Jen jedinkrát.

Růžena Jesenská

Jen jedinkrát.
Jen jedinkrát svou ruku chtěla bych ti ve tvou dát a říci: „Pojď!“ A jíti s tebou v les, kde haluzkami nebe prokmitá, kde v každém křovíčku je ukryta a šeptá láska, zvoní ptáků ples, kde ještě bez vroucnosti neprones’ ret slovo jedinké. – Chci vzpomínat! A vzpomínám, jak vždy jen bez tebe v les jíti mám, co na čelo tam sprchá opojných a vroucích básní, jak se vlní cit, když duše polétá a počne snít, když les mi netají svůj pláč ni smích, když bloudíc po pěšinách omšených zřím tebe, drahý můj, ač nehledám! [49]