Z lesů.

Růžena Jesenská

Z lesů.
I. I.
Jdu do lesů tě vyhledat, snad někde se mi zjevíš, bych mohla ti své písně dát, že bez tebe tu pod smrčí se smutně srdce odmlčí, což nevíš? Jdu, bloudím. Lemem kapradí to stříbrohlasně zurčí, jdu, poslouchám, jak naladí les písně své, zda nejkrasší, jež z praménků mu vyraší, mi určí. Ty nejkrasší! Tvůj sladce ret v nich rozprávěti slyším, zde vykouzlím si nový svět; vím, že tě tady nenajdu, přec v duši své, ač sama jdu, se ztiším. [10] Hle, obtočený plavuní zde balvan, k němu klesnu. – Mně štěstí v duši koruní: zřím tebe s zrakem hvězdnatým a do hloubky tvé duše zřím, zřím ve snu. II. II.
Les odpovídá, tiše lká k mé první tady písni, přec útěcha to nevelká, že nedohledný korun řad zpěv nenechaje umírat jej vysní! Ty kdybys mohl vyslechnout mých písní volné stopy, když lesem rojí se jich proud! Jen kapradí a rokytí je slzičkami zachytí a skropí. Jen pták je přijme do noty a z celé duše zpívá; zpěv mile zní v klid samoty. 11 Jak zaslechla bych srdce tvé, mé oko vroucně přes větve se dívá. Pták umlkne a odletí. Jak peruť zašelestí, hned jiná tiše odvětí, a zmizí spolu lesa v dál; ach, komu z duše vyzpíval – své štěstí! III. III.
Je možno někde toužit víc a tebe vzpomínati, než u jezera? Na tisíc snů házím jemu do klína, a všecky šerá hladina mi vrátí. Šum sladký táhne jehličím a srdcem zalahodí, vřes zadýchá, a sosny svým mi učarují chvojím též, když k sobě vroucím: „miluješ,“„miluješ“, mne vodí. 12 Třpyt zelenavý do tmava a jisker miliony si na jezeře pohrává, jak čarokrasy na stráži v něm stěna svůdně obráží své sklony. Chci s duchem tvojím býti tu a býti celou tvojí, že sotva dychnu v úkrytu. Ta krása – smutně dojímá, s mou, jak když stejnou duši má, se pojí. IV. IV.
Zřím skrytou v lese pěšinu, jež měkce v mech se kloní, tak ztichounka, tak do stínu, tak vzhůru, jako do nebe, že myslíc – jenom na tebe – jdu po ní. Je tkána vřesem růžovým a odýchána smrčím. Jsem samotna a skoro vím, 13 že vzpomínáš mne v chvíli tu, když bloudím v lesa úkrytu a mlčím. Jen někdy hlesnu po ptáku, když v houští se mi zjeví, když otázku má ve zraku i ve zpěvu. Že vzpomínám jen k tobě při tom – nejinam, – – to neví. A vzhůru z cesty vyběhnu, kde paprsky jsem zhlídla. – Les přede mnou. – Já toužně hnu svou duší k tobě. Po lese mne více noha nenese, – mám křídla! V. V.
Tak v dálce od tebe tu žít jak přesmutno je, víš-li? Mám srdce steskem otužit, když hvězdy s lunou v nebes klín, jak mušky zlaté na muslín si vyšly? 14 Když obláčky se zřasnatí, jak závoj průsvitavý, jen obtočí se v závrati kol celé duše – letní sníh, – i kolem snů mých posledních, – kol hlavy? Ty scházíš mi, bych s jásotem se k nebi zahleděla, bych těšila se životem, bych šťastna spěla v lesů chlad, kde s písněmi bych v písně dát se chtěla. Mně bílý závoj touhy jen lesk nebe dolů hází, hvězd slzami je ovíjen, a stříbrem luny zulíbán, je průsvitný, že se všech stran – noc mrazí. VI. VI.
Jak tvoji ruku naposled jsem tiskla ke své skráni, jak beze slov se chvěl můj ret, 15 a vlhly oči – vzpomínáš, když na hvězdách zrak utkví náš si maní? Vím, co jsi tehdá promluvil, vše zní mi v srdce tluku, co bylo vím, že duhu vil déšť s paprskem, a růží nach že dala jsem ti jako v snách – i ruku. Klid lesní volá k duši mé sen mnohé chvíle sladký, jak radosť, která – tušíme – zas navrátí se po čase a přijde v sterém ohlase nám zpátky. Klid lesní tká mi do duše sta obrazů, zda v klamu, zda v nekonečné předtuše, přec nad vše milých; vzletem svým má celá duše pod smrčím se vzdá mu. 16

Básně v knize Úsměvy: