Tvé.

Růžena Jesenská

Tvé.
To všecko, co mi okřídluje duši, sny opájí a kropí písněmi, co pod hvězdami v toužení mne vzruší a k nebi vznášíc táhne ku zemi, to všecko, čím se srdce chvěje, buší, co zasypává cestu růžemi, je tvé. Ty slzy, které měsíc jenom vídá a vlny vzdechů, prudké žaloby, ty vzkazy, jichž se hlava neuhlídá, ta světla, která čelo ozdobí, to štěstí, jež se v prsou s bolem střídá a kdyby mohlo – úsměv dalo by – –: je tvé. Stín, který kmitne ve přeletu mým okem, záblesk radosti a cit, jímž ani chvilku nenáležím světu, ten osud, který nechci opustit, [25] byť slzou pálil ony růže v květu, mé srdce, dokud nepřestane bít, – – je tvé. Má modlitba, jež v pozdní noci svítá, a vše, co letíc, stíhá křídlem svým, má vzpomínka, jež s modlitbou se splítá, když na hvězdnaté nebe pohlížím, to všecko, čím tě oko moje vítá, to všecko, čím tě oblažiti smím: je tvé. – 26

Básně v knize Úsměvy: