Co tvoje nevěsta, ve vlasech bílou růži,
hrdější královny na tebe, ty můj muži,
jsem s tebou k oltáři šla v slunce zlatém plání; –
tvůj ret se usmíval, mé oko slzou vláhlo,
ty’s pevně šel jak muž, mně slabé dívce táhlo
cos jako bolest duší rozechvěnou;
leč chvíli jen, ve slunce zlaté záři
jak ty já poklekla jsem pevně při oltáři
a slíbila ti věrnou býti ženou
dnes, zítra, v dobru, zlu a do skonání.
Co tvoje žena v radosti i bolu
já s tebou šla, – my oba věrně spolu
tou cestou, která sklonila se srázem;
nám vítr ve tvář dul a chleb nám rostl tvrdý,
já měla pro vše žert a ty jsi byl muž hrdý,
až přec tvůj váhal krok a hasly tvoje zraky.
Já sama plakala, však s tebou na potkání
na líci tvé byl mrak, a na mé usmívání –
nám vítr ve tvář dul a my se chvěli mrazem,
však svoji byli jsme přes slunce svit i mraky.
Dnes svatební náš den, – vzpomínám roků běhu;
v tvou utýranou tvář, mně ve vlas navál sněhu
vichr, jenž dávno již svatební sedral růži –
Tvá duše sterou mukou rozjízvena,
ty’s jako děcko teď, – já matka ti, ne žena, –
jak churav, sláb tu ležíš k nepoznání –
Šla naše cesta v sráz, nám nohy sdralo hloží,
lidé nám cizinou a v dáli pomoc boží!
Dnes svatební náš den – viz slunka zlaté plání:
my slíbili si věrnost do skonání –
usměj se na mne přec, – jen ještě dnes, můj muži!