Pokud si do dětství vzpomínám na snivé modro,
Ty jsi mi odněkud známa už byla.
Květiny dětinně bílé, to Tys je v srdce mé všila,
ty, jež tak sváděly plakat, tak pro nic, a přece tak sladce –
buď zdráva, Královno Bílá!
Nadešly veliké Svátky a s nimi vroucnost a síla,
Ty přišla jsi ke mně slavně, čelo mi políbila,
do zraků vzářila květy, mé srdce rozsvítila –
mně bylo, jako když hlaholná závrať zazpívá v dřímání snivá –
Tys vedla mě, Královno Bílá!
Tu bylo Věčností jaro, jež z dálek i výšek se smálo,
tu bylo ozvěnou Lásky v slavnostech Božího Těla –
andělé plesali: Ave! – co já Tě v náručí jímal,
jak na věky, Královno Bílá...!
Tys byla první mou láskou, blouznivou, zářící láskou,
milenkou útlou a něžnou, přítelkou utěšitelkou –
oh, Tys byla moje všecko – radostná, rozmarná, nyvá –
ó díky, Královno Bílá...!
Jsem slabý a křehký jen snílek, miluju housle a závrať,
miluju květiny bílé, děvčátek srdéčka snivá –
poklekám s polibkem v prázdno, tak sladký v pláči své něhy,
před Tebou, Královno Bílá!
A nebudu zpívat Ti hymny, před Tebou pokorně lehat,
s rytmem, jejž zpívá si sláva, do dálek hlaholí síla:
Z jitra si k oltářku kleknu, s růžencem, pobožné dítě,
usměju se na Tě, Věčnou, usměju na Tebe, Něžnou,
zašeptám přítelce sladké, zašeptám věrné své lásce:
Ave, Královno Bílá!