PRŠÍ...

Zikmund Winter

PRŠÍ... (Déšť v dubnu.)
Je mi tak smutně a malátně, jak déšť drobně studený padá, jako by hladit mě znenáhla přestala ruka, jež hladila ráda... Je mi tak čisto, tak do pláče, to sen dávný klavírem zvoní – – – zas plakal bych po těch ručinkách běloučkých, jako jsem plakával loni... To bylo taky tak do písní, kdy puky snů mízení věští – a smutek po slunci taky tak v něze chřad’ v plačícím, tesklivém dešti... 37