Studánka.

Studánka.
Byla jedna studánka v lese přehlubokém, hleděla jak vševědka nezkaleným okem. Z rámku bujných vějířů křídlatěnce zřela, a já jsem jí celičké srdce otevřela. Zdálo se mi častokrát, že se ptá svou duší, a to, co jí napovím, v celé hloubce tuší. Jako já ty kamínky na dně jejím vídám, ona zná, co já si snů na dně srdce hlídám. [19] Ona ví, jak tesknila pro tebe tvá milá, jak jí oči – studánky – touha zakalila. Jak to ví ta studánka, sotva zapomene, že mám srdce paprskem lásky opředené. Až k ní jednou zabloudíš, v soumrak červánkový, Bůh ví, co ta studánka vše ti o mně poví! 20