PŘÍTEL PODZIM.

Zikmund Winter

PŘÍTEL PODZIM.
I. I.
Sní Podzim nad krajem a dýchá sametově tesknými, měkce hladícími tóny, s rozkoší snílka těká po akkordech – zas prchá v dál – zas vrací se a touží... Ohřátý trochu jemným vlažnem Slunce, ohřátý Podzim s jemnou duší snílka: Teskní, a neví, po čem teskní v dálce, jen bojácně své akkordy si mazlí a smutkem snílka sametově pláče... Přítelka Slunce s umdlenými smutky vinice hladí hladkou, hebkou dlaní, vše otepluje unaveným vlažnem. Pod její něhou sní se to tak měkce, pod rukou útlou, pohladivší teskně snem uslzené hlavy snivých aster... Má duše tichounce své šepce stesky, Podzimem sněné, vytoužené tóny... Po dlouhých, dlouhých nocích snů tak vlažných při hebkém přástvu měsícových smutků, v besedách s přítelem má duše pláče... 23 V dálku či zpět? – – Ach, finissimo plakat! A co se večer tulí svojí vůní, subtilní duší snivě vyssávanou, a co rtuť luny chladných na mramorech terassů v parcích chvěje se a teskní, co kdesi v Norsku na šumících fjordech tamějších děvčat hedváb duší svítí – My v sladké touze ručky sametové, jež vlas by pohladila rozechvěný, za vlídných měsícových vigilií naslouchat budem’ rozechvělým houslím – – a cosi nekonečně sametného, a cosi jemně snivého až mdlivo nám bude hráti v okouzleném srdci: A tehda náhle tak nám přijde všeho líto – viď, příteli, my oba duše snílků vypláčem’ svoje stesky sametové... II. II.
Mně sen je nyní životem, co v pláči, tom nejtišším, sním sladké svoje štěstí, co v měkkém stesku, který věčně dráždí a věčně hladí, chvěje se a mazlí, sním v duši kouzlit nejkalnější perly. Ty zakalené, mléčně bílé perly! O jejich lesku mluvím se svým druhem, jenž ve větru si po komínech temných, po městských ulicích a po loukách kol města, po modré řece v elektrických světlech 24 do severních snů bájně přenesené, po stromech zoufalých – svou touhu pláče... Svou jemnou touhu po ohřetí v Slunci, pod Jejíž prsty se tak sladce pláče v samotách snílků... Ach ty prsty hebké! Ty prsty bílé, dlouhé nekonečně! V satiny našich duší kdys nám sáhly, tak nedbale, jak v pianový úběl – na teskných strunách slabých našich duší pláč jarních míz si sladce vyloudily... Pak bylo nám tak dlouho, dlouho smutno, tak teskno, jak jen měkkým snílkům bývá, kdy s cinknutím se rozsvěcují lampy... Svět modrých snů nám otvíraly dálky – a šuměly nám... Co nám šuměly vše! A bylo nám tak teskno, teskno, teskno... Dráždivá rozkoš drala se nám prudce z horečných spánků v rozteskněné oči... Tak poznali jsme svoje velké štěstí!... To štěstí stesku, který neusíná, to štěstí pláče, které věčně dráždí, soustrastnou něhou k vlastní naší duši, to štěstí, které z nešťastných a snílků umělce činí, delikátní, jemné, perly s tak matným, opálovým leskem, perly tak cudné, těžké, drahocenné, z jich ostře leptajících, slaných slzí... 25 My vzali jsme se za své chladné ruce, šli krajem smutným, v sametovém šumu ve větru větví snivě zkolébaným, a zadumaní, zpřízněné dvě duše, své lkali houslové a dlouhé elegie... – III. III.
To zaštkalo dnes v duši mojí Jaro! To jaro, které bledulemi pláče, tesklivě sněženkami usmívá se, jasmínem směje se, rybízem zlatým sní, to jaro, které opojuje bezem, a sněžně, něžně v konvalinkách nyje! A všude jemné teplo šířilo se tak rozkošivě samo šíříc nozdry – tak chtivě ssálo vlastní svoji vůni, že rozkoší v závrati omdlévalo! Tak potácelo se, smyslně potácelo... A já jsem snil, že pro vždy vrátilo se! Po celý den jsem zpíval jarní písně, tak dávno nezpívané melodie, dlouhé a blouznivé, a závratné a nyvé – a zas jsem plakal v rozkoši a touze, v sladké a šťastné touhy beznaději... Cos lehtalo mě, jako její vlasy, cos dráždilo mě – bylo to dnes jaro! Svět celý plakal v jednom pousmání, omdléval v jednom loku jarní vůně! – 26 – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A padal večer. – Podzim přišel domů. On odvál, cítě, jak se Slunce směje na jeho soupeře – a jeho bolest teď odplývala v neutišném štkání... A mně, mně přišla v duši vzpomínka na jara dávno odvanutých vůní, na jara kdysi odzpívaných písní, já přitiskl se teskně k svému druhu, a plakali jsme oba svoji marnost, a tesknili jsme spolu věčnou touhu – tak chorobně jsme mazlili své vzlyky, tak sametově a tak zajíkavě! IV. IV.
Dnes usedl jsem k pianu a z klávesnice úbělu loudil jsem hudbu vlastních snů – tak roztouženě hrál jsem, hrál, života svého sonatu. Hudbu, jež hudbou nebyla, jen tóny maně uhozené, bezděčně steskem vylouděné – hudbu, jež v nervech mluvila... Pojď, drahý příteli, vyslechnout hudbu šílenou, šťastnou a tichou, tesknou, rozechvěnou... Vím, ty jediný pochopíš, vím, ty jediný docítíš, sonatu mého života. „Já byl a nebyl... Sen májové noci, já byl a nebyl na houslích tón měkký, 27 jenž zachvěje se vlastní nervosou a vlastní nervosou se opije, a zachvívá se – – věčně se zachvívá... Bez voněl opojně v mé stesky nejprvnější, tak dávné melodie – to byly moje sny... Já byl a nebyl záře měsícová, kdy po listech se třese zelených a lije se, a teskní v rtuti snech – Já byl jsem duše zakopaná v chodbách, kam z jara života družiček vane zpěv, kam tmavou skulinou se třese pentle děvčat, kam tercin valčíků tak roztouženě zní... Já byl a nebyl tón, jenž věčně teskní, já byl jsem houslí ozvuk nervosní...!“ Ach, tys mi odpovídal teskným basem, svým pláčem komíny hluboce duseným! Té tvojí písni nikdo nerozumí... Já porozuměl jí – a bylo líto mi. A bylo líto mi všech těch, kdo trpí věčně, a s rozkoší své síly oslabují, a ženští věčně, věčně dráždí nervy ty drahé milce fantomů, snů milce delikátní... A věčně vysilují stesky své, jak jemný umělec nejvyšší tóny houslí, jenž bloudí jimi, šílenými, nocí – a dráždí jimi duše jemu blízké, ty měkké, jemné, delikátní, teskné, kdy v městě lucerny a dívky usínají. 28 V. V.
Bylo to k večeru a létalo cos temnem... Tys ke mně schýlil se a sotva jsem Tě slyšel, jak temně jsi dnes zpíval. Přílišná bolest dusila Tvé vzdechy, Osud ti rozkázal – a ty jsi poslouchal... Jsi měkký tak a povolný a tichý... Stále Tě slyším, jak jsi temně zpíval... Já, jenž ti uvyk’ tak, jediný příteli, můj druhu šílený, já jsem ti porozuměl... Tak bylo smutněj’ mi, než ještě jindy bývá. Už jsem však neplakal; jen podložil své ruce, jen teskně díval se, jak modrého cos létá a padá temnem... A tys byl schýlený ke mně, jediný příteli, ty, jejž mám tolik rád... Tvé Slunce odešlo a jinde kohos hřálo, a tobě ani ramínka už jako kdysi k dotknutí nepřálo – – – Už’s ani neplakal... Tak musil’s pryč a za ní šílit dále, snad věčně tak – a teď ses se mnou loučil... Já, co mi chceš, jsem brzy pochopil a duši tvé jen málo zašeptal – však ze srdce, tak ze srdce: 29 „Já měl tě tolik všemi nervy rád. Jak tón miluje tón z příbuzné struny, a honí se s ním, kvílí s ním a o něj, a láskou dusí jej – tak já jsem měl tě rád...“ A ty ses loučil... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A už jsi nebyl ke mně schýlený, já slyšel tě, jak dusně v dálku sténáš, a prcháš stále dál – to za ní, za ní... Tu snil jsem, jak tak dlouho budeš hledat, s ní v krajích bloudit, věčně plakat k ní, o ramínka se třít a věčně vzdychat, co ona růžově se k jiným bude smát... Vždyť tobě osud Podzimem dal být, ne Jarem, vždyť nám jen tesknit dal, ne jásat, příteli...! A v tesknění tom celé naše štěstí... A již tě neslyším, už zmizel jsi mi v dáli, já zbyl tu se svým smutkem sám a sám... A plakat nemoh’ jsem... Jen, podloženou hlavu, tak teskně dívat se, jak kovem havrana v zákalu modravém se v kraji složil sníh... Sním bez přítele tak – – – 30

Básně v knize Sny a touhy: