Naposled kdy políbilas
mé, rodičko, bledé líce,
horkou slzou zalesklo se
na něm perel na tisíce.
A ty perly čisté, vroucí
v srdce padly, v duši tkvěly,
až z nich Tobě na památku
písně lásky vypučely.
Láska Tvoje jako moře
hluboká a bezeměrná,
láska Tvoje jako blankyt
čistá, tichá, svatá, věrná.
Láska Tvoje neoklame,
láska Tvoje neopouští,
provází mě v štěstí, v bídě,
květnou nivou, prázdnou pouští.
Jako lampa před oltářem
věčně svítí, věčně hoří,
vroucnosť její obětavou
nikdy nikdo neumoří.
Stále bdí jak anděl strážce,
nikdy, nikdy neusíná,
pro mne každý žal i bolesť
ba i nevděk zapomíná!
Byť i spadly sněhy chladné,
láska Tvoje neuvadne.
Byť i zhaslo slunce jasné,
láska Tvoje neuhasne.
Byť i zpráhla země šírá,
láska Tvoje neumírá.
Nechci štěstí, nechci nebe;
vždyť mám, drahá matko, Tebe!
Zahleděla jsi se na mne,
jak jen velká láska hledí,
zaplanuli prudkým žárem
na mém rtu Tví rtové bledí.
Dojmem jsem Ti klesl v náruč,
ňadro Tvé se vroucně dmulo –
a mně bylo jak ptáčeti,
ve hnízdě kdy spočinulo.
Vy neznáte matičku mou,
ale kdy byste ji znali,
její srdce, její duši,
hned byste ji milovali.
Zatoužili byste sobě
u ní dlíti v slasti tklivé,
tisknouť mozolnou jí ruku,
hleděť v oči starostlivé.
Blahem by se duše vaše
v jejím blízku rozechvěly,
a na jejím věrném srdci
plakať byste zapomněli.
Ba chtěl bych světu celému
Tvé drahé jméno říci,
by celý vesmír Tebe znal,
rodičko truchlolící:
„Zde vizte moji matičku,
mých snění hvězdu milou
a dobrou, velkou, vznešenou
a srdcem přespanilou!“
A nad Tvým zjevem velebným
by žásl vesmír celý – – –
Však neřeknu to, lidé zlí
by mi Tě záviděli.
Požehnej mě, rodičko má,
křížem svatým na mém čele,
a Tvá slza jako svátosť
splyne na ně tiše, vřele.
Políbení v ústa dej mi,
ať duch Tvůj s mou duší splyne,
a Tvým svatým duchem veden
nikdy syn Tvůj nezahyne.