadném to pořádku.
Vše se mnou v odporu; ten starý svět
tu kolkolem tak mlád a samý květ;
z těl druhů mých již mladý roste les,
jen já tu sám a stár a mroucí dnes...
ba kolem mne čas kráčí zpět;
krok jeden tvoří,
a druhý boří:
kým zázrakem by došel v před?!“
Tma v půlnoc tu zraje, les vůči mi stárne,
mdlý ohlas mé kročeje sčítá,
jak s otázkou na rtech to mlčení čárné
kol nepohostinně mě vítá.
Tak hustě ty kmeny kol tísní se davem,
jak zvědavě kdyby se shlukly,
svit ostrý se míhá kdes v úkrytu tmavém,
jak číhavé oko zpod kukly.
Chlad nezhřátý sluncem od stvoření světa
v líc horkou mi skoumavě sáhá,
a v doupěti divém noc tisíciletá
se budí a žasne a váhá.
Pak pozvedá hlavu a promluví zpola:
„Hle člověk! co hledá as u mne?“
Les v úžasu slouchá, šum ozvěny volá,
a na to zas ticho tak dumné.
Co hledá?! Ty tmavá, ty nehybná noci,
snad hledá svůj klid a tvé šero,
snad v moři a v bouři by v klidném tu kotci
chtěl bolestí zaspati stero.
„Co bolesť je lidská?“ noc věčná se diví
a tázavě hledí mi v duši;
ó spatřuje obraz tam pustý a divý,
to zří-li, co člověka smuší.
Však zří to as matně, zrak tmí se jí vrátce,
pak znova se ukládá v stánek.
„A stojí-li za to, co trvá tak krátce,
by rušilo věčný můj spánek?“
Již spí, a ty stromy jak družina strážná
pnou stíny tam hustěji tkané...
Díš krátce?! leč každá tu chvíle tak vážná,
že cítím, jak z věčnosti kane.
Nad lesem se ozval dravce vřesk;
nevidět ho tam, leč chvilkou příští
na oběť snad sletí jako blesk,
snad již vraždí, snad již krev se prýští –
oběť umírá... a nač byl toho žití
vznik a bol a skon? zda dost, že dravce sytí?
Přírodo, ty sama víš-li to?
zdaž ti třeba bolu v srdci živém?
třeba ti, že záhy podryto
žití všecko hyne v zmatku divém?
V božském záměru – li v jeho vír nás vrháš,
či snad neplodně boj našich duší zmrháš?
Nadlidská ty moci jediná,
ježto nezvratna jsi pochybenstvím;
přes odboj náš vzdorný účinná
přírodo, jež vládneš veškerenstvím;
plná tajemství, ač blízká, viditelná;
věčná původem a skonem nesmrtelná:
Jsi-li moc, již báje odvěká
snila jsi co lásku všehomíru,
po níž teskní srdce člověka,
byť i stokrát zapřel luznou víru,
jsi-li božská moc – ty nedáš bez úkolu
doznít věčnostmi svatému lidstva bolu.
Paprsek tak divuplnou mocí
proniká tou lesa vonnou nocí,
jak by stromům v náruč k výši vzpiatou
celá nebesa chtěl v slasti vnést;
chvělá zeleň slzí rosou zlatou,
vše chce krásněji tu růst a kvést.
V stínech jas a luzné duhy krouží,
prameny až z hloubí k světlu touží,
blankyt září, jak by milostněji
pohledět chtěl v jasnou země líc,
haluze se vonným šeptem chvějí:
vzrosťme výše, roňme krásy víc!
Příroda v svém láskyplném díle
k ladnější se povzbuzuje síle,
tichem volá její tužba sladká,
krásnější chce uzřít krásný svět;
božsky a zas lidsky jako matka
k tobě zří a šeptne naposled:
„Ty, jen ty slyš moje zavolání!
v ruce tvé jest světa dokonání;
poznej na něm stopy vůle mojí –
hleď, tak krásně myslila jsem les!
víš, jak spanile jsem v mysli svojí
lidstvo zbájila? ó jen to věz!
Chci mu dát, co zná jen videm touhy;
blaženosť – to není přelud pouhý!
Věř v mou lásku: vidi nejkrásnější
v duši tvou já sama vdechla jsem!
co tě vábí, co tě ukonejší,
mých to snů, mých tužeb ohlasem
Já to chci, já velím ve svém božství:
šťasten buď, a darů tvých buď množství!
tolik skvostů vkladla jsem ti v duši,
tolik vůkol, tobě k dosahu;
věčný žel ať moje dílo zruší,
vše to nestačí-li ku blahu!
Synu můj! má hořce býti klato
dílo mé, tak sladce započato?
Sdělila jsem s tebou sílu činu,
dokonej mé dílo nejblažší;
čiň jen tolik jak ten les, můj synu,
rozviň jen svou výši nejkrasší!“