V ROZTOUŽENÍ.

Zikmund Winter

V ROZTOUŽENÍ.
Tak s láskou roztouženě bolnou si zatesknila duše má – blouznivě otevřela okno do modravého večera... Tam venku prostor celý zářil, a vzduch tak voněl, dálně vál – tak nekonečně hlásal blaho, tak nekonečný hlásal žal...! Víc oči moje udivené už ani zářit nemohly – rozpiatá náruč, hlava těžká, a něhou celý omdlelý... Když nádherou té hvězdné noci jsem nejvíc svoje srdce zpil, uchvácen citem nekonečným, já k němu takto promluvil: „Jak bylo by to krásné, srdce, dnes touhou moci sešílet! Až k hvězdám vzletět, v chladný vesmír, proletět celý širý svět! A drahou planet bludně štváni, ta nejkrásnější zbožňování šepotat třebas do skonání – víc nevrátit se z pouti zpět!“ 110