Někam do daleka.

Růžena Jesenská

Někam do daleka.
I. I.
Já dovedu tě pod jabloň, ty řekneš ke mně tiše: „Svou hlavu ke mně, duško, skloň, tak vždycky krásně nebývá, květ růžový se usmívá k nám s výše.“ Šum křídel, bzukot zlatých včel a šepot ptáků v sněti – to dopoví. Tak okřídlel nás odlesk jara, Bůh ví kam že vznesly se až duše nám a letí. – – – Pak vzruší nás, jak sprchá květ a kolem hlav nám voní, chci v oči se ti zahledět, zda myšlenky mé netušíš, sa hlava moje k tobě blíž se kloní. – – [41] Až dovedu tě pod jabloň, kde zpěv nás ptáků vzruší, až zašeptáš své: „duškoDuško, skloň, –“ my vejdem spolu do nebe, ach, dávno mám již u tebe svou duši. II. II.
Zas vidím lesy, pásmo cest, a pod jezerní stěnou zřím odlesk nebe, luny, hvězd, a zase větve nade mnou svou třásní vonnou, příjemnou – se klenou. A zase slyším trylkovat kdes na větvici drozda, zas v dálce hučí bystřin spád; a čekám, co v těch končinách mi v nejkrásnějších mojich snách se dozdá. A uzřím tebe! Nezpívá pták v blízku na haluzce, leč píseň jeho tesklivá 42 hloub volá nás a volá nás, kde pěšiny tká vábný sráz tak úzce. A je nám blaze, do zpěvu, jak roztouženým dětem, když duše tonou v úsměvu. – – Kam křídlo mé nás donese? Kam? – Pěšinami po lese – i světem! 43

Básně v knize Úsměvy: