POD VOGELEROVU „LÁSKU“.

POD VOGELEROVU „LÁSKU“.
V srdci je slavno. Hlahol v snivé dálce a praporů jak vlání plápolavé... Vzduch slunný, širý, plný zářných snění, vysokých snění, jak by mocná křídla, šumná a slavná rozvlnila vzduch od zmámeného srdce v pohádkovou dáli s obzory těmi za jarními luhy! Co stalo se to? V jakém světě jiném se probudili to, zakleti v štěstí? Jaká to struna se to rozvlnila v jich srdci zmateném, a zavzněla, a zvoní do toho volného, tak májového, kraje se zahradami s rozkvetlými stromy, bílými dvorci, háji, zelenými luhy? Jaký to vítr vanoucí sem z dáli, neznámo odkud a neznámo od kdy bouřlivě zdravící je, letí vstříc jich srdci, jež vstříc zas větru buší v hlaholu a vlání? Je útlý, světlý, něžný tak a dobrý v tom vzduchu závratném s širými luhy kolem, 125 co břízy stříbrné pod modrým blankytem s budkami špačků milostně se chvějí májovým větrem prvně celovány! Je krásná, útlá, světlá tak a dobrá s bohatým věnečkem svých jemných zlatých vlasů, s tou obnaženou svojí světlou šíjí, s tím velkokvětým volným, světlým šatem; – v tom jasném světle májového dne, jenž oči zlatí, líce bledšími, hlas zvonivějším, ruku teplejší a vlas, i tělo celé, vonnějšími činí! Tak, ani nevědouce, sedí stuleni na lávce spolu prostřed máje všeho, nebes i země, výšek, dálek, vzduchu: Ve vytržení, rozechvěni, šťastni, skloněny hlavy, zírajíce v dálku... To jak by za nimi na harfu ženská bytost hrála a hrála píseň srdce jejich, celého kraje píseň, věčnou píseň máje. A z hudby té, a z všeho dění kolem, a v nich, a nad nimi do nadoblačné výše, tak široce, jak nebe to a luhy, tak tajemně, jak obzory ty v dáli, tak toužně vábně, jak ty stromy v květu, tak ve vlnění slavném, jak ten jarní vítr, jak by to volalo a znělo, zpívalo v dál a dál, v poznání moci divuplné: Láska! 126