MODRÁ KVĚTINA.

MODRÁ KVĚTINA.
Dřív ještě než se rozednilo nad naším v světě životem – nám o modrém se květu snilo, my v spánku ševelili rtem – šeptali slova zbožňovaná v blouznivě šťastných úsměvech, horoucně ruce rozvírali, na prsou nekonečný vzdech – – Sen zapomenut; zkazka blahá přec v duši zůstala nám zpět – my chceme znova, jasně spatřit ten krásný, zvláštní, modrý květ! My chceme věčně, věčně žíti ten dnes už tušený je sen – tak s hlavou zpilou květ ten hledat jsme vyšli v plný, jasný den. S cizími žití jdeme zraky po polích rudě kvetoucích, skřivani v modru jasně pějí, srp zvoní v klasech, výská smích... 77 Ty máky, jež zde v polích kvetou, svou barvou krve ohnivou, se z dálky sice často zdají být naší Modrou Květinou – leč není Jí, ach, žádný z blízka – a nám se po Ní tolik stýská... Snad dřív než pouť svou dokonáme, už všechny květy pohynou... Přes sladký vřes, kol vlčích máků, jedinou velkou touhu v zraku za Modrou jdeme Květinou... 78