UNDINA.

UNDINA.
Na vlnách laguny pluješ, podivné písně si zpíváš, podivná blouznění Ofelií věnčených samým kvítím – tajemně hoří Ti oko, tajemně uctíváš hvězdy, podivná Undino-ženo. Na jaké laguně pluješ, jaké že písně to zpíváš, jaká to blouznění vedeš v podivném kouzlu Své duše – já nevím a nikdo neví, jen jedno cítíme všichni: Tys krásná, Undino-ženo. Tvůj šat se míhá jak vlny, v podivném kouzlu jak ony, vůně Tvé bytosti čarodějné je nestihlou vůní květin – Jsi zhmotněním sférické hudby, zlidštěním modrého květu: Mystická Undino-ženo! Jsi duším básníků kletbou, Siréno s písní Věčna! Podivné smíchy Tvé bolí, krutě Tvé bolesti dojmou – Kdo tuší Tvé tajemství, hyne, jsi dál, čím přichází blíže, Ukrutná Undino-ženo! Bytost Tvá krajinou krásnou, spatřenou před mnoha věky, která nám neznámým kouzlem utkvěla v hlubinách duše – kdo nás teď rozčaruje, kdo nás teď odčaruje, podivná sestro vody, Osude – Undino-ženo? 114 Viděl jsem duši jak vlny, voněl jsem podivnou vůni, Tvou duši, Tvou vůni, vod sestro, zvonilas’ ve vlnách smíchem – ten smích bolel chorou Tvou touhu – a Tys’ mi udělala: Tvou neurčitou bytost, vůni Tvé kouzelné duše, jak kolébání gondol, sen hudby, hlaholy světel, má duše Tvé duši tak cizí a přece zase tak blízká, podivná Undino-ženo, milovat musí věčně! 115