OUVERTURA K POHÁDCE.

OUVERTURA K POHÁDCE.
Leť, duše zženštilá, má snílko bláhová, k Princezně v pohádkách k palácům růžovým, k palácům zčeřeným lehkými vůněmi – leť, duše zženštilá, má snílko bláhová, šumnými hvozdy tak, šumnými, šumnými... Z tajemných úkrytů vánky nám rozčeří, kadeře rozhází zkazkami dětskými, zkazkami dávnými o Bílé Princezně, o křehké Princezně v paláci růžovém... Lehkých vod fontány, zelené, zazvoní, v stesky nám zazvoní jemnými zvonečky, zvonečky zlatými, zvonečky z pohádek, zvonečky z dalekých úsměvů Princezny... Šílená něha nás požene v mámení, šumnými hvozdy nás požene v mámení, vodami snícími o něze Princezny, běloučkých prstíčkách, noženkách sklouzavých... Smutek a nadšení, něha a zželení věčně dál bude nás všemi hnát pralesy, řekami měsíce smutky nám vystříbří, srdce nám opojí, nervy nám oženští... 20 V asbestu měsíce budeme plakati, teskniti v zasklených budeme fontánech, budeme šíliti o smutku Princezny, o Věčné Ženskosti, o Věčném Zakletí... Oh, jak jsi vzdálená, zakletá princezno...! Oh, jak jsi vzdálená, vysněná princezno...! Ach, Tvoje ručenky, princezno běloučká, ach, Tvoje noženky v střevíčku z perliček, něžné mé děvčátko z pohádky do pláče – přej, ať Tě dobudu – líčko Tvé bleďounké bez dávných úsměvů v paláci zrůměním, vínem a polibky, šepotným mazlením – tělíčko křehounké obejmu, zceluju – Zakletá Princezno z pohádky do pláče... 21