MODRÁ KVĚTINA.
Dřív ještě než se rozednilo
nad naším v světě životem –
nám o modrém se květu snilo,
my v spánku ševelili rtem –
šeptali slova zbožňovaná
v blouznivě šťastných úsměvech,
horoucně ruce rozvírali,
na prsou nekonečný vzdech – –
Sen zapomenut; zkazka blahá
přec v duši zůstala nám zpět –
my chceme znova, jasně spatřit
ten krásný, zvláštní, modrý květ!
My chceme věčně, věčně žíti
ten dnes už tušený je sen –
tak s hlavou zpilou květ ten hledat
jsme vyšli v plný, jasný den.
S cizími žití jdeme zraky
po polích rudě kvetoucích,
skřivani v modru jasně pějí,
srp zvoní v klasech, výská smích...
77
Ty máky, jež zde v polích kvetou,
svou barvou krve ohnivou,
se z dálky sice často zdají
být naší Modrou Květinou –
leč není Jí, ach, žádný z blízka –
a nám se po Ní tolik stýská...
Snad dřív než pouť svou dokonáme,
už všechny květy pohynou...
Přes sladký vřes, kol vlčích máků,
jedinou velkou touhu v zraku
za Modrou jdeme Květinou...
78