Fragment.

Jaroslav Vrchlický

Sny jdou a hlava má se rozpomíná... Vždy smutná byla, měla šestnáct roků, jak anděl k modlitbě když ruce spíná, sen blaženosti zářil v jejím oku. A tichá byla jako holubice, jež pijíc vděčně oko k nebi zvedá; nach časem zbarvil bledé její líce, jak motýl když na kamelii sedá. Vlas měla zlatý, oko blankytové, a ruku bílou, vlhkou, průsvitavou. Na její skráň se sletovali snové, co myslila, vše bylo hudbou smavou. Byl večer juž, když tichém ve úsměvu mně pravila: „Můj příteli, jest pozdě!“ Mně bylo při tom jak při ptáka zpěvu, jenž opozdil se v tmavém, dlouhém hvozdě. I její smrt mně sladkou bájí byla. Šla do hrobu, jak ptáče slétá k stromu, jak Peri v ráj, jak v rodný fontan víla, jak dítě zbloudilé jde z lesa domů...

Patří do shluku

vzpomínka, odříkání, touha, mládí, sen, beznaděj, zapomnění, smutek, vzpomínat, teskný

631. báseň z celkových 1094

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. TÉ, JEŽ ČÍTÁ APOKALYPSU. (Jaroslav Vrchlický)
  2. Lásce. (Xaver Dvořák)
  3. PÍSEŇ. (Bohdan Kaminský)
  4. Hořké sonety. (Xaver Dvořák)
  5. Má láska. (Julius Alois Koráb)
  6. Hesiod. (Jaroslav Vrchlický)
  7. PÍSEŇ LÁSKY. (Adolf Brabec)
  8. PSÁNO NA VĚJÍŘ (Bohdan Kaminský)
  9. SONET na zadní stranu podobizny. (Vladimír Frída)
  10. V PROBUZENÍ. (Jaroslav Vrchlický)