Má láska.

Julius Alois Koráb

Pomněnkové oči láska moje měla, růžné úsměvy a skráně liliové, zlatých kadeří len hebký vlál jí s čela, půvab rtů měl písně, zvonící, vždy nové. Štěstí luzný krok v běl atlasových lící žhavé růměnce jí předtuchami nadech’ – dítě byla snů, tak plaché, těkající, milovala jitra, lkala při západech... O princeznách bílých pohádkově snila noříc velké zraky jarních květů ve sníh, zdrojů stříbrozvukem mluvila k ní víla nostalgické touhy z lůna samot lesních. Tichý neznámý šel Smutek haluzemi, mlčením ji ovál, zmocnil se jí skrytě: – tušila, že prchnou s dětství illusemi její květy – zhasnou, hvězdy na blankytě... A pak ona sama v hrobce času setlí, oči pomněnkové uzamčeny kráse... „Kéž jen –“ vzdychla – „přelud Poesie světlý nad mou rakví stmělou dnem pak rozlévá se!...“

Patří do shluku

vzpomínka, odříkání, touha, mládí, sen, beznaděj, zapomnění, smutek, vzpomínat, teskný

569. báseň z celkových 1094

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Hořké sonety. (Xaver Dvořák)
  2. Ve druhém jaře. (František Serafínský Procházka)
  3. MÁJ. (Karel Skřivan)
  4. Marii. (Jaroslav Vrchlický)
  5. Píseň. (Josef Václav Sládek)
  6. Procitnutí. (Alois Škampa)
  7. Národní píseň. (Karel Babánek)
  8. SLET PÍSNÍ. (Antonín Klášterský)
  9. PÍSEŇ ŽIVOTA (Karel Babánek)
  10. Žena. (Josef Václav Sládek)