Vždycky, miláčku, jsem přála tobě,
abys růžemi vždy věnčen býval,
v růží kolkolem bys kráčel zdobě,
povždy na růžích bys odpočíval,
růžích pověčným ti jarem stlaných,
věčnou rosičkou ti svlažovaných.
Ach, teď nachové ti planou růže
v zlatých kadeřích a bílém čele,
k spánku vystlaly ti věčné lůže
ran tvých rekovných již růže skvělé,
rosou vlažené, jež plyne tichá,
vždy se pramení a nevysychá.
Sladkou chovala jsem povždy víru,
tvůj že jenom bol mou duši bolí,
můj že vane mír jen z tvého míru,
ta že moje slasť, již druh můj zvolí;
ach, teď blahý mír, jenž k tobě splývá,
bolu prost, – ó jak mi duši zrývá!
Vždy jsem vzníceně si přísahala,
z loktů nepustit tě nejvěrnějších,
leč by vroucnější tě láska zvala
kynouc do rájů ti blaženějších;
ach, teď náruč tě tak chladná jímá, –
tobě přec se v ní tak sladce dřímá!
Smrti láska má však neustoupí,
sirá, samotná, však věčně věrná,
blaho přetrvá, jež ona loupí
vratká, lakotná i licoměrná;
nikdy nedala bych její zlobě,
bledý reku můj, tě vyrvat sobě.
Ale nad mutné to žití chudé,
nad milenčin pláč a vzdechy děví
píseň rekovná ti věrna bude
v slávě obvinouc tě v junné zpěvy,
skvi se po věku v ní ještě mnohém,
jí, ach, nebohá tě vzdám – buď s Bohem!