SNY A TOUHY
JAN Z WOJKOWICZ.
1914.
NÁKLADEM „PŘEHLEDU“
[3]
PSÁNO 1896–1913.
TISKEM E. LESCHINGRA V PRAZE.
[4]
PŘEDMLUVA.
Do knihy „Sny a Touhy“, první to sbírky svého básnického cyklu „Elegie a Nostalgie“, pojal jsem ty z mých rukopisných i (knižně nebo časopisně) otištěných básní, jež dohromady jako ve flakonu mají uzavírat básnicky ono dětsky a jinošsky mladé, citové, elegickonostalgicky naladěné já, které ve mně sice žilo nejplněji, nejceleji v době mé lidské i básnické puberty, jež však ještě ani dnes není tak zcela zahrabáno druhými, zmnoženými vrstvami mé celkové individuality. Jsou tedy v této sbírce básně počínaje asi mým 16. rokem až po léta poslední, třebas jich počet byl v nepřímém poměru k rostoucímu věku. Ale i ty z básní, jež byly inspirovány a po prvé tvořeny před lety, podrobil jsem důkladné revisi, tak že mnohé z nich jsou otištěny v této knize v podobě více méně pozměněné, a některé z nich byly dokonce v pozdějších letech od základu ideově domyšleny-docítěny a formálně dotvořeny, třebas prvá verse obsahovala in nuce už tytéž ideové (ne-li uvědoměle, alespoň intuičně) a tytéž melodické a harmonické prvky, jež má pozdější duchová zralost a umělecká schopnost teprve rozvedla, zdůraznila, zjasnila.
Ten ryze dětsky-jinošsky sensitivní charakter básní v přítomné sbírce jeví se: 1. Jako větší menší bezdůvodnost co do zdroje, vagnost co do cíle té touhy a toho stesku, jež tyto básně inspirovaly. Výjimku nečiní ani v prvé polovici sbírky skupina básní s určitějším erotickým vztahem k jedné dívce, neboť v této dívce jsem vlastně jen uctíval a miloval dočasně a přibližně zpředmětněný svůj tehdejší erotický a aesthetický ideál: něco velmi bledého, štíhlého a subtilního. Jen jedna báseň, „Podzimní loučení“, odnáší se k dívce jiné. 2. Jako měkká trpnost a
5
ženská něha cítění, projevivší se: A) Obsahově: Láskou a obdivem a) vůči všem bytostem a bytostem-věcem útlým a křehkým, a vůbec subtilním a trpným-něžným, jež se mazlí v smutných úsměvech a šťastných slzách s vlastní něhou a steskem (typický znak tehdejší formy mého egocentrismu) – od dětí a dívek po jemné květiny, od fikcí princezen a vil po zlaté sluneční a stříbrné nebo rtuťové měsíční paprsky, b) vůči dobám v přírodě právě jednak dětsky nevyvinutým, pubertním, a tedy naivně, bezdůvodně a bezcílně se radujícím z bohatství svého života: jitru a jaru, jednak dobám k zmaru odsouzeným, uvědoměle, se zálibnou sebelítostí a stilisovanou, barevně-hudebně bohatou harmonisací zralého umělce se loučícím: podvečeru a podzimu. B) Formálně: Ve volbě a vzájemné vazbě a) obrazů, b) barev: bělostné, růžové, modré, zelené, třpytivě stříbrné a svítivě zlaté, zejména v jich lesku dětsky rozkošivě kovovém nebo žensky měkce atlasovém, hedvábném a sametovém, c) rytmů, rýmů, assonancí, alliterací atd. – tak, aby celek-kniha vzbudil (tu jen pudem sledovaný, jinde přímo záměrný) dojem filigránské stavby, svěží a něžné kytice-malby, mollového houslového sóla nebo sopránového zpěvu. – K této povaze sbírky odnášejí se právě úvodní dvě programová čísla: „Že básník jsem tak citlivý a slabý...“ a „Poesii“, definující tedy právě jen tvorbu oné sensitivní bytosti v mém já, jak je nejplněji představena „Sny a touhami“ (až na některá čísla sice passivní touhy, ale mužnější intonace a širšího dechu, jako na př. „Notturno“), nikoli mou tvorbu jako celek, jež – hlavně teprve vývojem pozdějších let – obsahuje znaky četnější, a mezi nimi i mužnější (po stránce intellektu i vůle).
Co se týče roztřídění básní v této sbírce, volil jsem jako vůdčí kriterion základní náladu obsahu, jen s částečným zřetelem a) k formální povaze té které básně a b) k pořadu chronologickému (tohoto držel jsem se jen potud, pokud to jednak dovoloval zřetel k základnímu kriteriu, jednak spolehlivost paměti sama, a pokud radikální přetvoření – jak k němu došlo u některých básní – nečinilo hledisko to vůbec absurdním). Tato základní nálada obsahu básní v knize je dvojí: 1. Touha po krásném životě, snící jej na zemi. 2. Touha po krásném životě, nenalézající ho na zemi a toužící tedy po něm mimo zemi. Snažil
6
jsem se sbírku tak spořádat, aby se skupiny básní obojí povahy střídaly, a to bez náhlých přechodů, a závěrečné akkordy, representované několika posledními básněmi, aby byly životně kladné a filosoficky posvěcující celý předcházející obsah sbírky, tím, že v ně tento obsah vúsťuje jako ve výslední stadium svého tvůrce: Vagní a zdánlivě bezcílný stesk, který byl dříve bolem nebo blahem nevysvětlovaným, je zde chápán jako podstatná, vlastní forma života a jako doklad jeho vyššího smyslu, a proto i slaven a žehnán jako slib něčeho vyššího v Budoucnosti.
Kdo četl „Poesii“, nenajde v „Snech a Touhách“, u čísel v „Poesii“ dedikovaných a sem pojatých, věnování, neboť nadepsané věnování díla určité osobě je lež, ať vědomá nebo nevědomá, a tak buď pošetilost, povrchnost nebo neupřímnost: Každý tvůrce, ať vědec nebo umělec, věnuje – chtěj, nechtěj – svoje dílo všem, kdo mají k němu affinitu a tedy je s prospěchem assimilují, především tedy členům vlastního národa, v jichž jedincích, psychofysicky nejpodobněji organisovaných, může nejlépe, jak sebe sama znesmrtelnit, tak zároveň poskytnout potravu jim k jich individuelnímu růstu ve prospěch celonárodního a tím i světového Celku.
7
ŽE BÁSNÍK JSEM TAK CITLIVÝ A SLABÝ...
Že básník jsem tak citlivý a slabý,
své jemné sny vepřádám do hedvábí –
Hebounké nitě hedvábného svitu,
hedvábné nitě stříbřitého třpytu.
Titanů tužeb nemá duše má,
pochmurná krása je mi neznámá –
Mám jen své teskné, podzimkové sny,
jich snivé barvy, úsměv důvěrný –
i tam, kde už jsou samé odstíny,
užívám sordiny!
Snivou mou písní sladké adagio,
sladkou mou láskou snivý Correggio –
takové unylé jen ve snech kolébání,
takové důvěrné Věčnosti usmívání...
Co světu dám, to bude zvláštní svět,
v liniích útlý, něžný, jako květ.
9
POESII.
Pokud si do dětství vzpomínám na snivé modro,
Ty jsi mi odněkud známa už byla.
Květiny dětinně bílé, to Tys je v srdce mé všila,
ty, jež tak sváděly plakat, tak pro nic, a přece tak sladce –
buď zdráva, Královno Bílá!
Nadešly veliké Svátky a s nimi vroucnost a síla,
Ty přišla jsi ke mně slavně, čelo mi políbila,
do zraků vzářila květy, mé srdce rozsvítila –
mně bylo, jako když hlaholná závrať zazpívá v dřímání snivá –
Tys vedla mě, Královno Bílá!
Tu bylo Věčností jaro, jež z dálek i výšek se smálo,
tu bylo ozvěnou Lásky v slavnostech Božího Těla –
andělé plesali: Ave! – co já Tě v náručí jímal,
jak na věky, Královno Bílá...!
Tys byla první mou láskou, blouznivou, zářící láskou,
milenkou útlou a něžnou, přítelkou utěšitelkou –
oh, Tys byla moje všecko – radostná, rozmarná, nyvá –
ó díky, Královno Bílá...!
Jsem slabý a křehký jen snílek, miluju housle a závrať,
miluju květiny bílé, děvčátek srdéčka snivá –
10
poklekám s polibkem v prázdno, tak sladký v pláči své něhy,
před Tebou, Královno Bílá!
A nebudu zpívat Ti hymny, před Tebou pokorně lehat,
s rytmem, jejž zpívá si sláva, do dálek hlaholí síla:
Z jitra si k oltářku kleknu, s růžencem, pobožné dítě,
usměju se na Tě, Věčnou, usměju na Tebe, Něžnou,
zašeptám přítelce sladké, zašeptám věrné své lásce:
Ave, Královno Bílá!
11
SIGNORKO MLADIČKÁ...
Signorko mladičká, snivá a stonavá,
jíž v očích modrých lká ztišených lagun sen –
má duše ve snu svém s Vámi se potkává,
jak v šále kmitnete se v stínu luceren...
Rozmarnou hlavičku mile Vám pokrývá
svítivá šála jak z mazlivých atlasů,
gázovou sukničkou vánek Vám povívá,
čtverácky, děcky Vám sahaje do vlasů.
Tak jdem’ po utichlých, po temných ulicích,
svou touhu do oušek špitám Vám plačtivě:
po Vašem tělíčku, po Vašich polibcích –
až dojdem’ k laguně, k černavé gondole.
Lagunou plujem pak, tak toužně zčeřenou:
Z vody k nám zavívá tajemný, svůdný chlad,
tmou noci gázový Váš světlý svítí šat –
a já Vám zpovídám zas krásnou touhu svou
Vás, vonná, políbit, Vás, měkká, zcelovat.
Tu krásnou touhu svou, v své lásky teskném snu:
Jen aspoň jedenkrát lýtko Vám pohladit
dětské a růžové, měkkounkých oválů –
12
to teplé tělíčko v gázovém obalu
cítit v svém náručí se prohýbat a chvít!
Signorko mladičká, snivá a stonavá,
ve snu Vás miluju v Benátkách duše své –
on, proč jen ve snu svém duše Vás potkává,
v těch světlých šatečkách, v té šále svítivé...
13
SVATEBNÍ NOC.
To byla by noc májová
ta naše krásná svatební –
noc zářila by hvězdama
a naše duše růžemi...
Tvých vlasů vůně resedy
by zmámila nás závratí –
tak dlouze bychom dívali,
tak dlouze sobě do očí – – –
14
ZLATÁ PŘADLENA.
Má duše delší dobu již v tak krásném žije snu:
Mám v hloubi lesa ukrytu svou Zlatou Přadlenu.
Pro tu si, až jen přijde čas, do lesa pojedu,
tu z chaloupky v svůj krásný hrad si slavně uvedu.
To bude velký, slavný den, šťastný a krásný tak!
To vše si řekne v ložnici nás obou šťastný zrak!
15
SNY ATLASOVÝCH PRINCEZEN...
(Fragment.)
Sny atlasových princezen
po princích útle třpytivých,
po princích krásných, jako sen,
a jako láska vášnivých –
Sny atlasových princezen
v růžově vonné komnatě,
z níž touží ven, ach ven, ach ven,
na koni vyjet ve zlatě...
16
RUSALKA.
Když plálo světlo měsíční
v stříbrné stromů šumění,
přichvěla v šeptu chvojoví,
přichvěla ke mně ve snění,
zelenou stichlou alejí...
Dlouhé vlasy jí voněly,
tak opojně, jak rezedy,
v můj tolik svůdně hroužila
svůj velký zrak –
až v hrudi, jež se oužila,
mi bilo srdce tak –
oh byla krásná, divoká,
oh byla zvláštní tak!
A pak:
Skasanou sukní sedla si
lichotně ke mně do trávy...
a blízko tak!
A jako by mne uhodla
svým zrakem stále upřeným,
na pranic se mne neptala,
17
jen udýchaně šeptala
zvonivým hlasem svým:
„Smutný můj princi – lásko má,
vy dětsky mladý: stesk a sen,
slyšíte píseň jezera,
jak smutně vane sem?
Hladinou toho jezera,
v měsíčním stříbře kolébá
se malá loďka má,
skvostnýma hraje škeblema
a čeká loďka má,
to na vás, duše má – – – – -–
A v jezeře, tam palác mám,
kde vše je láska – krásný klam,
tam vaše sny vám vylíbám,
skutečnost sladší za ně dám,
vy, duše má –“
Tak hýčkala, tak zpívala,
tak pevně v zrak se dívala,
a stále ke mně níž a níž,
a blíž a blíž
se shýbala,
pak – hlavu k hlavě –
tak šepotavě
zas zpívala:
„Ó, pojďte se mnou, duše má,
má láska všechno ulíbá,
a pro vždy vaše duše snivá,
jež dnes jen samý smutek zpívá,
pak bude má,
a blažená!“
18
A stále níž,
a stále blíž,
se rozechvěně shýbala –
až v roztouženém roznětí,
stiskla mě v strašné objetí –
a líbala – – –
V tom blahu, které cítil jsem,
tak nezažitě vášnivém,
já seznal, že je fantomem –
v tom blahu, jež jsem pocítil,
já seznal, že jsem pouze snil.
19
OUVERTURA K POHÁDCE.
Leť, duše zženštilá, má snílko bláhová,
k Princezně v pohádkách k palácům růžovým,
k palácům zčeřeným lehkými vůněmi –
leť, duše zženštilá, má snílko bláhová,
šumnými hvozdy tak, šumnými, šumnými...
Z tajemných úkrytů vánky nám rozčeří,
kadeře rozhází zkazkami dětskými,
zkazkami dávnými o Bílé Princezně,
o křehké Princezně v paláci růžovém...
Lehkých vod fontány, zelené, zazvoní,
v stesky nám zazvoní jemnými zvonečky,
zvonečky zlatými, zvonečky z pohádek,
zvonečky z dalekých úsměvů Princezny...
Šílená něha nás požene v mámení,
šumnými hvozdy nás požene v mámení,
vodami snícími o něze Princezny,
běloučkých prstíčkách, noženkách sklouzavých...
Smutek a nadšení, něha a zželení
věčně dál bude nás všemi hnát pralesy,
řekami měsíce smutky nám vystříbří,
srdce nám opojí, nervy nám oženští...
20
V asbestu měsíce budeme plakati,
teskniti v zasklených budeme fontánech,
budeme šíliti o smutku Princezny,
o Věčné Ženskosti, o Věčném Zakletí...
Oh, jak jsi vzdálená, zakletá princezno...!
Oh, jak jsi vzdálená, vysněná princezno...!
Ach, Tvoje ručenky, princezno běloučká,
ach, Tvoje noženky v střevíčku z perliček,
něžné mé děvčátko z pohádky do pláče –
přej, ať Tě dobudu – líčko Tvé bleďounké
bez dávných úsměvů v paláci zrůměním,
vínem a polibky, šepotným mazlením –
tělíčko křehounké obejmu, zceluju –
Zakletá Princezno z pohádky do pláče...
21
POHÁDKA SE SORDINOU.
O zlatém trubači jsem snil,
co by tak zvučně zatroubil,
zatroubil snivě do dálky
zapadlou lásku z pohádky,
tu lásku prince s princeznou –
co se však nikdy nevezmou,
nikdy, ach nikdy nevezmou...
22
PŘÍTEL PODZIM.
I.
I.
Sní Podzim nad krajem a dýchá sametově
tesknými, měkce hladícími tóny,
s rozkoší snílka těká po akkordech –
zas prchá v dál – zas vrací se a touží...
Ohřátý trochu jemným vlažnem Slunce,
ohřátý Podzim s jemnou duší snílka:
Teskní, a neví, po čem teskní v dálce,
jen bojácně své akkordy si mazlí
a smutkem snílka sametově pláče...
Přítelka Slunce s umdlenými smutky
vinice hladí hladkou, hebkou dlaní,
vše otepluje unaveným vlažnem.
Pod její něhou sní se to tak měkce,
pod rukou útlou, pohladivší teskně
snem uslzené hlavy snivých aster...
Má duše tichounce své šepce stesky,
Podzimem sněné, vytoužené tóny...
Po dlouhých, dlouhých nocích snů tak vlažných
při hebkém přástvu měsícových smutků,
v besedách s přítelem má duše pláče...
23
V dálku či zpět? – – Ach, finissimo plakat!
A co se večer tulí svojí vůní,
subtilní duší snivě vyssávanou,
a co rtuť luny chladných na mramorech
terassů v parcích chvěje se a teskní,
co kdesi v Norsku na šumících fjordech
tamějších děvčat hedváb duší svítí –
My v sladké touze ručky sametové,
jež vlas by pohladila rozechvěný,
za vlídných měsícových vigilií
naslouchat budem’ rozechvělým houslím – –
a cosi nekonečně sametného,
a cosi jemně snivého až mdlivo
nám bude hráti v okouzleném srdci:
A tehda náhle tak nám přijde všeho líto –
viď, příteli, my oba duše snílků
vypláčem’ svoje stesky sametové...
II.
II.
Mně sen je nyní životem, co v pláči,
tom nejtišším, sním sladké svoje štěstí,
co v měkkém stesku, který věčně dráždí
a věčně hladí, chvěje se a mazlí,
sním v duši kouzlit nejkalnější perly.
Ty zakalené, mléčně bílé perly!
O jejich lesku mluvím se svým druhem,
jenž ve větru si po komínech temných,
po městských ulicích a po loukách kol města,
po modré řece v elektrických světlech
24
do severních snů bájně přenesené,
po stromech zoufalých – svou touhu pláče...
Svou jemnou touhu po ohřetí v Slunci,
pod Jejíž prsty se tak sladce pláče
v samotách snílků...
Ach ty prsty hebké!
Ty prsty bílé, dlouhé nekonečně!
V satiny našich duší kdys nám sáhly,
tak nedbale, jak v pianový úběl –
na teskných strunách slabých našich duší
pláč jarních míz si sladce vyloudily...
Pak bylo nám tak dlouho, dlouho smutno,
tak teskno, jak jen měkkým snílkům bývá,
kdy s cinknutím se rozsvěcují lampy...
Svět modrých snů nám otvíraly dálky –
a šuměly nám... Co nám šuměly vše!
A bylo nám tak teskno, teskno, teskno...
Dráždivá rozkoš drala se nám prudce
z horečných spánků v rozteskněné oči...
Tak poznali jsme svoje velké štěstí!...
To štěstí stesku, který neusíná,
to štěstí pláče, které věčně dráždí,
soustrastnou něhou k vlastní naší duši,
to štěstí, které z nešťastných a snílků
umělce činí, delikátní, jemné,
perly s tak matným, opálovým leskem,
perly tak cudné, těžké, drahocenné,
z jich ostře leptajících, slaných slzí...
25
My vzali jsme se za své chladné ruce,
šli krajem smutným, v sametovém šumu
ve větru větví snivě zkolébaným,
a zadumaní, zpřízněné dvě duše,
své lkali houslové a dlouhé elegie... –
III.
III.
To zaštkalo dnes v duši mojí Jaro!
To jaro, které bledulemi pláče,
tesklivě sněženkami usmívá se,
jasmínem směje se, rybízem zlatým sní,
to jaro, které opojuje bezem,
a sněžně, něžně v konvalinkách nyje!
A všude jemné teplo šířilo se
tak rozkošivě samo šíříc nozdry –
tak chtivě ssálo vlastní svoji vůni,
že rozkoší v závrati omdlévalo!
Tak potácelo se, smyslně potácelo...
A já jsem snil, že pro vždy vrátilo se!
Po celý den jsem zpíval jarní písně,
tak dávno nezpívané melodie,
dlouhé a blouznivé, a závratné a nyvé –
a zas jsem plakal v rozkoši a touze,
v sladké a šťastné touhy beznaději...
Cos lehtalo mě, jako její vlasy,
cos dráždilo mě – bylo to dnes jaro!
Svět celý plakal v jednom pousmání,
omdléval v jednom loku jarní vůně! –
26
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
A padal večer. – Podzim přišel domů.
On odvál, cítě, jak se Slunce směje
na jeho soupeře – a jeho bolest
teď odplývala v neutišném štkání...
A mně, mně přišla v duši vzpomínka
na jara dávno odvanutých vůní,
na jara kdysi odzpívaných písní,
já přitiskl se teskně k svému druhu,
a plakali jsme oba svoji marnost,
a tesknili jsme spolu věčnou touhu –
tak chorobně jsme mazlili své vzlyky,
tak sametově a tak zajíkavě!
IV.
IV.
Dnes usedl jsem k pianu a z klávesnice úbělu
loudil jsem hudbu vlastních snů –
tak roztouženě hrál jsem, hrál, života svého sonatu.
Hudbu, jež hudbou nebyla,
jen tóny maně uhozené,
bezděčně steskem vylouděné –
hudbu, jež v nervech mluvila...
Pojď, drahý příteli, vyslechnout hudbu šílenou,
šťastnou a tichou, tesknou, rozechvěnou...
Vím, ty jediný pochopíš, vím, ty jediný docítíš,
sonatu mého života.
„Já byl a nebyl... Sen májové noci,
já byl a nebyl na houslích tón měkký,
27
jenž zachvěje se vlastní nervosou
a vlastní nervosou se opije,
a zachvívá se – – věčně se zachvívá...
Bez voněl opojně v mé stesky nejprvnější,
tak dávné melodie – to byly moje sny...
Já byl a nebyl záře měsícová,
kdy po listech se třese zelených
a lije se, a teskní v rtuti snech –
Já byl jsem duše zakopaná v chodbách,
kam z jara života družiček vane zpěv,
kam tmavou skulinou se třese pentle děvčat,
kam tercin valčíků tak roztouženě zní...
Já byl a nebyl tón, jenž věčně teskní,
já byl jsem houslí ozvuk nervosní...!“
Ach, tys mi odpovídal teskným basem,
svým pláčem komíny hluboce duseným!
Té tvojí písni nikdo nerozumí...
Já porozuměl jí – a bylo líto mi.
A bylo líto mi všech těch, kdo trpí věčně,
a s rozkoší své síly oslabují,
a ženští věčně, věčně dráždí nervy
ty drahé milce fantomů, snů milce delikátní...
A věčně vysilují stesky své,
jak jemný umělec nejvyšší tóny houslí,
jenž bloudí jimi, šílenými, nocí –
a dráždí jimi duše jemu blízké,
ty měkké, jemné, delikátní, teskné,
kdy v městě lucerny a dívky usínají.
28
V.
V.
Bylo to k večeru a létalo cos temnem...
Tys ke mně schýlil se a sotva jsem Tě slyšel,
jak temně jsi dnes zpíval.
Přílišná bolest dusila Tvé vzdechy,
Osud ti rozkázal – a ty jsi poslouchal...
Jsi měkký tak a povolný a tichý...
Stále Tě slyším, jak jsi temně zpíval...
Já, jenž ti uvyk’ tak, jediný příteli,
můj druhu šílený, já jsem ti porozuměl...
Tak bylo smutněj’ mi, než ještě jindy bývá.
Už jsem však neplakal; jen podložil své ruce,
jen teskně díval se, jak modrého cos létá
a padá temnem...
A tys byl schýlený ke mně, jediný příteli,
ty, jejž mám tolik rád...
Tvé Slunce odešlo a jinde kohos hřálo,
a tobě ani ramínka už jako kdysi
k dotknutí nepřálo – – –
Už’s ani neplakal...
Tak musil’s pryč a za ní šílit dále,
snad věčně tak – a teď ses se mnou loučil...
Já, co mi chceš, jsem brzy pochopil
a duši tvé jen málo zašeptal –
však ze srdce, tak ze srdce:
29
„Já měl tě tolik všemi nervy rád.
Jak tón miluje tón z příbuzné struny,
a honí se s ním, kvílí s ním a o něj,
a láskou dusí jej – tak já jsem měl tě rád...“
A ty ses loučil...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
A už jsi nebyl ke mně schýlený,
já slyšel tě, jak dusně v dálku sténáš,
a prcháš stále dál – to za ní, za ní...
Tu snil jsem, jak tak dlouho budeš hledat,
s ní v krajích bloudit, věčně plakat k ní,
o ramínka se třít a věčně vzdychat,
co ona růžově se k jiným bude smát...
Vždyť tobě osud Podzimem dal být, ne Jarem,
vždyť nám jen tesknit dal, ne jásat, příteli...!
A v tesknění tom celé naše štěstí...
A již tě neslyším, už zmizel jsi mi v dáli,
já zbyl tu se svým smutkem sám a sám...
A plakat nemoh’ jsem... Jen, podloženou hlavu,
tak teskně dívat se, jak kovem havrana
v zákalu modravém se v kraji složil sníh...
Sním bez přítele tak – – –
30
KRÁLOVNA.
Má duše zpitá slunce vyzlacením,
v jaru a touze jen se potácí –
vše vzduchem bez břehu dnes zmírá samým sněním,
kde zlacení se chvějí medáci...
Vyhřátou v slunci chtěl bych stonat vůní,
v těch teplých vůních chtěl bych mřít co vzdech –
chtěl květinou bych být, v níž všechny touhy stůní,
jíž život míjí v samých krásných snech!
–––
Jsou trubci bzučící dnes první láskou zpití,
má každý v duši stesk a nedosněný sen –
jich křídla na slunci se slzným zlatem svítí –
Oh, jaký velký den, jak slavný, zlatý den!
Dnes budou poprve a naposledy žíti,
až Zlatá Královna se vznese z úlu ven!
Oh chtěli by den celý zlatě sníti
o tílku zlatém, štíhlém, tílku Královen!
–––
31
Královna vylétá tak roztřpytěně zlatá,
tak štíhle vytáhlá, tak skvostné kroužená –
oh jak se nese – plavně – křídla rozepiatá –
To blaho závratné! Ta trýzeň blažená – – –!
Je jaro věčnou mukou tím zlatým rozesněním,
je věčnou rozkoší tím zlatým zpitím svým –
je bezkonečnou láskou tím věčným rozteskněním,
tím věčným voláním za něčím vzdáleným!
–––
Královno duše mé, Ty, do zlatova sněná,
proč, trubec zmámený, Tě nesmím míti dnes –?
Jsi štíhle vytáhlá, jsi skvostně vykroužená – –
a mně se plakat chce a plesat do nebes...!
Je jaro věčnou touhou, je věčnou melodií,
je láskou oddanou, zlatnoucí ve zraku –
je nedosněným snem, jenž chorým štěstím zpíjí,
je zlatým blouzněním na křídlech medáků...
32
FANTOM.
Jsou večery, kdy všechna křoví,
břízy i olše smuteční,
chvějí se jako třtiny v světle
rtuťové záře měsíční.
Vzduch plný světla magnesia
improvisuje zrcadla –
to měsíc, elektricky bílý
tak ostře magicky v něm plá.
V takových chvílích přes nebesa
veliký fantom svítící
vysoké dívky stoupá vzhůru
až k magickému měsíci.
Šat světlý, tělo liliové,
vznešené, jako štíhlý stvol,
líce tak jasmínově sněžné –
tak ticho kol, tak ticho kol...
Vše jako ucho divotvorné
naslouchá duší ztajenou:
fantom se teskně rozprostírá
nad celou širou krajinou.
33
Své roztažené, dlouhé ruce
koupá si v lázni měsíce –
ty dlouhé prsty! Jak jsou krásné,
v světle se smutně dloužíce!
Rty jako by se rozplývaly
v zhrdavě smutném, úsměvu,
jak něčemu tak nemožnému
tam v daleku, tam v daleku...
A velké, rozevřené oči,
modravě šedé, upřené,
svým krutým smutkem pijí nocí
měsíční světlo, touhy mé...
To Ona je: Má Lunatická,
má Světelná, má Houslová,
má ideální Beatrice,
má vytoužená Synoeva!
To ona je: Má Nekonečná,
stříbrná moje Princezna,
má Krutá ve svém s bohem dání,
má Nedostižná, Vítězná!
34
IDEÁL.
Ženskost, jež svou vůni ptýlí
nekonečně odstíněnou –
slabé Elsy, útlé Víly,
fantom, který přec je ženou,
žena-narcis, věčně bílý...
35
NÁLADA.
Je večer jako zvonky zkolébaný
finále dětských, teskných sonatin –
tak hrdličky se smějí ve svých klecích,
tak dívčí sen zní steskem z pianin.
V té sladké chvíli děcko milujeme,
tak rozmarné a tolik na nás zlé,
v té chvíli námi bílá ručka vládne,
ručka, jíž cuká dívčí svévole.
36
PRŠÍ...
(Déšť v dubnu.)
Je mi tak smutně a malátně,
jak déšť drobně studený padá,
jako by hladit mě znenáhla přestala
ruka, jež hladila ráda...
Je mi tak čisto, tak do pláče,
to sen dávný klavírem zvoní – – –
zas plakal bych po těch ručinkách běloučkých,
jako jsem plakával loni...
To bylo taky tak do písní,
kdy puky snů mízení věští –
a smutek po slunci taky tak v něze chřad’
v plačícím, tesklivém dešti...
37
SLAVNOST JARA.
Dnes jarem ovoněné se rozhoupaly zas,
rodného kraje zvony se rozhoupaly zas –
hlaholil v dálky, plesal, lkal, ten slavný, snivý jejich hlas!
I já jsem zajásal! I já jsem oživil!
O dalekých se horách rozesnil –
po dalekých se mořích roztesknil,
po všem, co vzdálené je na tisíce mil – – – –
O věčném rozesnil se přelévání míz,
o touze, o lásce a oddanosti čís’,
o salaších a splavech, krásných dívčích písních,
o vlasů rozčesávání za nocí měsíčních – –
O všem, co možno věčně, věčně snít,
a přec se nikdy, nikdy nedosnít – –
A bylo mi tak smutno jarním snem,
jak růžím, které příliš krásně voní,
a bylo tolik jara v srdci mém,
co plachty rozpiaté ho nesou oceánem,
co letí ho, se slavným větrů vanem
po země probuzené lánu dalekém –
38
i zvolal jsem: Vy všechny touhy mé,
ty všechna lásko, kterou jsem kdy cítil
a jíž jsem srdce nikdy nenasytil,
poněvadž Nekonečno touží srdce mé –
ty všechno nadšení, jímž se kdy duch můj třpytil,
roznícen dobýt všechno vzdálené –
Ó k hymně jaru největší mně dneska spojte se,
ó spojte se –
co křídla duše mé!
39
V DALEKÝCH OBZORECH.
Rtuť paprsků si sní dnes na korunách,
a z bílých květů jara voní dech –
kraj celý sní si... V dětských srdce strunách
mu pěje to o lásky prvé snech...
V té písni jara ožila má duše,
s mým toužícím se jeho smísil dech –
já chtěl bych zpívat, ve Věčnosti tuše,
já chtěl bych zpívat, zpívat z celé duše
v dalekých obzorech...
Vše je tak snivé, radostné a zlaté,
vše je tak něžné, čisté, dětinné!
Vše samý sen, a probuzení, láska –
vše jako vykoupané v lázni stříbrné!
Vše jako z dlouhé kletby vykoupené,
jak vysvobozená je láskou Princezna –
protírá oči, vděčné, udivené,
mladá a sněžná, vonná, líbezná!
Rtuť paprsků si zpívá na korunách –
v mém srdci tolik polibků a něh,
na tolik písní v srdce mého strunách,
jimiž bych zavznít chtěl v dalekých obzorech!
40
Je mi tak lehko! Kam můj pohled vzletí,
zdá se mi, všude dovedu se vznést –
až k oblakům těm modrým, kam jak v snivém vznětí,
ty třešně vzpínají své bílé jasné sněti,
jak dívky v bílém šatě lokty po objetí,
štíhlé a vonné, jak ta ratolest!
Je mi tak šťastno! Kam můj zrak zasáhne,
možnosti žití tolik vidím cest!
Tam v dál i v šíř dnes tolik se jich táhne –
a na všech květy – krásné vnitřní světy – –
jak ony, cítím dnes, dovedu také kvést!
Je mi tak snivo! Kam můj zrak dosáhne,
co všude pozemských i oblačných je cest!
Tam v šíř i v dál to všude srdce táhne
milovat, kvést –
co všude toužení – co všude lásky jest!
Je mi tak lehko, šťastno, snivo – a tak teskno!
Co všude toužení, co všude lásky jest!
Takové nezachytitelné, nekonečné,
takové nezobjímatelné, vyšší, věčné –
že nelze dotoužit se, dosnít – srdci snést!
Jsem Věčna syn: V koruně duše mojí
sní jaro v přetvořených Věčným Jarem snech,
a písně lásky v strunách srdce mého
tak po dalekých touží obzorech!
41
JARO A VĚČNO.
Květiny voní toužně v sklenících
a venku slunce zpívá –
tam na slunci dnes jen světlo, smích,
stesk květin skly stropu se dívá.
Dnes srdce hochů zří v svět vzdálený,
v krajiny krásné okny teskných snění –
to touhy jim, zlé mládí přadleny,
tak v hlavě stále předou obrazy,
že konce toužení, jak tomu přástvu, není...
I děvčatům je úzká jizba dnes,
svá srdce dálkám lásky otvírají –
z těch sny jich vzlétají, a v širých dálkách kdes
svým křídlem blouznivě pozdravem jaru vlají...
Tam venku – ach – tam Nekonečno je:
Jeť jaro, život samé opojení! –
A přec, co ven je k ukojení zve,
to ukojení, nasycení není!
Ven dostanou se – a hle, zapláčou,
ti hoši, dívky, i ty teskné květy:
42
Že nikdy nasytit se nemohou,
že střou se před nimi vždy nové, nové světy –
že mládež jaro to a slunce ony květy
úplně v sebe nikdy nepojmou –
že čím víc pijí, tím víc žízní mrou,
nemocí Věčna záludnou a zlou!
43
MILUJU...
Miluju duše snivě zbožňující,
tulivé, slabé, odsouzené snít –
miluju moře bezebřežně snící,
tesknící po tom, co chce rozvlnit...
Miluju tóny naříkavých houslí,
zahřál bych jejich nářky polibky –
miluju kouzlo naivně bílých lásek,
miluju šeptné kyvy kolíbky...
Miluju duše jezer zelenavých,
halených v kouzlo jemných závojů –
ty duše měkké, zoufalé a teskné
tulivě bolnou láskou miluju...
44
ŽLUTÉ MĚSÍČKY.
Miluju měsíčky žluté a usměvavé,
měsíčky vůní svou z jiného světa,
měsíčky šťastné a hynoucí sněním,
měsíčky žluté a usměvavé...
Snad že je miluju pro jejich úsměv,
záhadný, důvěrný – mně se v něm zdá vždy,
že jsem kdys v dávném už životě jiném
takovým opojným měsíčkem býval,
o kráse neznámé sníval,
k měsíci o lásce subtilní zpíval,
v přejemná snění se díval
a hynul přílišným steskem...
Že proto srdce mě žluté a snící,
dobré a úsměvné milující,
jako to záhadné měsíčků snění
s vůní z jiného světa...
45
MY.
Hyneme neznámým smutkem
v touze po jiných, krásnějších světech,
vymřeme v úsměvech dětinných mučících stesků,
milenci jara a podzimku.
Plujeme na bílých křídlech,
cizí zde plujeme se srdcem dětí,
které cos v daleku, daleku tuší –
nemocné dosud Věčnem...
Pláčeme v měsíců nítě,
pláčeme do dívčích stesků,
pláčeme pro útlé ženy,
choří, tak choří...
Krása nám o Věčnu zpívá,
teskně vše v nitru se lomí,
mollové milujem tóny,
raněná milujem srdce...
46
NOVALIS.
Věčnosti dítě na Zem’ sestoupil,
šel po ní, aby zjistil, s úsměvem,
že Sestrou rodnou je známých mu Zemí jiných
a dcerou Matky jeho, Věčnosti
(Sofie měla Její řeč a zrak,
a všechny květiny mu o Ní mluvily!) –
tak tiše spojil si v své mysli život, sen,
a jak v snu krásném, stále Moudrý Panic,
po malé procházce, natrhav něco květin,
zas šťasten vrátil se do Vlasti svojí zpět...
47
LABUTĚ TESKNILY...
Lekníny bílé voní, to voní na šero,
labutě teskní, teskní, že prší v jezero...
Labutě hlavy kloní tak smutně k večeru,
bílá jich křídla šumí po tichém jezeru...
To teskní pro to ticho, pro večer deštivý,
že nepřijde princ bledý, ze zámku, tesklivý,
princ, jenž je vždycky hladil, k nim mluvil řečí snů,
šeptal, tak teskně šeptal: „Kde já ji naleznu...?“ –
Věděly, že v nich hledal,
že mezi nimi hledal
zakletou princeznu...
48
PRVNÍ PODZIM.
Debutoval přes noc podzim s delikátní melodií,
chtěl bych se v ní roztéc’ dlouze, vyjemnit a sladce vymřít...
Smutno je mi nevýslovně...
Teskno, jako starým houslím, po letech když začnou lkáti,
živé v rukou umělcových, do parku, kde poprchává.
Rád jsem, že se loučit musím, jako příroda se loučí,
jak se všechno loučí nyní...
Ach v tom divném velkoměstě
bude drobně poprchávat, světla kalná, horečková,
v ulicích kde skřípou vozy, víří lidé, duní bedny...
Mlhy přijdou se sychravem, náhlý, hrozný pláč nám přijde,
se vzpomínkou, až je mdlivo...
Budem plakat za večera, kdy se brzo rozsvěcívá...
Venku bude poprchávat,
monotonně poprchávat...
49
TOUHA PO FIALKÁCH NA PODZIM.
Dneska jsem se ráno vzbudil s neurčitou, sladkou touhou,
zvláštní touhou po fialkách...
Podzim v parku snivě tesknil, neurčitým tesknil steskem,
cítil jsem to jaru cizí, loučící se roztesknění.
A já měl tak neúkojnou, bolestivou jednu touhu,
sladkou touhu po fialkách...
Po té vůni ranní rosy, po tom dechu prvé lásky,
kdy se v srdci rozevoní čímsi dětsky zavýsknuvším,
šťastným kouzlem ozdravení...
Podzim počal v parku plakat, beznadějně, usedavě...
50
PODZIMNÍ LOUČENÍ.
Všechno pláče před podzimem... všechno pláče...
V parku pláčou sochy chladné, ve vzpomínkách, ve vzpomínkách,
stromy chýlí hlavy dolů, sesmutněny, opuštěny...
Do daleka ptáci teskní, chladný větřík čeří křídla,
ptáci křídla rozvírají, měří jimi širé nebe –
I to srdce oklamané, i to srdce nechápané,
před podzimem zaplakalo, zaplakalo z všeho nejvíc...
Všechno pláče před podzimem... všechno pláče...
Jen vy, oči milované, kterými se srdce dívá,
oči moje milované – jen vy ještě nepláčete!
Nepláčete, neteskníte, nechcete se poddat lásce!
Podzim, snílek melancholik, teskný přítel chorých srdcí,
nedopřává důvěřovat, nedopouští domilovat...
ani jedno obejmutí, ani jedno políbení...
A přec se už všechno loučí...
Neznámá a litovaná, nechápaná, milovaná:
Loučíme se možná navždy...
51
Slova se tak cize mluví, nejasně a zapíraně,
ale srdce objalo by, políbilo, zaplakalo...
Se srdcem se srdce loučí...
Všechno pláče před podzimem, všechno pláče...
52
BOLELO MNE DNES SRDCE...
Bolelo mne dnes srdce,
jako když odchází láska,
jako když u večer tichý
padají, padají hvězdy...
Chtělo se, chtělo mi plakat.
Cítil jsem neznámé ruce
tak hebce se klást na mou hlavu,
tak měkce, tak soucitně teskně,
v soucitu zpřízněné duše,
hladit ji, svírat ji bolem...
Proč pláčeš, hedvábí srdce?
Že jsi tak hebké, tak jemné,
že pláč už tvým jediným štěstím?
Plač tedy, měkké mé srdce!
Je to tak sladké a krásné
plakat pro neznámé boly,
pro neurčité touhy,
tak neskojeně plakat –
mé sladké hedvábí srdce!
53
ADAGIO SRDCE.
Tiché sny jdou duší hudbou kolébavou,
vlaštovky, jež teskně veslují mou hlavou..
Měkko mi je v duši, líto mi je všeho,
trpícího mlčky, nedořeknutého...
Dívek-panenek, jež v koutku sedávají,
na své ženichy však marně čekávají,
srdcí chlapeckých, snících jen zaraženě
sladkých o loktech a o skutečné ženě.
Rád bych pohladil dnes děcko v zamlknutí,
které, zakřiknuto, šeptmo si jen kutí.
V ruce své vzal hlavu snílka šestnáctiletého,
který lásky sen ze srdce upřed svého,
a teď vkládá jej v každičké dívčí tělo.
On, chtěl bych vzít dneska hlavu v ruce své
všemu, snem co trpí, krásně churavé...
54
VÁNOČNÍ.
Dnes moje srdce touží někam v dál –
je nějak samý pláč a samé usmívání...
Jak někdo vánoční by hymnu zazpíval
v samotném srdci mém při slavném světel vzplání!
Na nebi, v řece, v oknech, v zrcadlech
třesavá světla v samých odrazech,
jak možno snít jen v nejkrásnějších snech –
ční do výše a nesou výš můj sen!
V mém srdci radosti cit, celý postříbřen,
jak vlasy stromku v tento štědrý den
tak do daleka, do daleka svítí...
Ó, jaký tichý šum kol, jak se všechno třpytí!
Tak povzneseně slavně možno dnes jen sníti!
Tak volno je, tak lehko k úsměvu!
Tak srdce úsměv samo, pranic víc!
Jak v dálce, ve výši by křídla andělů
čarovně zvonila všem snivým duším vstříc
a nesla s výší vzkazem plesné gloria –
jak Boha samotného velká fujára
55
by slavně zavzněla –
tak září, zpívá celá duše má!
Vše, vše dnes září – okna, zrcadla...
Je zbožným zrcadlem dnes celá duše má!
56
BÍLÉ SRDCE.
Na choře bílém oltáři se smály květy,
z radostných věnců vůně dívčích ruček –
mé srdce po vás stůně, Vysněné!
Princezky mého srdce, něžné královničky,
subtilní květinky, tak růžové a bílé –
mé srdce po vás stůně, Vysněné!
Uhynout v jednom bílém políbení
na čistý oltář, vonný tak a světlý,
uhynout v úsměvu těch věnců svěžích jarem,
uhynout laskáním těch ruček, jež je pletly – – –
Mé srdce po vás stůně, Vysněné!
57
JARNÍ JITRA.
Ó vlažná jarní jitra, vy svěží jarní jitra!
Jak dětský a bezděčný úsměv útlých a po nemoci –
lehká a vzdušná lázni rekonvalescentů!
Miluju Vás vděčností nemocné princezny, kterou princ políbil dlouze
a ozdravil láskou!
Miluju Vás něhou milenky, která, ač plachá, se bez bázně tulí,
oddaností útlého děcka, které se k strážným andělům modlí!
Vše chápu jinak, vše miluju jinak,
a více tak, tak nekonečně více!
Vše procitlo najednou ve mně!
Radost z života skromná,
jásání z vlajících, růžových pentlí,
z celých řetězů růžových, bláznivých polibků,
letících bílým, křišťálným, zázračným vzduchem –
láska útlých a slabých ke květinám útlým a slabým,
oddanost k zlatému slunci, jež hřeje studené ruce,
a sesláblá prsa hřeje, a tesknící líbá oči,
a pobledlé hladí ruce, nemocí bledé ruce –
a laškuje s mladičkým listím, až zelené listí se směje –
Vše chápu jinak, vše miluju jinak,
a více tak, tak nekonečně více!
58
Jak se to lehce chodí, jak se to protahuje!
Jak se to koupá v slunci, v té zlaté a stříbrné lázni,
jak se dnes napájí oči zelenou radostí trav!
Jak se to v pění ptactva, tak světlém, opile topí!
Jak se to stříbrnou něhou a radostí bílou až hyne!
Šílení, Opojení!
Ó vlažná jarní jitra, vy něžná jarní jitra!
Jak dětský a bezděčný úsměv útlých a po nemoci!
Miluju Vás vděčností nemocné princezny, kterou princ políbil dlouze,
a ozdravil láskou!
Vše chápu jinak, vše miluju jinak,
a více tak, tak nekonečně více!
Je vzduch jak stříbrná lázeň,
jsou vánky, jak lichotné vlny,
čeří se kolem a v dáli,
pod rukou, s vlasem a listím
laškují, hrají si, svítí,
hladí a hřejí a chladí...
Tu srdce sní, plné něhy, nadšeně vlající s větrem,
jak bílých bříz zelené vlasy:
O růžových pobřežích moře, zdravených zámořským větrem,
o mystické čistotě dětí, vzdušnosti dívenek sladké,
o něžné, stříbrné radosti –
o všem, co zelené, bílé, a svěží, a naivní, a mladé,
o všem, co stříbrné, radostné, slavné,
o všem, co vykoupané, světlé a nekonečné –
tu srdce je jako Oltář o slavnosti Božího Těla,
vonící jarem a květy,
zelení ověnčený,
59
zářící zlatem slunce,
zelená ratolest sama!
Ó vlažná jarní jitra, kouzelná jarní jitra!
Jak dětský a bezděčný úsměv útlých a po nemoci –
lehká a vzdušná lázni rekonvalescentů!
Miluju Vás vděčností nemocné princezny, kterou princ políbil dlouze
a ozdravil láskou!
60
HLAS JARA.
Hlas, jak zvuk violy tak dávno pověšené
a jednou z rána ze zdí sundané,
zajásal výškou tisícerých citů
ve smutné včera ještě duši mé...
Snů jara celého, jež sluncem zulíbáno,
rozkvetly v duši svěží kytice –
snů jara celého, jež vzduchem provětráno,
zplesalo v srdci ptáků tisíce!
Tak světlem jásajícím všemi výšinami,
zpíváním sluncí, letem k oblačnu,
svítí a zpívá v nekonečných trilcích,
houslí a blouzní v nitru moře snů!
Jak moře světel třpytících se láskou,
zářného vodotrysku tříští milion,
duhových, démantových, vzlétá k nebes modru –
vítězství každý trysk, a zázrak každý tón!
61
JDE JAREM HUDBA ZÁVRATNÁ...
Jde jarem hudba závratná,
a po té srdce stůně,
sen Věčna vane z daleka –
ta vůně, oh, ta vůně!
Dnes není možno zůstat snít
nad knihou v jizbě šeré –
vše, co je v knihách, chce se žít
v obdobě tisíceré!
Jde jarem hudba závratná,
ji větry nesou z dáli,
zní jako lásky píseň zlá,
jak mládí všechny žaly –
Že se chce všechno, všechno žít,
závratné, nebezpečné –
vše, o čem srdce smí jen snít –
vzdálené, nekonečné...
–––
Jde jarem hudba závratná,
a po té srdce stůně,
62
vzduch sukně děvčat nazvedá –
ta vůně, oh, ta vůně!
Vše, co dnes smysly vnímají,
to srdce tolik bolí –
tak chtělo by se obejmout
tu dívku kteroukoli –
a přec by nezkojila ho:
je každá tolik luzná,
a každá jiná – vnada všech
tak měnivá, tak různá!
–––
Jde jarem hudba závratná,
a po té srdce stůně,
sen Věčna vane z daleka –
ta vůně, oh, ta vůně!
Vzduch, světlo, vůně květů všech
s vůní těl dívčích splývá –
van větru, ptactvo, dívky, strom –
vše touží, blouzní, zpívá...
Je vůní, barev, zvuků tak –
vše nelze, nelze žíti –
a tak i dnes nám souzeno,
víc než kdy jindy souzeno
jen toužiti, jen sníti!
63
JASMÍNY.
Jasmíny kvetou, jasmíny –
zahrada úsměv jediný!
Radostno zraku, blaho duši,
bílo a radostno kol a kol –
co srdce chví se, sní a tuší –
je to ten nejnaivnější bol.
Jak se kam dneska zadíváš,
rukou si oči zakrýváš
pro světlo slunce, světlo květů
v šíleně bílých kalichách –
zdá se ti: tančí, výskají tu
fantomy v bílých šatečkách...
64
ROZTESKNĚNÍ.
Dnes svítí nebe italské pod velkou večernicí,
dnes se to krásně lásce sní o duši milující...
Dnes se to krásně horuje o vášni srdce vzletné,
a ještě krásněj’ miluje... O dolce far niente...!
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Tam na laguně černavé, když docela se sšeří,
za zpěvu čarných barkarol se plaví gondolieři,
signory v náruč svírají v objetí těsném, němém,
na klín svůj tisknou horoucně hlavu i s diademem...
Můj Bože, být dnes Italem a být dnes gondolierem –
a s bledou signorou si tak plout po kanálu šerém –
své veslo vlnám odevzdat a srdce Věčné Touze –
rty ve tmě tisknout k ženským rtům tak nekonečně dlouze...
65
SNY – BALONY.
V nedělní poledne na jarním slunečnu,
kdy první fialky ve světlých šatech svítí,
kdy srdce milenců a dětí sní si o Věčnu –
vidíte v jasných úsměvech je na slunci se chvíti?
Červené, modré – světle svítící,
tak šťastné, volné, lehčí nežli vzduch,
tak z dálky zdravící vás celou ulicí,
jako by zvěčňovaly onen městský ruch –
jak jaro činily by ještě jarnějším,
bohatším možnostmi, plnějším věčných tuch,
krok každý spěšnějším, zvuk každý jasnějším,
víc opájejícím opilý jarem sluch –
jak všechny naše naděje a sny
by zvaly z ulic v širý, volný vzduch:
Ven z města, ven, tam někam za brány,
kde darů zářících je plný jarní luh!
Ó dětské balony, vy chvící v slunečnu,
jak draze promlouváte k snivé duši mé!
Vždyť vy jste moje snění vtělené,
to nejvíc mé, to nejvíc důvěrné,
66
to hmotnému, zemskému skutečnu
přes všechnu příbuznost přec nejvíc vzdálené!
Tak svítící v těch jasných barvách všech,
tak úsměv nejvyšší svou dětskou moudrostí,
tak cele setkané z těch nejvzdušnějších něh,
z těch nejslunečněji mystických radostí –
tak lehké, průsvitné, jak nadpozemské nic,
a přec tak slavným činící vše v jaru života –
s takovou láskou vzlétající vstříc
všemu, co v oblacích se šťastně třepotá!
Ať na nitích chvící se v skupinách,
svítíce v dálku, hrozny kouzelné,
ať vzdušně vzlétnuvší, a v jarních výšinách
zdravící dolů oči zdivené –
vy věcí zázraku, vy světlé balony
jak zcela vtělujete moje světlé sny!
Ty nejvlastnější, nejtíž k vyslovení,
nejhebčí jas v úsměvném
ty, nad něž nic již více subtilního není,
ty, jimž se stýská nejvíc po Věčnu!
67
SEN UMĚLCE-SENSITIVA.
Kus světa stvořit tak pro dobré sensitivy,
tak bezstarostně, ach, tak rozkošnicky snivý –
kus světa pro sen rekonvalescentů,
kteří tak šťastně, choře zimomřiví
po týdnech poprvé zas oknem pohlížejí
přes dálné, zelené a jasné jarní nivy –
jichž očím a jichž duši svět je samé divy,
a jejichž srdce, v něze smyslné,
k celému světu jevů vděčně, dětsky lne...
68
H. VOGELER.
Tak jsem to také snil, tak jsem to dávno snil...
Ty stromy, květiny, ty útlé dívky, světla,
ta děcka čistotná v tom snivém slunečnu –
ta něha třepotavá, radost bytí světlá,
ta celá mladá zem’, jak by jen v pouhém snu
v tom roztouženém vzduchu milostně tak zkvetla,
že na všech lících, vlasech, šatech, věcech všech
se obráží v úsměvném údivu –:
to celé moře barevného kvítí,
jež v trávě, v květináčích v oknech něžných vill,
jak žití plamínky snivě a sytě svítí –
tak jsem to také nějak dávno, dávno snil...
Tak jsem to sníval vždy a, dítě, přál si sdělit,
tak jsem to, dorostlý, přával si v dílo vtělit –
ty nejjemnější kmity, nejsnivější svity,
ty blaha smyslného nejsubtilnějšího city,
ty tisícerých stesků něhy tisíceré –
oh, šťastné dítě Věčna, snivý Vogelere!
Mít ženu-princeznu, tak útlou jako sen,
s ní vládnout v divné zemi, kde je vše jen jak sen,
69
a malovat: jak vstává čerstvý den,
jak v snivé dopoledne žluté slunce svítí
na silně vonící a dětsky snící kvítí –
a když se snese modrý podvečer:
jak zvláštní širý vzduch, pln dálných, dálných sfér,
šumí a zpívá kolem šerých vill –
co z oken žluté, snivé světlo svítí,
a v stínu zahrádky tajemně vzhůru voní,
tak sytě, snivě voní tisíceré kvítí. –
Tak jsem to také dávno, dávno snil...
Malovat duše své nejpůvodnější sen,
své lásky k duši věcí nejdůvěrnější sen,
se všemi odstíny tak, v něze tisíceré –
oh, Králi v říši snění, šťastný Vogelere!
70
VZDECH UMĚLCE.
Vylíčit vůni květin, zhudebnit šelest stromů,
zobrazit políbení – jak málo proti tomu,
co všechno duše moje sní přivést k vyslovení!
Ne – z toho lidské slovo už není, není, není!
Oh, jak to bolestno je, jak toho líto, líto,
že právě nejkrásnější má v duši zůstat skryto!
Že věčně marně volat si mají po zrození,
ta nejzvláštnější právě, nejvlastnější má snění!
71
SVŮJ KRÁSNÝ SVĚT...
Svůj krásný svět sním, v sobě uzavřen,
jím blažen jsem, jím ve snách usmívám se –
přec do dálky zřím každý, každý den
a čekám Příští své, jak v zaslíbeném čase.
„Tam někde daleko, tam v jiném Království...“
Tak věčná nespokojenost mou duši v blahu zmítá –
chtěl nová dobrodružství bych, daleká poselství,
jež sním kdes za moři a za horami skrytá.
Věřím, že přijdou... musí přijíti –
vždyť v oné víře právě je mé štěstí:
že setba snění musí vzejíti,
že sen ten, tušení samy jich příchod věstí!
Svůj drahý svět sním, v sobě uzavřen,
a ten jak ráj před duší rozvírá se;
v něm víc jak skutečnost je každý jemný sen.
Tak moje duše, touhy na terasse,
s něžnýma očima zírajíc do daleka,
to něco nového tam z dáli čeká, čeká...
72
JE PRINCEZNA TAK VZDÁLENÁ...
Je Princezna tak vzdálená
ve Věčna dálných končinách,
být u ní možno dnes jen v snách –
sen o ní je jen věčný sen!
Zde duše naše potkává
jen samé ženy, ženy jen...
73
DALEKÉ KRÁLOVSTVÍ.
Je život příliš mocný, je život příliš krutý –
můj sen se rozplakal, můj sen je zakřiknutý.
Na ústech tichý úsměv, v svých očích touhu nosím,
ústy i očima svět celý dětsky prosím:
By dal mi jednou to, co sním v svých vidinách,
tam někde za sty moři, v dalekých krajinách...
74
JAKOBSEN U MOŘE.
Na břehu moře sedí Jakobsen,
zapadá slunce, hyne den –
daleký sen...
To slunce, které v růžích zapadá
a v jeho ohních slavná zahrada,
to moře hynoucí pro touhu svou,
tak krásnou a přec nedosaženou,
ty útlé teskné lodi v snivé dálce –
ah viďte že, můj chorý příteli,
nic nad to není krásné!
Tonout ve snění,
až se v ně celý život promění,
pak zhynout jeho krásou...
viďte, příteli!
75
TY SVĚTY NEJKRÁSNĚJŠÍ...
Ty světy nejkrásnější ve mně žijou jen –
oh chtěl bych život žít jediný krásný sen!
A když ne žít – tož aspoň zachytit,
tou pastvou vněmů, citů v odrazu se zpít – – –
Ten sen, ten krásný život-sen –
žel, světy nejkrásnější žijou ve mně jen...
76
MODRÁ KVĚTINA.
Dřív ještě než se rozednilo
nad naším v světě životem –
nám o modrém se květu snilo,
my v spánku ševelili rtem –
šeptali slova zbožňovaná
v blouznivě šťastných úsměvech,
horoucně ruce rozvírali,
na prsou nekonečný vzdech – –
Sen zapomenut; zkazka blahá
přec v duši zůstala nám zpět –
my chceme znova, jasně spatřit
ten krásný, zvláštní, modrý květ!
My chceme věčně, věčně žíti
ten dnes už tušený je sen –
tak s hlavou zpilou květ ten hledat
jsme vyšli v plný, jasný den.
S cizími žití jdeme zraky
po polích rudě kvetoucích,
skřivani v modru jasně pějí,
srp zvoní v klasech, výská smích...
77
Ty máky, jež zde v polích kvetou,
svou barvou krve ohnivou,
se z dálky sice často zdají
být naší Modrou Květinou –
leč není Jí, ach, žádný z blízka –
a nám se po Ní tolik stýská...
Snad dřív než pouť svou dokonáme,
už všechny květy pohynou...
Přes sladký vřes, kol vlčích máků,
jedinou velkou touhu v zraku
za Modrou jdeme Květinou...
78
NÁLADA.
Je duše jako tichá hladina,
vše odráží se na ní měkce, snivě –
pár labutí si na ní usíná,
s útlými krky, snících zádumčivě.
Jak že je krásné z dálky naslouchat,
kdy tichý vánek řekou počne vát,
sen zvuků violy, v němž labuť pousíná!
Jak že je sladké, čísti Lamartina!
V té tvarů čistotě, v té exaltaci tiché,
je krásné tak, co, milováno, nyje –
tak malována útlým štětcem Psyche
je sama diskretnost a harmonie.
79
LAMARTINE.
(Dojem z „Meditací“.)
Jsem jako astry květ za jasné za jeseně,
při větrech smutných už, při teplém slunce svitu,
kdy vše se usmívá tak teskně, zamyšleně –
kdy je tak dřímavě, tak sladce snu i citu...
Miluji smutek svůj, jej hladím vzpomínkami,
s chorobnou zálibou své teskné dumy snuji,
nálady zbožnými provlékám myšlenkami,
andělskou něhou snů svůj život destilluji.
A jsem tak blažený, tak klidný ve svém smutku,
jak anděl kamenný nad hrobem v usmívání;
má sladká prázdna snů jsou krásnějšími skutků,
má duše v rozkoši se nad jich krásu sklání...
Na Boha hříšný moc, moc čistý na člověka,
andělu podoben, jejž poranil cit lidský:
pro velké myšlenky jsem našel slova měkká
a sladké umění: Být v smutku harmonický.
80
ZELENÉ SONATY.
Zelené sonaty jsme hráli nad mořem,
ty svítily jak maják do dáli –
do tmavé noci v dálku vály snem – – –
my z toho stonali, tak těžce stonali...
Lodím tam na moři, těm slavným, v bengálech,
plynoucím navždy, navždy do dáli,
hráli jsme touhu svou v nemocných lásky snech –
oh, jak jsme plakali, oh, jak jsme plakali...
–––
Tak opuštěni zde na smutném břehu snu,
do dáli marně vysíláme vzdech –
Zmizely lodě v dálném neznámu,
zmizely lodě v marném daleku –
teď stůněm’ marně po svých korábech...
Jich jména kouzelná, jak jména krásných žen,
voláme marně – to, co větry odvály,
je naší touhy nejkrásnější sen
po moři dalekém, do dáli, do dáli...
–––
81
Píseň tak toužebnou nám šumí hudba vln,
ta nás v tu moře dál, jak sirén vábí hlas,
hlas, který slibů je, tak krásných, slavných, pln –
hlas, jenž plout za nimi, za svými loděmi,
naposled zláká nás!
82
LORELEY.
V těch tichých vodních hlubinách,
tam dřímá zvláštní Bytí taj,
tam láká duši jako v snách
svým zpěvem krásná Loreley...
„Pojď ke mně, smutný básníku,
mír sladký bydlí v domě mém –
jen u mě lze žít věčně v snu,
jen já tvá pravá milá jsem!
Má říše a mé náručí
míň nejsou skutečné, než svět,
a kdo mě líbal, naučí
se všemu lépe rozumět!
Ten všechen světa shon váš, vír
rodí se s kletbou zániku –
jen v loktech mých je život-mír –
pojď do mých loktů, básníku!
Byt můj je hradem Věčnosti,
váš život pouhý žití zdaj –
nech všeho druhu marnosti,
pojď ke mně...“
Ó má Loreley!
83
KRÁSNÝ SEN.
Nic není krásnějšího na světě,
i když už všechno, všechno zklame tě,
než všechny věci v sobě obrážet
nějakým čistým, ostrým paprskem –
tak života být teskným zrcadlem:
A potom celý tento vyšší svět
skolébat smutným, snivým adagiem –
a kreslit jej tak! Vlastní duše snem,
jež miluje jej, umírajíc v něm...
Jsou melodie, jež jsme slyšeli
tak dávno dřív, než zjeven nám byl svět,
ty milujeme s divnou závratí –
ty v zašlý život volají nás zpět.
Ach, něco z těchto zvláštních melodií
zachytit v intonaci, ukrást Jiné Zemi,
a v lásce mystické, jíž struny duše nyjí
dát tvorbě z intuice vyznět tóny všemi –
nejasně, mocně, že by pocítit
z ní každý musel ihned vůni cizí,
z Jiného Světa, jiných, dálných niv,
při které bytost celá rozplývá a mizí...
Věř, i když všechno, všechno zklame tě,
nic není krásnějšího nad to na světě...
84
KRÁSA VADNUTÍ.
Zřely se květy navadlé
v jezera čistém zrcadle –
zřely svůj smutek svadání,
jak něžně hlavy jim naklání:
vznešenost stesku, krásu marných snů...
A čím víc pohlížely v hladinu,
tím víc svou krásou zaujaty,
víc byly k sobě láskou jaty –
tak vadly, vadly – svadly docela.
Tu nad jich krásou se i vlna zachvěla.
85
NOVALIS NA PODZIM.
Kol aster, vinic, oči roztěkané,
mládenec jemnolící, útloboký,
lehkými, plachými se prokmitává kroky;
háj vlasů hedvábných po štíhlém zjevu vlane –
to krásný Hardenberg je, gazell hnědooký!
Teď blaženě, jak vytržením, stane:
Sešpoulí rty své karafiátové,
svá úzká prsa vypne, chůzí udýchaný –
a rozteskněn, v úsměvné tuše snové,
se rozhlédne přírodou na vše strany!
Jak na květ shléd’ teď něžně, nebe změřil čisté,
úsměvné, hluboké, tak, jako duše tichá!
Ba, vše tak známé dnes, tak moudré – je to jisté:
Vše, co kol děje se, dnes Její krásou dýchá!
Vše o Ní hovoří zde dnes, je ve Vše proměněna!
Květiny, oblaka – vše má dnes tvary Její!
Zde pozdravuje ho, hovoří o Naději
Sofie, Věčnost – dávno Vytoužená!
Čeká Ji stále klidněj’. – Ví, že blíž je denně
bráně, jež vede k Ní, bráně Veliké Noci;
jsou jeho bledé ruce teď bledší každodenně,
jsou jeho oči denně živější tajnou mocí...
86
MODRÝ PANOŠ Z JAKOBSENA.
Ty v modrém šatě touhy, bledý panici,
do výše útle touhou vyrostlý,
se zrakem snivým, věčně horečným:
Jsi šťastný a jsi krásný!
Že úsměv Tvůj je smutný toužením
a oko Tvoje hyne silou snu?
Že pláčeš v slzách neukojením
a zemi zříš podobnou Oblačnu?
Tvůj smutný úsměv je Tvým šlechtictvím,
sen tvoje oko činí krásným tak,
a tvoje slzy jsou ti rozkoší –
Jsi šťastný a jsi krásný!
Přes blankyt čistoty a touhy tvé
nepřejde nikdy mračno života,
od něhož by se duše teprve
bouřemi násilnými čistit musila!
Štít srdce Tvého čist se stříbrní,
Tvé oko otevřené touží Žití Sen,
Sen, v který se Ti Život proměnil –
Ty šťastný a Ty krásný!
87
ZA NOCÍ MĚSÍČNÍCH.
Scéna: Měsíc ozařuje intensivně volnou jarní krajinu noční, překlenutou modrojasnou oblohou s širými obzory. Středem lesů, měsícem do stříbrná rozjasněných, táhne se dlouhá, rovná, ozářená cesta do nedohledna, jakoby se ztrácela v oblacích. Dva štíhlí, bílí lidé, s průsvitnými těly, ozářeni měsícem a extasí, vznášejí se po ní, ruku v ruce.
On:
Jen dále, Spoluduše má, jen stále dále pojďte,
kam vede měsíc touhy magický!
Když Skutečnost jsme navždy opustili,
když hmotného víc v sobě nemáme,
než už ty nejjemnější světla essence –
tak staly se už těly-astraly,
kterými luna sněžná prosvítá:
Tu stanout v polovici cesty nesmíme,
jež vede v Ideálu tajuplnou Říš!
Klesáte smutkem svým, Lilie Etherná,
lítosti slzy tíží světlý stvol,
jenž stal se příliš slabým onu bolest nést,
jež vejde v srdce, které spatřilo,
co spatřit všechno lze na cestě k Věčnosti:
Touhy a Snu největší tragedie.
88
Ó pojďte tedy spolu zaplakat –
až těžké slzy stesku duše vypláčí,
tu teprve se stanou lehkými,
pak na cestě je již nic více nezatíží.
Ó pojďte, pojďte, spolu zaplakat!
Zapláčem’ nad jarem, jež věčnou lásku touží,
a teskní, nevědouc, co tísní jeho vůně.
Nad zemřelými dávno básníky,
básnivších o jaru, o lásce, o štěstí,
té trojí illusi a jedné marnosti,
protože kořen svůj má v lůně Věčnosti.
Zapláčem’ pro sny, které taví se,
a jako narda vyprchávají,
tak v prostoru se prázdném ztrácejí –
ač, z nejjemnější tkány osnovy,
díla tak kouzelná jsou, žádný umělec
že z hmoty takových by nikdy nesestavil!
Zapláčem’ pro světelné, krásné fantomy,
jež nemůžeme duší obejmout,
zapláčem’ pro vůně, jež voní v krajinách,
kam nikdy zavoněti nedojdem’!
Jak srdce okřála po dešti našich slz!
Jak duše naše vzhůru voní teď,
stříbrně šťastně osvěžena zas,
v lítosti, lásky slzách vykoupána!
Hle, jaro vdechujem’ a měsíc zalévá,
jak modrým magnesiem krajinu!
Ó v světla lázni té se koupat budeme,
89
nočními vůněmi svůj napojíme stesk –
tak zas se naše světlé bytosti
víc stanou vůněmi a světly – dušemi!
Ó pojďte! Měsíc, vůdce mystický,
cestu nám stele světlem nezemským,
do krajin stále více nadzemských,
do krajin stále méně skutečných,
do krajin stále čaruplnějších,
do krajin stále více neznámých –
Ó pojďte, nutno do Věčnosti jít!
Ó pojďte, třeba nikdy nedojít –
a tedy nekonečně, nekonečně jít –
Ó pojďte tedy nekonečně jít!
90
NOTTURNO.
Můj bože, jak je zářivě! Až srdce celé zaplesá!
Jakým to množstvím krásných hvězd se rozlétla dnes nebesa!
Své duše křídla rozepnout,
tak vznést se vzhůru – jaký sen!
A plout a plout... a plout a plout
v té noci tichu nádherném!
Tu srdce zašeptá si „ach“
a v deliriu hlava má!
Ve výšinách, ve výšinách,
tam duše má je blažená!
Tam duše moje blouznivá,
vždy pluje mořem věčných krás,
tam vzletět zvedá křídla svá,
vždy zas a zas, a zas a zas! –
Jak světlá noc – a tajemná!
Tu člověk nedohlédá dna –
jen tvoje duše, družko má,
takovou bezdnou hloubku má!
91
Jak teskná noc – a širá tak,
že o Lásce jen dává snít –
o Lásce nekonečné tak,
že nemožno ji ukojit!
V té noci tichu nádherném,
kde Vše svá křídla rozpialo,
a po Snu Věčna vzdáleném
mocnou se touhou vzepialo –
V tichu té noci nesmírné,
kdy cítit možno světů pouť –
pojď zpít se spolu věčným snem,
pojď spolu křídla rozepnout!
Vzlétneme spolu do výší,
odkud se nikdo nevrátí,
prožívat budem nejvyšší
blaženství stálých závratí!
Budeme spolu veslovat,
vždy v čistší sféry etheru –
druh s druhem spolu vroucně spiat
v duchově vyšším poměru!
V tichu té noci tajemné,
kdy Vše se noří v duše hloub,
přej roztoužené duši mé,
přej v oči své jí pohlédnout!
Dnes ze tvých očí hlubokých,
však jasných, jako tato noc,
92
chci odkrýt si to tajemství,
odkud tvá tajná, vzácná moc!
V tesknu té noci široké,
kdy Vše se touží obejmout,
a nad nebem a nad zemí
mír Lásky Věčné rozklenout:
Pojď se mnou v svatém roznětí
v objetí pro vždy zahynout!
Ať tato noc je posvětí,
jež káže nezapomenout:
Jen jedno vroucí objetí –
však jako Vesmír, bez všech pout!
Jak svatá noc, jak čarovná
nad námi chvěje křídloma –
plout k výším... ve snu... plout a plout...
svou celou bytost rozplynout...
a pak, jak věčná hudba sfér
ve Všehomíru zahynout –
Jaká to noc, jak zářivá,
až srdce celé zaplesá!
Jaká to rozkoš, jaký klid –
ach nebesa – – ach nebesa!
Ó pojď, ó pojď! Pojď, jak jdou sny
po tichých duše pěšinách –
chci pohlédnout ti do očí
až k duši v jejích hlubinách!
93
V té noci tichu nádherném
v tom velkých duší království
chci vypít jedním pohledem
z tvých očí ono tajemství!
Ó pojď, ó pojď – své duše sen
jak peruť toužně rozepni!
Zrak v zraku vroucně ponořen –
v objetí duše spojení:
Tak vzletném’ spolu vesmírem,
tak opustíme všední zem –
a víc se nevrátíme k ní!
94
LUNA.
V ideální výšce, smutná, osamělá,
marně svítíš:
Jemná Myšlenka je bytost Tvoje celá –
ty to cítíš...
Bledá sensitiva s nyvou lící touhy,
krásná, pláš –
nitě stříbrné a útlé – divy subtilnosti –
cudně tkáš.
Věčné pouti bledé Osamění!
Bílá Vznešenosti ideálních snů!
Syntheticky čiré o Snu Zamyšlení!
Smutku nesený tak němě v daleku!
Básník ubledlý se ku Tvé výši dívám
v marných snech –
jako Ty o Útlé Kráse zpívám
dívčích něh.
O bytosti z magnesia bílé,
jak Tvůj třpyt,
nevýslovné štíhlé, o níž možno
pouze snít.
95
Touha nedosažitelná
ty ji znáš!
Sny, jež v Marnu svítí –
ty je tkáš. –
To, co duše zde jen v podobenstvích
nalézá:
Subtilního Ženství vzácně stkaná
Synthesa.
Věčné touhy marné rozesnění!
Pouti marná v Ideálu Říš!
Muka krásná, kterým konce není –
Smutku, který duši povznášíš!
V ideální Výšce, smutná, osamělá
Sestro má –
Ty, jež sen můj sdílíš,
krásná, vzdálená –
svůj sen narcissový
dále snuj –
a zde v smutné zemi,
kde se všechno mění,
dopřej básníkovi
Obraz svůj!
96
KRÁSNÝ PTÁK.
Nádherně průsvitný, zářivý ptáku,
s modrými, volnými, krásnými křídly,
z pohádek o Štěstí Chocholouši –
veliká Touho velikých Snílků!
Tolikrát ptám se, vida Tvé tělo,
Tvou krásu, Tvůj let – tak nezvyklé Zemi:
Kde Tvoje Vlast, ach, kde Tvoje Vlast?
Nikdo to neví. –
Ach, jsi tak krásný,
oči až bolí od Tvého lesku,
když rozpneš křídla – tak šumně, tak šíře,
tak volně, tak slavně,
vzhůru se vzneseš – volně a čarně –
Obloha celá od Tebe září,
jak zvolna letíš, letíš a letíš – –
jaký to let, oh, jaký to let:
Hrdý a smělý, světlý a skvělý,
bolestně rozpiatý – jaký to let!
Miluješ oblohu modrou a širou,
modravě zasněné vrcholky hor,
modravá, volná, vzdálená moře,
97
ty všechny nejvíc vzdálené kraje,
ty nejvíc vzdálené končiny výší –
vše nejvíc modré a vzdálené odtud,
místem a časem, vzhledem a žitím –
tam stále létáš, tam stále vzlétáš,
tam ale nikdy, ach nikdy, ach nikdy,
docela, docela nedolétáš!
Znovu a znovu vždy před Tebou obzor se sklání,
nad Tebou ve výších stále je Výše –
Nezřená Země, Ideál Věčný – – –
Krásná, však marná, věčná Tvá pout!
Ubohý cizinče z krásnějších krajin,
teplejších, zářnějších, nežli jsou naše –
jakým to osudem zalét’ jsi k nám?
U nás Ti nikdy zdomácnět nelze,
u nás je chladno, u nás je šero,
u nás je bezbarvo, hlucho a mrtvo –
u nás, kde vládnou zákony tíže,
křídla se zvedají ztěžka, a nápor
dřív nebo později únava stíhá.
U nás prach zemský odbarví časem
sebe víc nádherně barevná křídla.
U nás, kde zloba a boj jenom doma,
zraněno padá vždy v posled k zemi
i to, co vzletělo mocnými křídly.
Se Země metané kameny tvrdé,
kameny hranaté, špičaté – běda! –
hledají tělo Tvé, nádherné tělo!
Z průsvitných křídel, modrých a šumných,
krev se Ti řine, krev červená, těžká –
smrtelným stal jsi se na Zemi Smrti!
98
Mírní se let a třepou se křídla –
na zemi klesáš – oči tak teskní –
krev těžká, červená v praméncích stříká –
pak už jen řine se, po zemi plazí,
na zemi ssedá...
Modravé peruti o zem se tlukou – – –
třepají v křeči vykrvácení...
Překrásná hlava se v bolesti kloní,
v bolestné výčitce oči Ti hasnou...
Daleko Vlasti Své, neznámé Vlasti,
hyneš můj čarovný, modravý ptáku,
z pohádek o Štěstí Chocholouši –
veliká Touho velikých Snílků!
99
OD DÁLNÝCH HVĚZD.
Od dálných hvězd dnes dolů záře splývá
tak čarovně, že chví se celá zem!
V tu dálnou výš se duše teskně dívá,
v té říši vesmírné tak bolně pookřívá –
Oh je tak volně celým prostorem!
Tak v sobě oblohu si velkolepou sklenout
a na ní tisícerým hvězdám dáti zkvésti!
Tak na vše každodenní moci zapomenout,
tak na vždy zapomenout –
oh, bože můj, jak nesmírné to štěstí!
100
SNĚNÍ PŘI OTEVŘENÉM OKNĚ.
Tam někde mezi hvězdami,
tam někde bude onen klid!
Však tady, tady na zemi, nám nemožno se spokojit...
Ta touha, touha báječná,
jež Duši náruč rozpřahá –
ta sladká bolest odvěčná,
kterou je duše nemocná –
ta musí přece předmět mít!
A když ho není na zemi,
tu musí někde jinde být – – –
Snad tam, snad tam – – tam mezi hvězdami!
101
KRÁSNÁ ZEMĚ.
Krásná Země Illusí, krásná, krásná...
Tisícerými rukami s touhou na dálku zobjímaná,
tisícerými ústy v křečích horoucně na dálku zulíbaná –
krásná Země Illusí, krásná, krásná...
Hlava se v dlaně kloní, smutná jak Nekonečnost,
horoucí Láska v ní zpívá, bolestná jako Věčnost –
nikdy neukojená, nikdy nevyhojená –
samá a samá Nekonečnost...
Tam na Horách, tak marně vytoužených,
spí oné Země sen –
tam na Horách, v tisíci nocí sněných –
tušen – nespatřen,
toužen – nedotčen,
od srdcí Věčností poraněných,
tam, někde tam spí oné Země sen...
Tam, ano tam...
Každého jitra tam Slunce v tisíci odrazech svítí,
z křišťálných studánek chodí žízniví jeleni píti –
102
a večer Věčnost Hvězd tam Věčným Ukojením plá –
Tam, ano tam...
bys chtěla duše má...
Krásná, krásná Země Illusí...
103
TOUHA ZNAVENÉ DUŠE.
„Když Svět tě znaví a zraní,
když cítíš bolest pout –
kam chtěla bys, duše, kam chtěla bys, duše,
kam chtěla bys plout?“
„„Kams v zámořské kraje,
kde jiné vše zraje,
kams do daleka,
kde něco jiného, krásného lásku mou čeká –
tam chtěla bych konat svou pout...““
„Když Země stíží tvá křídla,
tobě, jež miluješ let –
kam chtěla bys, duše, kam chtěla bys, duše, kam chtěla bys, duše –
kam chtěla se rozletět?“
„„Kams v nadhvězdnou říši,
do nesmírných výší...
až v nekonečno –
přeletět celé daleké, daleké věčno,
v jiný, tak toužený, vzdálený svět...!““
104
Z VĚCNOSTI VZEŠEL JSEM...
Z Věčnosti vzešel jsem
záhadným způsobem,
Věčnost mne poslala
na zemi žít.
Na zemi vratkosti,
tíhy a žalosti,
na zemi veškeré marnosti
nýt.
Pohledem bez konce,
sněním tak bez konce,
jež ze své Vlasti jsem s sebou vzal sem –
dává mi měřiti,
má matka vzdálená,
tak jenom konečnou, konečnou zem...!
Vzdálená matko má,
vzdálená, kýžená,
proč jsi mne poslala na tento svět?
Tys moje otčina,
kýžená, jediná –
v Tvůj klín se navrátit toužím zas zpět!
105
PÍSEŇ KOSMICKÁ
Oh, jak je malá tato zem
pro všecka srdce nadšená!
Plout nekonečným prostorem
v kolotu světů zářivém,
s tak rozpjatýma křídloma –
tam někam, kde má otčina,
tam někam, kde má otčina!
Že daleký je někde svět,
veliký Všeho Bytí Střed –
to tušení, tu víru mám!
To hudbou větrů z dávných let
jak pohádka zalétá k nám!
To širou krásou oblohy,
to mocí snů k nám z dálek vlá,
to k dálným světa končinám
nám naši duši rozpíná!
Tam někam, kde má otčina,
tam někam mimo tento svět,
má duše křídla rozpíná
se rozletět, oh rozletět –
106
Ach někam tam,
tam k výšinám,
odkud pohádkou z dávných let
zvěst zalétá až dolů k nám,
v malý a smutný tento svět –
ach tam, ach tam,
kde domov mám...
tam, kde má pravá Otčina –
má duše, snivý Ikaros, svá křídla bolně rozpíná!
107
HYMNA DIONÝSOVI.
Můj bože, tančit! Tančit život celý,
v náručí horkém, věčně rozechvělý,
s opilou hlavou, zraky přivřenými, –
tak kolébat se v tanci život celý...
Oh Dionýse! Bože Opojení!
Ať každý kročej náš se v pohyb tance změní,
ať každá myšlenka jak výkřik Archimedův
nás znovu unese vždy v tance vytržení...
Ať více nežijem – to učiň, Dionýse,
náš život proměň v samé opojení!
Jak láhev vína zlatě perlícího
ať naše hlava září myšlenkami –
až s šíjí zvrácenou a zraky přivřenými
se celá poblázní do vytržení svého...
Jen hudbu slyšet, stále slyšet hudbu,
svůj tanec vystupňovat extaticky,
přes tíhy myšlenky i hmoty země sudbu
žít v bengálu, žít pro vždy víc než lidsky!
Oh Dionýse, Bože Opojení,
hoď na nás růže nebo vavříny,
108
jen ať se život náš u samou slavnost změní,
v jediné, nekonečné, nekonečné snění,
v závratný tanec, věčný, jediný...
Ať s vlasem vlajícím a s vyvrácenou šíjí
se kolébáme zpiti snem i ženou,
u nekonečné tance melodii
s hlavou jak zlaté víno rozperlenou –
nadzemskou hudbou stále více štváni
do závratného tance bez přestání...
109
V ROZTOUŽENÍ.
Tak s láskou roztouženě bolnou si zatesknila duše má –
blouznivě otevřela okno do modravého večera...
Tam venku prostor celý zářil, a vzduch tak voněl, dálně vál –
tak nekonečně hlásal blaho, tak nekonečný hlásal žal...!
Víc oči moje udivené už ani zářit nemohly –
rozpiatá náruč, hlava těžká, a něhou celý omdlelý...
Když nádherou té hvězdné noci jsem nejvíc svoje srdce zpil,
uchvácen citem nekonečným, já k němu takto promluvil:
„Jak bylo by to krásné, srdce, dnes touhou moci sešílet!
Až k hvězdám vzletět, v chladný vesmír, proletět celý širý svět!
A drahou planet bludně štváni,
ta nejkrásnější zbožňování šepotat třebas do skonání –
víc nevrátit se z pouti zpět!“
110
NOČNÍ ŽIVOT.
Všechno spalo. Hvězdy v jasné výši
moře Ticha posvětily Smírem –
venku nic se nehnulo v té tiši,
všechno spalo také v domě širém.
Všechno spalo. Jenom mojí duše
tisíc touh na loži zahořelo –
tisíc ruk se vztáhlo v blahé tuše,
v rozechvění okno otevřelo.
Jaká volnost! Jaká píseň Ticha!
Tisíc touh se nocí rozletělo –
každá po jednom si dobrodružství vzdychá –
každé by se Nekonečna chtělo.
111
TRAGIKA VÍL.
Snily víly lásky sen,
snily nyvě, dlouze...
Vlasy plavé jako len,
česané nad jezerem
štíhlým, zlatým hřebenem
při záři měsíce...
Dlouhé vlasy, dlouhý sen,
vše tak štíhlé v touze...
štíhlé víly, astral žen,
prozářený paprskem,
útlým, zlatým tkanivem
chladného měsíce...
Snily víly lásky sen,
snily nyvě, dlouze...
Štíhlé víly – astral žen,
vlasy plavé jako len,
které nezří všední den,
jen světlo měsíce...
Věčné lásky sněný sen
v nekonečné touze!
112
Narození Osudem
odsouzený k snění jen
chorým srdcem vílích žen,
kněžek to Měsíce!
113
UNDINA.
Na vlnách laguny pluješ, podivné písně si zpíváš,
podivná blouznění Ofelií věnčených samým kvítím –
tajemně hoří Ti oko, tajemně uctíváš hvězdy,
podivná Undino-ženo.
Na jaké laguně pluješ, jaké že písně to zpíváš,
jaká to blouznění vedeš v podivném kouzlu Své duše –
já nevím a nikdo neví, jen jedno cítíme všichni:
Tys krásná, Undino-ženo.
Tvůj šat se míhá jak vlny, v podivném kouzlu jak ony,
vůně Tvé bytosti čarodějné je nestihlou vůní květin –
Jsi zhmotněním sférické hudby, zlidštěním modrého květu:
Mystická Undino-ženo!
Jsi duším básníků kletbou, Siréno s písní Věčna!
Podivné smíchy Tvé bolí, krutě Tvé bolesti dojmou –
Kdo tuší Tvé tajemství, hyne, jsi dál, čím přichází blíže,
Ukrutná Undino-ženo!
Bytost Tvá krajinou krásnou, spatřenou před mnoha věky,
která nám neznámým kouzlem utkvěla v hlubinách duše –
kdo nás teď rozčaruje, kdo nás teď odčaruje, podivná sestro vody,
Osude – Undino-ženo?
114
Viděl jsem duši jak vlny, voněl jsem podivnou vůni,
Tvou duši, Tvou vůni, vod sestro, zvonilas’ ve vlnách smíchem –
ten smích bolel chorou Tvou touhu – a Tys’ mi udělala:
Tvou neurčitou bytost, vůni Tvé kouzelné duše,
jak kolébání gondol, sen hudby, hlaholy světel,
má duše Tvé duši tak cizí
a přece zase tak blízká,
podivná Undino-ženo,
milovat musí věčně!
115
Ó LÁSKO!
Kde že je lék od srdce bolesti?
A kdo že by chtěl tady vůbec býti léčen?
Tak bližší žití rostlin, bližší žití země,
tak bližší pouti těles kosmických –
zda není člověk šťasten i v své trýzni?
Ó muč mě, pal mě dál žhavými plameny –
Ó lásko!
116
STROMOVÍ ŠUMÍ V NEKONEČNOU DÁLI...
Stromoví šumí v nekonečnou dáli –
oh, jak je toužebně jen srdci mému dnes!
Jak by mu vstříc jen vzkazy lásky vály,
jak by je víly do daleka zvaly,
jak by je sen až v dálné ráje nes’!
Vy jarní večery, v nichž všechny země hlasy,
jak hlasy siren dálně, vábně zní,
v nichž vše je zvlněno, jak nyvé dívčí vlasy –
jen samá dál a samé tesknění!
Vy chvíle víl, kdy všechno čaroplaše
v unylých snění závrati se chví,
kdy zevšad dýchá snivá duše naše
jen očekávání, a slib, a tajemství!
Jak tehdy já, milenec všeho Ženství,
vždy trpím mukou lásky blaženou:
Být odsouzen, bych vůkol ve všem dějství
nacházel Ji jen, v různém podobenství,
zakletou ve vše – provždy vzdálenou!
117
PROČ NEJSEM BÁSNÍKEM, JAKÝM BYCH SI BÝT PŘÁL?
Proč nejsem básníkem, jakým bych si být přál?
Tak stále zaklet ve slov mrtvých kleci!
A právě já, tak jasných visí král!
Jak rád bych jenom kreslil, maloval
Věčnosti snivou tvář všech zemských věcí!
Vyslovit básnicky své kredo životní,
svou vnitřní historii, hesla, ideje,
to všechno příliš, příliš málo je,
to není to, co duše nejvíc sní...
Leč svět svůj vnitřní, nejvíc intimní,
svůj způsob vnímání odstínů ve věcech –
ten celý život toužení a něh,
jak ve mně a jak v přírodě si sní –
tak své a věcí všech mystické spojení:
to toužím stvořit ve svých tvůrčích snech!
Proč nejsem básníkem, kde bych si jím být přál?
Tak provždy zaklet v chladných pojmů kleci!
A právě já tak vroucích zvuků král,
jenž by tak rád jen zpíval a jen hrál
Věčnosti hudbu všech pozemských věcí...
118
Nežil jsem život, jaký jsem jej snil,
v těch krásných krajích, v duše vytržení –
oh, kdybych aspoň to vše vyslovil,
v tvar, ve zvuk věčný vtělil svoje snění...
To byl by vrcholný v mém smutném žití den,
kdy to bych stvořil, co dnes smím jen sníti!
S bolestí menší jistě hyne ten,
kdo ví, že bude ve svých dětech žíti!
119
STILISOVANÉ KVĚTINY H. VOGELERA.
To jsou ty květiny, jak já je vidím vždycky!
Ne ty, jež vnímá chladný duch a zrak,
jenž na nich zjišťuje jen suše empiricky
ten onen tvarový neb funkční hmotný znak!
Leč ty, jež vnímal cit, a z nichž jak melodie
svítí a usmívá se vstříc ti vítězná,
v srdce se hladí blaženě, a nyje,
květiny duše, světlá, líbezná!
Tak vytušené z empirických tvarů,
v tresť očištěné květy étherné –
to jsou Tvé květiny, jak kvetou v plném jaru
v své něze milostné též očím duše mé!
Jak v mých, v nich svítí celé Jaro v kraji,
se štěstím svým i láskou, dětskou nostalgií:
Že vidíš dívky, kterak věnce vijí
na stráních květnatých, na břehu svazích v máji.
Že cítíš v nich jich ruček, šatu vůni,
že vidíš vtělenou v nich dívčí něhu jich,
křehkost a svěžest, vše, čím sny jich stůní –
sám symbol dívek – květin subtilních!
120
Že duší cítíš zde příbuznost bytí všeho,
květin a dívek, duše se zemí –
že cítíš:
Něžné kouzlo smyslného,
je květ z vyššího žití mystického,
a blahořečíš tomu spojení!
121
PŘÍRODA A BÁSNÍK.
V těch prvých, snivých jara dnech,
kdy svítí něžnost ve květech,
kdy větry z dálky pozdravem
ve vznosných šumí topolech,
vítajíce tak naši zem –
já cítím mocněj’ v srdci svém,
a v smyslech všech a nervech všech,
jak mám rád duši ve věcech!
Ne pojem jen, ne ideu,
leč, co se zjevuje jen snu,
když ponoří se v přírodu,
k samému její základu,
v tajemný svět plynulých změn –
ten tajný každé věci sen,
jenž v teskně šťastném toužení
chtěje být láskou objeven,
jak úsměvem se dívá z ní,
úsměvem, v němž je tolik něh –
tu duši, věčnost ve věcech!
V těch prvých, snivých jara dnech,
kdy září láska ve květech,
kdy větry ve všech vrcholech
122
zdají se z jarní dálky nést
nějakou slavnou blahověst –
já cítím jako hlaholem,
jímž ke mně volá Vyšší Zem,
jak duši přírody mám rád,
a jak bych rád svůj splnil sen:
Ji malovat, ji zpívat, hrát,
všem bytostem ji prožít dát,
tak plně, mocně, vnitřně tak,
jak vidí ji můj vnitřní zrak
v takový krásný jarní den –
tak plnou světla, lásky, něh,
a jásání a svobody,
co tvůrčí radost přírody,
co skrytou duši ve věcech!
V těch prvých, snivých jara dnech,
kdy v barvách, vůních, ve tvarech
všech květů, stromů, věcí všech
taková síla něhy sní,
že svádí, v blaha tušení,
celý svět Něžných k lásky snům –
v těch prvých, snivých jara dnech,
kdy na dalekých obzorech
taková síla slávy sní,
že vábí, v blaha tušení,
celý svět Zbožných k nebesům –
v těch prvých, snivých jara dnech,
kdy Nekonečna mocný dech
celý svět Slabých, jako v snách,
přemlouvá Všeduši se vzdát,
a v dálky, výše, jako v snách,
dát myšlenkám svým uplývat,
123
tak v touhy blahu neznámém
se ztrácet, v šíři rozplývat – –
v těch prvých, slavných jara dnech,
já cítím mocně v srdci svém,
jak z dáli jdoucím hlaholem:
Že duch můj je jak Lohengrin,
vzdálené, Vyšší Země syn,
s Ní provždy původem svým spiat,
Jí poslán Vlast svou zvěstovat.
A všude, kde se setká s Ní
na zemi, v tajném tušení,
že nemá se Jí trpně vzdát –
ale svým vyšším uměním,
své dálné Vlasti dědictvím,
Ji lidem země zjevovat!
124
POD VOGELEROVU „LÁSKU“.
V srdci je slavno. Hlahol v snivé dálce a praporů jak vlání plápolavé...
Vzduch slunný, širý, plný zářných snění,
vysokých snění, jak by mocná křídla,
šumná a slavná rozvlnila vzduch
od zmámeného srdce v pohádkovou dáli
s obzory těmi za jarními luhy!
Co stalo se to? V jakém světě jiném
se probudili to, zakleti v štěstí?
Jaká to struna se to rozvlnila
v jich srdci zmateném, a zavzněla, a zvoní
do toho volného, tak májového, kraje
se zahradami s rozkvetlými stromy,
bílými dvorci, háji, zelenými luhy?
Jaký to vítr vanoucí sem z dáli,
neznámo odkud a neznámo od kdy
bouřlivě zdravící je, letí vstříc jich srdci,
jež vstříc zas větru buší v hlaholu a vlání?
Je útlý, světlý, něžný tak a dobrý
v tom vzduchu závratném s širými luhy kolem,
125
co břízy stříbrné pod modrým blankytem
s budkami špačků milostně se chvějí
májovým větrem prvně celovány!
Je krásná, útlá, světlá tak a dobrá
s bohatým věnečkem svých jemných zlatých vlasů,
s tou obnaženou svojí světlou šíjí,
s tím velkokvětým volným, světlým šatem; –
v tom jasném světle májového dne,
jenž oči zlatí, líce bledšími,
hlas zvonivějším, ruku teplejší
a vlas, i tělo celé, vonnějšími činí!
Tak, ani nevědouce, sedí stuleni
na lávce spolu prostřed máje všeho,
nebes i země, výšek, dálek, vzduchu:
Ve vytržení, rozechvěni, šťastni, skloněny hlavy,
zírajíce v dálku...
To jak by za nimi na harfu ženská bytost
hrála a hrála píseň srdce jejich,
celého kraje píseň, věčnou píseň máje.
A z hudby té, a z všeho dění kolem,
a v nich, a nad nimi do nadoblačné výše,
tak široce, jak nebe to a luhy,
tak tajemně, jak obzory ty v dáli,
tak toužně vábně, jak ty stromy v květu,
tak ve vlnění slavném, jak ten jarní vítr,
jak by to volalo a znělo, zpívalo v dál a dál,
v poznání moci divuplné:
Láska!
126
BLAHOVĚST JARA.
Mé srdce-prapor jarním průvanem
dnes s balkonu tak plavně v dálku vlaje –
je všechno dneska slavné jara snem,
i vzduch, i země – celá duše kraje!
Až tam, kde v oblaka se tyčí topoly,
sní oči moje s něžným roznícením!
Až tam, kam dosahuje kraj dnes roztoužením
spanilým zázrakem svým – nebes kupolí...!
Hledím, jak v dál se trávy vlní v snech,
i stromů vrcholky závratným větru váním –
zmámeny vzduchu, výší smělým celováním,
kterak se vzdávají těm proudům mocných něh...
Už kvetou sněženky, a mochny, bledule,
vím, svítí jimi lučiny i les,
a v loukách u řeky – oh, doby minulé! –
o touhách mládí snivě hučí jez!
Co nevidět, a, srdce moje, věz!
v zahradách odevšad to těžce zavoní,
a bude zářit v modro do nebes
127
květ něžně dívčí bílých jabloní,
a svítit zlatý rybíz, střemcha, bez!
Po ženách probuzených z dětství dřímoty,
po slasti vyslovit nejsladší jara vůně
všem novým Věčným Jarům v ústrety –
mé celé tělo, celé srdce stůně!
Vždy jenom stůně! Nikdy nedosní!
Dálka a Výše mojí kletbou jsou!
Sen můj se nikdy, nikdy nesplní,
jsem ten, jenž s náručí vždy stůně rozpiatou!
A přec: Ať touha vždy je spiata s bolestí,
ať krása plakat nám dá, Troubadourům Věčna:
Když život touhou je – chcem touhou rozkvésti,
závratí trpět Lásky Nekonečna!
Vždyť víme: Slibem všechna touha je,
vzdech lásky přislibuje objetí;
k obloze pohled Nebe slibuje,
a Všeho procítění se Vším splynutí!
Dnes věříme a cítíme a víme,
že míza jara věčná Bytí jest,
že slibem dálka kraje, slibem výše hvězd,
zvuk hudby čarovný, i to, co v lásce sníme!
Že naší Země věčný koloběh,
i se svým Sluncem stále výše spěje –
že stále krásnějšího jara bude vítat břeh,
kde vstříc Jí vyjdou ony melodie,
jež dříve slýchala jen ve svých bardů snech –
128
a stoupajíc vždy větším obloukem,
že bude přijímat dar stále sladších něh
století za stoletím a rok za rokem!
Od země až tam k modrým nebesům
dnes slyším zpívat onu blahou zvěst,
to nejsladší všech Evangelium,
já, Jara šťastný Básník-Blahověst!
129
OBSAH.
Předmluva5
Že básník jsem tak citlivý a slabý...9
Poesii10
Signorko mladičká...12
Svatební noc14
Zlatá Přadlena15
Sny atlasových princezen...16
Rusalka17
Ouvertura k pohádce20
Pohádka se sordinou22
Přítel Podzim23
Královna31
Fantom33
Ideál35
Nálada36
Prší...37
Slavnost jara38
V dalekých obzorech40
Jaro a Věčno42
Miluju...44
Žluté měsíčky45
My46
Novalis47
Labutě tesknily...48
První podzim49
Touha po fialkách na podzim50
Podzimní loučení51
Bolelo mne dnes srdce...53
Adagio srdce54
Vánoční55
Bílé srdce57
Jarní jitra58
Hlas jara61
Jde jarem hudba závratná62
Jasmíny64
[130]
Roztesknění65
Sny – balony66
Sen umělce-sensitiva68
H. Vogeler69
Vzdech umělce71
Svůj krásný svět...72
Je Princezna tak vzdálená...73
Daleké království74
Jakobsen u moře75
Ty světy nejkrásnější...76
Modrá květina77
Nálada79
Lamartine80
Zelené sonaty81
Loreley83
Krásný sen84
Krása vadnutí85
Novalis na podzim86
Modrý panoš z Jakobsena87
Za nocí měsíčních...88
Notturno91
Luna95
Krásný pták97
Od dálných hvězd...100
Snění při otevřeném okně101
Krásná Země102
Touha znavené duše104
Z Věčnosti vzešel jsem...105
Píseň kosmická106
Hymna Dionýsovi108
V roztoužení110
Noční život111
Tragika víl112
Undina114
Ó, lásko!116
Stromoví šumí v nekonečnou dáli...117
Proč nejsem básníkem, jakým bych si být přál?118
Stilisované květiny H. Vogelera120
Příroda a básník122
Pod Vogelerovu „Lásku“125
Blahověst Jara129
E: až; 2004
[131]