Soucit.

Jaroslav Vrchlický

Soucit.
V mrak slunce bylo ukryto den celý; mha místo listí byla na větvích, den ztmělý se zdál spíš k večeru než k jitru klonit. Když vzpomínám, tu posud slyším zvonit, a pohřební zas průvod vidím dlouhý. Juž rakev stála nad hrobem a pouhý jen okamžik – a měla dolů sjeti; v hrob hlínu začaly juž házet děti – tu náhle mrakem slunce záře blýskla a světla řeka ve hrob tmavý tryskla; ba slunce celé schýlilo se dolů a složilo v hrob svoji aureolu, jak vědělo by, že má zapotřebí hrob světla, než se zavře na vždy. K nebi jsem pohled tichý. Zde v dík slza stačí; ten soucit oblohy mne pohnul k pláči. [83]

Kniha Co život dal (1883)
Autor Jaroslav Vrchlický