V besídce.

Růžena Jesenská

V besídce.
V besídku malou vešla jsem, obrostlou vlídně loubincem, bylo tam ticho, prázdno tak, a předce hledal cos můj zrak. Stála tam lávka pro dva jen, stoleček z pola rozbořen, vanul tam jakýs lásky duch, byl tam a zmizel, proč – ví Bůh. V písku se ptačí šlepěje drobounká stopa usměje, a mně se zdálo – mile tak, že něco hledal zde můj zrak. Krůčky se zase navrátí, ale té lávce poslati chtěla bych jeden okamžik – největší štěstí, tichý vzlyk. V daleku vidím ruky hyb, jako když nebe dává slib, ale čas minul, marné sny, – – sbořena lávka – do vesny! [62]