POESII.

POESII.
Pokud si do dětství vzpomínám na snivé modro, Ty jsi mi odněkud známa už byla. Květiny dětinně bílé, to Tys je v srdce mé všila, ty, jež tak sváděly plakat, tak pro nic, a přece tak sladce – buď zdráva, Královno Bílá! Nadešly veliké Svátky a s nimi vroucnost a síla, Ty přišla jsi ke mně slavně, čelo mi políbila, do zraků vzářila květy, mé srdce rozsvítila – mně bylo, jako když hlaholná závrať zazpívá v dřímání snivá – Tys vedla mě, Královno Bílá! Tu bylo Věčností jaro, jež z dálek i výšek se smálo, tu bylo ozvěnou Lásky v slavnostech Božího Těla – andělé plesali: Ave! – co já Tě v náručí jímal, jak na věky, Královno Bílá...! Tys byla první mou láskou, blouznivou, zářící láskou, milenkou útlou a něžnou, přítelkou utěšitelkou – oh, Tys byla moje všecko – radostná, rozmarná, nyvá – ó díky, Královno Bílá...! Jsem slabý a křehký jen snílek, miluju housle a závrať, miluju květiny bílé, děvčátek srdéčka snivá – 10 poklekám s polibkem v prázdno, tak sladký v pláči své něhy, před Tebou, Královno Bílá! A nebudu zpívat Ti hymny, před Tebou pokorně lehat, s rytmem, jejž zpívá si sláva, do dálek hlaholí síla: Z jitra si k oltářku kleknu, s růžencem, pobožné dítě, usměju se na Tě, Věčnou, usměju na Tebe, Něžnou, zašeptám přítelce sladké, zašeptám věrné své lásce: Ave, Královno Bílá! 11