Večery na horách.
– PANÍ SOFII PODLIPSKÉ –
Mrak na východě. Západ hoří nachem,
déšť jisker hází v houště plné stínů,
kol obzor jakby halen zlatým prachem,
pruh rudý jak šíp vniká do modřínů.
Ty jako v modlitbě se chvějí tiše,
na kmenech jejich pryskyřice voní,
mír nesměrný jim s přísných snětí dýše
a sladkým kouzlem o dno duše zvoní.
29
Do výše cesta stoupá přes vývratě.
Hle, západ šlehl ohněm do jehličí,
a staré kořeny kol planou v zlatě,
mech, kapradí i hub rod trpasličí.
Žár větší.– Hledáš slunce? Juž ho není,
však hoří jeho záře purpurová!
Vím, přijde noc a přijde zapomnění,
leč věřícímu jsou to prázdná slova.
On ví, že v krátce opět světlo vzplane,
že nesmrtelnost hmoty – celé žití,
hvězd krůpějemi z lůna noci kane
a nejlépe jen v duši lidské svítí!
***
U cesty milíř bílým kouřem dýmal,
u něho starý uhlíř stál a zpíval,
zpěv jeho prostý divně duši jímal,
sloup dýmu stoupal výš a s mlhou splýval.
Ze sterých otvorů kouř výš se vinul,
v něm unikala živá duše stromů,
na větve chytal se a v dálce hynul
a starý uhlíř zpíval tiše k tomu.
A já jsem pravil: V tom je celé žití;
z ran sterých musí duše krváceti,
než nejlepší můž’ její píseň zníti,
v níž snadno se to v nesmrtelnost letí!
***
30
Jak mračí se dnes kolem hvozdy tmavé!
Jak s beder mlhy zdraný háv jim visí!
Ni jedno místo na Iučině smavé,
jen místy trčí holý vrch a lysý!
A mlha roste, mlknou skotu zvonce,
kol chaty do tmy rostoucí se noří.
Juž mlha všady, nevíš, kde jí konce,
i hory kolem splývají v tom moři.
Vše obrysy se matou. Není cesty.
Těm běda, kteří zabloudili s dráhy!
jak ruce po nich vztahují se klesty,
na krok jich číhá shnilý kořen nahý.
A můra vyplašena letí z vřesu,
jak slzy svítí v skalné cestě slída.
„Jak daleko jest k jitru!“ dí šer lesů.
„Juž slyším kroky!“ močál odpovídá.
A s šedých mračen tichounký déšť splývá
a každá kapka praví: „Budu mořem!“
Je možno, v chvíli té že bůh se dívá,
jak matky, ženy strachem mrou a hořem?
***
„Sto kroků ještě přes balvany, srázy
až k oné jedli, která osamělá
na holé skály pochmurný stín hází,
tam ukáže se hladina vám celá!“
31
A stalo se. Ve hloubi skalných lomů,lomů
jak tmavý safír jezero se lesklo,
ve změti nahých snětí, v tříšti stromů,
pod hvozdů černou brvou okem blesklo.
Tak tiché bylo, nepohnulo vlnou.
Jak cherubovi s šíje démant spadlý
v tmě plálo pod oblohou stínů plnou,
v svém pádu jakby chyceno skal bradly.
A velký smutek mával kolem křídly,
šleh’ v duši a tam velikou poušť nechal;
však život přírody sterými zřídly
vřel pod mechem a za svým dílem spěchal.
***
Po dešti ve trávě se kapky chvějí,
pták opět zpívá, květina zas voní,
za sluncem poslední juž mraky spějí
a dolem zvonce bravu opět zvoní.
Hle nade hvozdy bílý oblak táhne,
to anděl míru letí; skloňme hlavu
a modleme se, ať nám v duši sáhne,
svou perutí tam ztiší bouře vřavu!
A stalo se. Hor stanul nad úbočí,
k nám uklání se, vesmír kalich jeho;
ó srdce otevřte, ať mír tam vkročí,
jej pijte douškem plným z všeho, z všeho!
32
I z hrdých tesů rozvětralých skalin,
z útlého kvítku hvězdných parnassií,
i z vřesu, jedlí, kapradí a malin,
z hor strmých čel i svěže kyprých šíjí;
Zz té hymny drsné, v které havran volá,
z té sladké písně zvonců stád, z té dumy,
již vítr zpívá, čeře vodu v kola,
z té modlitby, již celý prales šumí:
Ó pijte mír! Jak slzy boha zlaté
na tváři nebes hvězdný roj se třpytí.
Ó pijte jen z té číše vrchovaté! –
Vstříc hvězdám okna chatek horských svítí!
33