Fragment.
Sny jdou a hlava má se rozpomíná...
Vždy smutná byla, měla šestnáct roků,
jak anděl k modlitbě když ruce spíná,
sen blaženosti zářil v jejím oku.
A tichá byla jako holubice,
jež pijíc vděčně oko k nebi zvedá;
nach časem zbarvil bledé její líce,
jak motýl když na kamelii sedá.
Vlas měla zlatý, oko blankytové,
a ruku bílou, vlhkou, průsvitavou.
Na její skráň se sletovali snové,
co myslila, vše bylo hudbou smavou.
Byl večer juž, když tichém ve úsměvu
mně pravila: „Můj příteli, jest pozdě!“
Mně bylo při tom jak při ptáka zpěvu,
jenž opozdil se v tmavém, dlouhém hvozdě.
I její smrt mně sladkou bájí byla.
Šla do hrobuhrobu, jak ptáče slétá k stromu,
jak Peri v ráj, jak v rodný fontan víla,
jak dítě zbloudilé jde z lesa domů...
LIVORNO 1876.
92