Sloky na jaře.
Proč srdce lidské není jak strom z jara?
Co vadí mu, by láskou znova zkvětlo?
Proč jeho netkne se báj vesny stará?
Proč nechce jak strom pohroužit se v světlo?
Déšť lásky zlatý když nám v srdce skane,
jak udržet si jeho rosu blahou?
Strom šťastný z jara v ohni poupat plane,
sní pod hvězdami, syt večerní vlahou.
Však srdce, které jednou milovalo,
to bídně pak jen z upomínek žije;
proč nelze mu, by jak strom znova vzplálo
v svém štěstí, jež jest srdce poesie?
Pak darmo, darmo vzdychá po své vesně,
víc nevrátí se jednou promrhána –
Ó dítě, přitulme se k sobě těsně,
a nepusťme se dřív až v úsvit rána!
Ó milujme se! k ústům dejme ústa,
ať lásky věčnost se nám v ňadrech vznítí!
Jak deštěm strom polibky láska vzrůstá,
ó mějme ocean jí v dlouhé žití!
Až po letech nám stáří kadeř sbělí,
by neschvátil nás děs při slově „štěstí“,
v svém srdci bysme celou vesnu měli
a klidně zřeli stromy z jara kvésti!
43