Motiv z Křivoklátu.
Na Křivoklátském hradě jsem vkročil v samé stíny,
kam pohlednulo oko, tam poušť a zříceniny.
I vejdu zamyšlený ve staré večeřadlo,
a s římsy náhle k nohoum mně ptačí hnízdo spadlo.
A zbytky soch a štítů kynuly se zdí přísně;
v tom okny z venku vpadly sem zvuky české písně.
A zněl ten zpěv tak sladce, až slzu v oko nutí:
že není smrti, zmaru a není zahynutí!
Když rozplýval se, z dálí bor ve souzvuk mu šuměl,
já zadíval se v hnízdo a všemu porozuměl.
Kde visel dřív zbroj dědů, tam nyní hnízdo ptačí;
vnuk dále v nový zápas, ve zápas ducha kráčí.
Nám zpěv zbyl, bohatýry jsme v dědictví tom chudém,
jen víru mějme v sebe, my byli, jsme a budem!
Mé srdce v bouřném tluku tou modlitbou se chvělo,
jen tolik zapět písní, co v hnízdě tom jich znělo.
20