Jdu do lesů tě vyhledat,
snad někde se mi zjevíš,
bych mohla ti své písně dát,
že bez tebe tu pod smrčí
se smutně srdce odmlčí,
což nevíš?
Jdu, bloudím. Lemem kapradí
to stříbrohlasně zurčí,
jdu, poslouchám, jak naladí
les písně své, zda nejkrasší,
jež z praménků mu vyraší,
mi určí.
Ty nejkrasší! Tvůj sladce ret
v nich rozprávěti slyším,
zde vykouzlím si nový svět;
vím, že tě tady nenajdu,
přec v duši své, ač sama jdu,
se ztiším.
Hle, obtočený plavuní
zde balvan, k němu klesnu. –
Mně štěstí v duši koruní:
zřím tebe s zrakem hvězdnatým
a do hloubky tvé duše zřím,
zřím ve snu.
Les odpovídá, tiše lká
k mé první tady písni,
přec útěcha to nevelká,
že nedohledný korun řad
zpěv nenechaje umírat
jej vysní!
Ty kdybys mohl vyslechnout
mých písní volné stopy,
když lesem rojí se jich proud!
Jen kapradí a rokytí
je slzičkami zachytí
a skropí.
Jen pták je přijme do noty
a z celé duše zpívá;
zpěv mile zní v klid samoty.
Jak zaslechla bych srdce tvé,
mé oko vroucně přes větve
se dívá.
Pták umlkne a odletí.
Jak peruť zašelestí,
hned jiná tiše odvětí,
a zmizí spolu lesa v dál;
ach, komu z duše vyzpíval –
své štěstí!
Je možno někde toužit víc
a tebe vzpomínati,
než u jezera? Na tisíc
snů házím jemu do klína,
a všecky šerá hladina
mi vrátí.
Šum sladký táhne jehličím
a srdcem zalahodí,
vřes zadýchá, a sosny svým
mi učarují chvojím též,
když k sobě vroucím: „miluješ“,
mne vodí.
Třpyt zelenavý do tmava
a jisker miliony
si na jezeře pohrává,
jak čarokrasy na stráži
v něm stěna svůdně obráží
své sklony.
Chci s duchem tvojím býti tu
a býti celou tvojí,
že sotva dychnu v úkrytu.
Ta krása – smutně dojímá,
s mou, jak když stejnou duši má,
se pojí.
Zřím skrytou v lese pěšinu,
jež měkce v mech se kloní,
tak ztichounka, tak do stínu,
tak vzhůru, jako do nebe,
že myslíc – jenom na tebe –
jdu po ní.
Je tkána vřesem růžovým
a odýchána smrčím.
Jsem samotna a skoro vím,
že vzpomínáš mne v chvíli tu,
když bloudím v lesa úkrytu
a mlčím.
Jen někdy hlesnu po ptáku,
když v houští se mi zjeví,
když otázku má ve zraku
i ve zpěvu. Že vzpomínám
jen k tobě při tom – nejinam, – –
to neví.
A vzhůru z cesty vyběhnu,
kde paprsky jsem zhlídla. –
Les přede mnou. – Já toužně hnu
svou duší k tobě. Po lese
mne více noha nenese, –
mám křídla!
Tak v dálce od tebe tu žít
jak přesmutno je, víš-li?
Mám srdce steskem otužit,
když hvězdy s lunou v nebes klín,
jak mušky zlaté na muslín
si vyšly?
Když obláčky se zřasnatí,
jak závoj průsvitavý,
jen obtočí se v závrati
kol celé duše – letní sníh, –
i kolem snů mých posledních, –
kol hlavy?
Ty scházíš mi, bych s jásotem
se k nebi zahleděla,
bych těšila se životem,
bych šťastna spěla v lesů chlad,
kde s písněmi bych v písně dát
se chtěla.
Mně bílý závoj touhy jen
lesk nebe dolů hází,
hvězd slzami je ovíjen,
a stříbrem luny zulíbán,
je průsvitný, že se všech stran –
noc mrazí.
Jak tvoji ruku naposled
jsem tiskla ke své skráni,
jak beze slov se chvěl můj ret,
a vlhly oči – vzpomínáš,
když na hvězdách zrak utkví náš
si maní?
Vím, co jsi tehdá promluvil,
vše zní mi v srdce tluku,
co bylo vím, že duhu vil
déšť s paprskem, a růží nach
že dala jsem ti jako v snách –
i ruku.
Klid lesní volá k duši mé
sen mnohé chvíle sladký,
jak radosť, která – tušíme –
zas navrátí se po čase
a přijde v sterém ohlase
nám zpátky.
Klid lesní tká mi do duše
sta obrazů, zda v klamu,
zda v nekonečné předtuše,
přec nad vše milých; vzletem svým
má celá duše pod smrčím
se vzdá mu.