Netykavka.

Růžena Jesenská

Netykavka.
Polopíseň, šumot tichý lesem vane, – jsou ty smrky po kořeny rozzpívané. Zastřená je clonou chvojí moje lávka, do vysoka zlatí se k ní netykavka. Pohlížím, jak ostružkami jemně kývá, div se sama od písniček nerozzpívá. Jsem tu jako větví řasných za oponou, myšlenky mé v polopísni lesů tonou. Štěstí moje bloudí někde za horami, vidíš, zlatá netykavko, jsme tu samy! [21]