Co žádáš, dívko plamenná,
vše snesou ti má ramena!
Chceš s nebe hvězdné rubíny?
Či perly z bezdné hlubiny?
Čím lásku tvou si vykoupím?
„Nenos mi perel ani hvězd –
z těch pranic, hochu, není tvým.
Však jedno přece tvojím jest:
Já jediné to srdce chci,
jež ode mne tě odvrací!“
Hoch ustrnul. On dobře znal
to srdce matky, spjaté v žal,
to srdce láskou tlukoucí,
jež s něhou povždy horoucí
do snivé dětské kolíbky
mu ustýlalo polibky
a v životě mu rozchvělém
vždy bylo strážným andělem...
On na to vše se rozpomněl –
a v oko svůdné pohleděl –
a na všechno hned zapomněl
a sevřev dýku, k matce šel.
Spěl nocí čerstvou, chladivou –
však v jeho srdci pálil žár;
tam hvězdy s tichou září svou –
však v jeho srdci tma a svár.
Tak doplížil se do chatky
– – – – stál u matky!
Luna se na ni dívala,
jak v bílém loži dřímala:
Na čele, rukou samé vrásky
od práce, starostí a lásky.
Rtem jakby modlitba šla tichá,
hrud’ oddychá a ze sna vzdychá. –
Bleskem se dýka zaryje –
proud kapek lože zalije –
tak růměnných, jak by tam zkvetlo
slziček Panny Marie...
I chvátal k dívce matčin vrah
a cítil, jak mu v dlani roste
to srdce vroucí, klamu prosté,
jak chtělo by zas láskou bíti,
jak chtělo by zas promluviti.
Již k domu milky své se blížil.
Tu klopýtnul přes tvrdý práh –
a srdce vzkřiklo jako v snách:
„Synáčku – pro Bůh – snad si’s neublížil?!“
Když zaslechla hluk jeho milá,
hned na práh domu přiskočila
a vidouc srdce krvavé,
zděšena vzkřikla: „Tyrane! – –
Chtěla jsem lásku matky tvé,
ne její srdce vyrvané! –
Když srdce vyryl’s matce své,
kdo věřil by v tvou přísahu!? –
Klet jako Kain jdi životem!“
I odkopla jej od prahu
a zamkla dvéře s rachotem...