Království snu (1932)

Básně, Zikmund Winter

KRÁLOVSTVÍ SNU
[3] Jan z Wojkowicz
KRÁLOVSTVÍ SNU
Básně
Plzeň 1932
[5] PŘEDMLUVA
Předsevzal jsem si sice, že nezveřejním žádnou část, t j. knihu, ze svého „Souboru Díla", myšleného jako definitivní můj tvar-odkaz, dříve, dokud se mi nepřihlásí nakladatel, který by byl ochoten i schopen, jednak uvázat se v jeho vydání v soustavném pořadu a, mé pracovní methodě odpovídajícím, časovém postupu, jednak dovést celý tento podnik ke konci – ale poměry mě nutí ke kompromisu, takže používám nové laskavosti dobrého p. V. J. Krýsy, který v ušlechtilé snaze prospět mi v mé hospodářské tísni a tak zároveň vepsat své jméno záslužně do annalů českého písemnictví, nabídl mi vydat knihu s ponecháním čistého zisku pro mou osobu. Prvý, trojdílný cyklus mé osobní lyriky nesl ve vydání u Borového název „Elegie a Nostalgie", a jednotlivé jeho knihy: „Sny a Touhy" (1914), „Bolesti Života" (1915)* a „Básník a Věčnost" („Zlatokvět" XVII. 1925). Tento cyklus jsem během let v jeho myšlenkovém obsahu i formální struktuře znovu promyslil-procítil, i existuje dnes pro mě v tomto ještě důvěrnějším pochopení-zažití pod praegnantnějším a perspektivnějším souborným názvem „Troubadour Věčnosti", *Obě tyto knihy cyklu jsou po léta rozebrány. 7 naznačujícím můj základní dramatický vztah k Bytí a Jsoucnu, právě jako trojí postoj-aspekt tohoto vztahu k Němu tlumočí nynější souvztažnější názvy jeho jednotlivých kněh: „Království Snu", „Vězení Těla a Země" a „Básník a Věčnosť". Přítomná kniha „Království Snu", tedy prvá kniha tohoto prvého cyklu mé osobní lyriky, je vlastně už třetím vydáním té části mé souborné básnické činnosti, jež celou svou povahou byla prvotním a základním typem, jaksi kořenem, mé vážné veršové produkce. Dvojice mých jinošských kněh: „Poesie" (vyd. r. 1900) a „Meditace" (vyd. r. 1905) byla rudimentárním útvarem a úzkou ukázkou tohoto typu. Byl jsem v podstatě odevždy rozený básník-metafysik, Troubadour Věčnosti, t. j. vnímal a cítil jsem, sensibilní sensitiv, svět-život mediem Věčnosti, tedy v nejvlastnějším, nejširším toho slova smyslu symbolicky. Ale v pubertním stadiu mého básnického tvoření měl tento můj vztah k Bytí, a tak k Jsoucnu, ráz převážně jinošsky naivní a apriorně přímý – zněl básnicky bez dostatečně zvuk nitra prohlubující a rozvádějící resonanční plochy plněji žitého života a aktivněji toužného poznání. Adorace jednotlivého komplexu přírody a světa (inkl. ženství), našedší si začasté svůj kadlub v melodii písně s vyznáním lásky kráse země a snu, vyjádřeným impressionisticky intensivním podáním 8 mystického prožitku; kontemplace a meditace nad mystériem tragiky pocítění zásadní neukojitelnosti touhy a nezadržitelnosti i nezvratitelnosti pochodu stálého míjení životního dění: v obém případě postoj jen narcissovsky a ganymedovsky trpný – to byly hlavní základní reakce mého básnického srdce a smyslů na skutečnost Jsoucna a problém Bytí. Další lidský i básnický růst, učiniv můj vztah k Jsoucnu mužně aktivnější a tím i obzíravější i kritičtější, o konkrétní empirickou realitu života a spekulativní poznání opřenější, a tak i realističtější i intellektualističtější, rozšířil ovšem velmi mou doménu tvorby: o nové oblasti v osobní lyrice, tak o oblast, podmíněnou přímou reakcí na konkrétní zážitky dramatické skutečnosti, dále o oblast interpretující souborněji a integrálněji zásadní-základní, pro mě bytostně žhavé, problémy Skutečnosti a Bytí, a konečně o celé pole poesie t. zv. neosobní, epické a dramatické. Ale ten druh mé poesie, který představovala v zárodku moje ne dost hutná a vůbec improvisovanější a diletantnější poesie jinošská, nejen nebyl zatlačen, nýbrž, když jsem někdy v letech 1908-1910, překonav myšlenkovou agnostickou krisi (jíž jsem na počátku svých mužných let podlehl) v podstatě gnosticky kladným, v základních rysech mým dosavadním, filosofickým názorem, revidoval svůj poměr k své tvorbě, jež teprve tehdy objevila mé 9 tvůrčí schopnosti celé široké pole možností, došlo též k zákonitému zařadění, uvědomělému znovuzpracování a rozšíření této části mé tvorby, a její představitelkou byla prvá kniha cyklu mé osobní lyriky „Elegie a Nostalgie": „Sny a Touhy". A „Království Snu" je tedy novým vydáním těchto „Snů a Touh". Ale, jak svrchu zmíněno, vydáním, doufám, definitivním, protože s definitivní perspektivy promyšleným-procítěným, a s tímto zřetelem i s eliminací celé řady slabších čísel a novým, více méně důkladným, propracováním čísel ponechaných i přiřazením básní později vzniklých. Jak zřejmo, je tedy „Království Snu" ve svém celku vlastně dílem jedné části mé dosavadní celoživotní tvorby, od mých nějakých 16.-17. až k 51. letům a tak zvlášť příznačným pro organický, typicky intussusceptivní růst a krystalisační charakter mého díla a vůbec ducha. Spolupracovaly na něm tedy na jedné straně moje lidské senzitivní a impressivní jinošství, na druhé straně moje lidské expansivni a konstruktivní mužství, a sice obé pod redakcí mé dnešní zralé básnické potence a umělecké zkušenosti. Smysly i cit, intuice i intellekt, instinkt i vůle, emoce i úvaha, nadání i zkušenost – to vše v aplikaci na souměr-soulad prosté i složité stavby té které básně, melodii a rytmus, hudbu absolutní i obsahu 10 zvukomalebně přiměřenou, barvu a světlo, básnický obraz, epitheton i sloveso. Výsledkem nového promyšlení-procítění obsahu někdejší knihy „Sny a Touhy" i přiřadění básní nových, je i roztříděni v přítomné sbírce, podniknuté však více jen v zájmu přehlednosti, tedy konstruktivní čistoty knihy. Kritérion rozdělení, více jen vnější, dle básnického postoje, ve dva díly, a to „Nostalgie, smutky, něhy a nadšení" a „Adorace a symboly", je zřejmé z názvů samých. Dva oddíly obou dílů určil dvojí zásadní-základní vztah k tomu středu mého lidského i básnického prazájmu, který od počátku své jinošské metafysicky uvědomělé orientace nazývám si „Věčností": Prvé oddíly obou dílů tlumočí především tragiku tohoto vztahu pro zásadní nedoprožitelnost tohoto jádra a nedostupnost tohoto tušeného smyslu-ideálu Bytí, jak sice žijí žhavě skutečné v touze a snaze našeho nitra, jak nás však pouze dráždí svou jen matně odraženou a hustým závojem hmoty maskovanou existencí v nekonečnosti a v nekonečné rozmanitosti empirických jevů; tragiku zakletí-zajetí našeho „já" a světa, podmíněnou odevěčným mysteriem kletby-faktu individuace, zrelativnění a znehodnocení této přece zásadní-potencialní-idealní existence Jednoty-Absolutna-Kladu. (Tento prvý, tragický, aspekt-postoj tlumočí na obálce výtvarně 11 H. Bohman symbolem, touhou se bolestně prodlužujících rukou, marně vztažených k Imaginarnímu Měsíci.) Druhé oddíly obou dílů tlumočí především opět kladnou lyričnost a dramatičnost tohoto vztahu jednak pro aspoň relativní prožitelnost tohoto jádra Bytí, zvlášť ve chvílích životní inspirace, jednak pro slib dostupitelnosti tohoto ideálu Bytí aspoň v nekonečné perspektivě budoucnosti; kladnou lyričnost a dramatičnost, zdůvodněnou jednak kladem naší bytosti a ostatního jsoucna a tím vůbec Bytí už samým faktem existence, potencovaným tvůrčí mocí touhy a vůle naší i ostatního jsoucna a tím vůbec Bytí, námi bezprostředně cítěnou, ostatním jsoucnem projevovanou ve tvaru síly a krásy, jednak faktem naší genetické jednoty a tedy i možné tvůrčí spolupráce s tímto ostatním jsoucnem. (Tento druhý, lyricky a dramaticky kladný, v intuici vítězný, aspekt-postoj tlumočí na obálce výtvarně H. Bohman symbolem, ve Vítěznou Korunu se zkonstellovavších, Hvězd.) Tento můj základní dvojaký životní pracit je ovšem zřídka (pakliže vůbec kdy) nespojitý, nýbrž více méně mezi obojí způsobou oscilující nebo smíšený, a tak i přechod mezi jednotlivými prožitky, co substráty jednotlivých básní, plynulý, a tedy předčí mezi oběma oddíly jen přibližný, nutně umělý.
12 Doufám, že vydání této knihy, představující právě ten básnický druh, jenž je společný celému vývoji mého tvoření, orientuje objektivněji mé kritiky (především ty, kteří neměli příležitost již číst ani knížky „Poesie" a „Meditace" ani prvé knihy cyklu „Elegie a Nostalgie") o genesi mé básnické tvorby z inspirace bezprostředními konkrétními jevy a prožitky, o zákonité plynulosti vývoje této tvorby, a tak o organické konstituci mé osobnosti, jež v sobě odevždy slučovala harmonicky – ovšem v poměru, měnícím se více dle thematu, než dle chvíle – ideologa-mystika a symbolistu s lyrikem-sensitivem a impressionistou, kteří pro sebe už v ranném stadiu své spolutvorby formulovali svou noësin-poësin novalisovsky devisou „Zemí pochopit Věčnost a Věčností pochopit Zemi", a při jichž tvůrčím nazírání-cítění šly odtud vždy ruku v ruce abstrakce event. generalisace a symbolisace, souzení a metaforická appercepce, emoce (i když sebe intellektualněji inspirovaná) a melodie, rytmus, figurace. Last, not least cítím zde přátelskou povinnost poděkovat srdečně akad. malíři H. Bohmanovi za nezištnou, umělecky výraznou, výtvarnou spoluúčast na přítomném díle.
13 PROLOG
[15]
Co hoch jsem básník byl já citlivý a slabý, Co hoch jsem básník byl já citlivý a slabý,
jenž jemné svoje sny vyšíval do hedvábí: Hebounké nitě hedvábného svitu, hedvábné nitě stříbrného třpytu, tak že můj svět byl v tvaru útlý květ, byl v barvě jemný květ.
Co hoch jsem básník byl já citlivý a nyvý, jenž teskné svoje sny na houslích plakal, snivý: Písně a sonatiny – samé odstíny, adagia, larga – samé sordiny, tak že můj svět byl samá teskná hudba, samý smutný zpěv. Už tenkrát však se Sen můj v dálku střel: Z vod Nekonečna hlubin se už tehdy napájel, do vysokých par Věčna potápěl – Jím provázen, o krajích nikde v světě neviděných, o krajích jenom vždycky v duši sněných jsem, žalně rozteskněn i blaze vznícen, pěl. Jak Narciss nad svým vodním obrazem zbožně a zaníceně nakloněn, nad květinou a dívkou dumal jsem: V jich zjevu jsem jich podstatu, jich vyšší možnost zřel, tak přirozenost empirických žen, 17 v ideál princezen jsem v snu svém neustále přetvářel. O jejich bílých ručkách sametových, o jejich křepkém těla oválu v gázově obláčkovém obalu, o tvarech do nemožna prodloužených, liniích do duchova vykroužených; o svojich smutcích pro ně sametových, o jejich sestrách z dálných krajin snových v představě víl já zklamaně i roztouženě snil. Než, jak jsem žitím pevnil, do široka rost’, pevnil a do šíře rost’ se mnou i můj Sen: o poznání svět opřen, podložen, opřen a rozšířen o žití zkušenost, z opojení nad zářně útlou krásou květiny, nad v tvarech, v hnutí oválnou krásou žen, z trpného narcissismu zajetí, v němž zálibně si hověl, dětinný, On vyšel zmužnělý, co stavitel, vědomě tragickýtragický, a přece spolu heroickou vůlí nadlidský, jenž v jejím roznětí a lásky rozpjetí odvážně vypnul-sklenul pevný most od hmotné Skutečnosti vzdušnou po Věčnost! Tu to, co odevždy jsem tušil, jasně poznal jsem: 18 Že Žití není jen Snu Nepřítel, že Sen je Život touhou, vůlí naší do Budoucnosti mocnější a krasší nadějně prodloužený, z nedočkavosti s bolestí lásky zřený Předobraz, k Němuž odvždy Život spěl: Že Sen je Budoucího Žití Tvořitel! Že věnem daná nám, přítomná, dnešní zem, je nejen Věčna rubem, než i odrazem, a nejen dosud nedokonalým, než také námi dosud nedokonaným dle ve Snu našem vyššího svého vzoru nedokresleným obrazem! A v nejslavnějších dobách, chvílích žití, ve chvílích tvoření a říje, opojen, že člověk, národ, lidstvo, celá zem, a v každém ze svých tvorů, předobře cítí, jak blízko Zemi že je Nebe, Vrchol Bytí, jak blízko Životu je blahý Věčna Sen! Když vzájem těl a retů člověk dotekne se, že jak by roucha Věčna se to dotýkal, že tehdy nadšení a blaha peruť nese do Říše Neznámé jej výš a šíř a dál! 19 Že není hrází mezi Snem a Žitím, že Vyšší Život Snu se dotýká! Ze Život Vyšší je vždy věnčen Snění Kvítím, a Život Nejvyšší plá ve Snu Básníka! Jsem stále Básník Snu; Při smutku Pomíjení, při želu Touhy z dálky Nekonečnosti, v roznětu tvůrčím Básník Nitrozření, tušící kýženou zem Vlasti-Věčnosti! Jsem stále Básník Snu: Bard Země Oslavené, raněný skutečnosti-země všedním dnem, Hlasatel Země, Věčnosti Snem zřené, proniklé Vyšším Lásky Zákonem. Než, co dřív bylo sněním trpným pouze, nejasně cítěným a mlžně vyjadřovaným, co vzněcovalo se a haslo v trpné touze hedvábím v nitích jemně snovaným a ptačím trylkem prozpěvovaným; to nyní činným v nitru zápolením, plasticky viděným a vtepávaným v kov, to nyní v symfonii sborů hlaholením v magicky mocném rázu slov. Už ne jak země zaslíbená pouze, i jako dobývaná však, v své smutku touze, v svých krisích nedokonalosti přede mnou se chví, 20 i zase stkví v naději konečného vítězství, Životem protkané Snu mého Království. Ze snílka, jenž jen těkavě, tu zraněně, tu blaženě se dívá, se Snivec stal, jenž, obhléd’ Skutečnost, do Její Nitra pevně upřel zrak; z trpného somnambula-sensitiva, směle a bděle Nocí jdoucí Mag. 21
NOSTALGIE, SMUTKY,
NĚHY A NADŠENÍ

[23] I.
[25]
FANTOM.
Jsou večery, kdy všechna křoví, břízy i olše smuteční,smuteční chvějí se jako třtiny v světle rtuťové záře měsíční. Vzduch plný světla magnesia improvisuje zrcadla – to měsíc, elektricky bílý, tak ostře magicky v něm plá. V takových chvílích přes nebesa veliký fantom svítící vysoké dívky stoupá vzhůru až k magickému měsíci. Šat světlý, tělo liliové, vznešené, jako štíhlý svolstvol, líce tak jasmínově sněžné... Tak ticho kol, tak ticho kol... Vše jen jak ucho divotvorné naslouchá duší ztajenou. Fantom se teskně rozprostírá nad celou širou krajinou – 27 své roztažené dlouhé ruce koupá si v lázni měsíce! Ty dlouhé prsty! Jak jsou krásné, v světle se smutně dloužíce! Rty jako by se rozplývaly v zhrdavě smutném úsměvu, jak něčemu tak nemožnému tam v daleku, tam v daleku... A velké, rozevřené oči, modravě šedé, upřené, svým krutým smutkem pijí nocí měsíční světlo touhy mé... To Ona je: Má Lunatická, má Světelná, má Houslová, má ideální Beatrice, má vytoužená Synoeva! To Ona je: Má Nekonečná, stříbrná moje Princezna, má Krutá ve svém s bohem dání, má Nedostižná, Vítězná! 28
ADAGIO SRDCE.
Tiché sny jdou duší hudbou kolébavou, vlaštovky, jež teskně veslují mou hlavou... Měkko mi je v duši, líto je mi všeho trpícího mlčky, nedořeknutého... Dívek-panenek, jež v koutku sedávají, na své ženichy však marně čekávají. Srdcí chlapeckých, snících jen zaraženě sladkých o loktech a o skutečné ženě. Rád bych pohladil dnes děcko v zamlknutí, které, zakřiknuto, šeptem si jen kutí. V ruce své vzal hlavu snílka šestnáctiletého, který lásky sen ze srdce upřed svého, a teď vkládá jej v každičké dívčí tělo. Oh, chtěl bych vzít dneska hlavu v ruce své všemu, snem co trpí, krásně churavé... 29
MY.
Milenci jara a podzimku, trpíme tajemným smutkem v touze po jiných krásnějších světech. Na bílých tajemných křídlech, cizinci, plujem zde se srdcem dětí, které Cos v daleku tuší, nemocné dosud Věčnem. Pláčeme v měsíčním svitu pro útlé vysněné ženy, snoubenci Princezny Mrtvé. Krása nám o Věčnu zpívá, svět v nitru teskně se lomí, mollové milujem’ tony, raněná srdce... 30
NOCI MÍR SE S NEBES CHÝLÍ...
Noci mír se s nebes chýlí do krajiny pouspané; s dálných výší, z širých mílí závan tajemný jen vane, přes utichlá širá lada sotva snivě zaševelí... Všechno tichne v této chvíli... Na obzoru velká lůna stoupá jako leknín bílý. Smutek a s ním utišení zvolna stříbrem z luny kane, v srdce lidská teskně padá... Je to jedna z oněch chvílí, kdy se unavená hlava, jako maně, poznenáhlu dolů chýlí, klade do sklamané dlaně. A v té ticha zbožné chvíli, po tom všem, co nám zde vzalo k vášnivému žití síly, 31 meditujem’ zadumaně: Proč jsme vlastně vůbec žili. Marně žili, marně snili... Snění krásné, snění svaté, hýčkalo nás v loktech bílých, na dosah co ruky bylo, ukázalo v dálných mílích: Obraz z lidství očištěný, Obraz Ideální Ženy. A tak, bychom nyní žili, tak, bychom se ukojili, příliš jsme se svojím sněním rozhýčkali, vytříbili. Ženskost, jež svou vůni ptýlí nekonečně odstíněnou, slabé Elsy, útlé Víly, fantom krásnější a bílý, fantom jmenujeme ženou... Noci mír se s nebes chýlí do krajiny pouspané... Vzduchem, jako z dálných mílí, 32 přes uspaná širá lada utišení smírné vane, v srdce mé se němě vkrádá... Všechno mlčí v této chvíli. Velká lůna na obzoru stojí jako leknín bílý... 33
JARO A VĚČNO.
Květiny voní toužně v sklenících a venku Slunce zpívá: Tam na Slunci dnes jen světlo, smích – stesk květin skly stropu se dívá. Dnes hochů srdce zří v svět vzdálený, v krajiny krásné okny teskných snění: To touhy jim, zlé mládí přadleny takové v hlavě předou obrazy, že konce tesknění, jak tomu přástvu, není... I dívkám úzká ňader jizba dnes, svá okna-srdce Lásce otvírají: Z těch sny jich vzlétají a v širých dálkách kdes svým křídlem blouznivě pozdravem jaru vlají... A přec tam venku, ach, tam Nekonečno je: To Jaro, Život je jen opojení! A tak, co ven je k ukojení zve, přec pro ně ukojením, nasycením není! Ven dostanou se – a, hle, zapláčou ti hoši, dívky i ty teskné květy: Že nikdy dosytit se nemohou, že před nimi vždy dojmů nové světy 34 svou nekonečnost rozestrou, již nikdy obejmouti nemohou, již nikdy políbením vypít nemohou, že čím víc pijí, tím víc žízní mrou, nemocí Věčna, záludnou a zlou! 35
VELIKONOČNÍ
K veliké slavnosti jarní, Slunce dnes vítězně vzchází, tisíci úsměvy líbá, tisíce úsměvů hází! To vrbové proutky už mizí v zeleni pod zlatem Slunce, zpívají opět už Velikonoce a zpívají tušící srdce – zpívají pomlázky svižné o vonných žaketech děvčat, zpívají kočičky jehněd o běloučkých ručkách děvčat – zpívají barvy kraslic o Žití Tvůrčí Moci, o návratech ze Smrti v Život – tajemství Veliké Noci. Všechny houpačky jsou tak jásavě rozhoupány, všechny sukénky jsou tak závratně provětrány, tulí se pohled, zvoní smích – a jarní vítr mi nese to do oken, zpívaje touhy moc, zpívaje Věčna sen – 36 Tak slavno, teskno mi v jarní den! V kvapíku kácí po městském dláždění, v povyku dětí a v řehtaček klapání srdce mé opilé slyší dnes země vzdech: Po slunci, po květech, po kráse, po vzletech, po hlasech básníků, by vzkřikli do dálek o žalu mladosti, o stesku fialek. Zpěv v srdci chlapců: Co řekneme dnes bílým houpačkám a co těm vonným ručkám na provaze? Mystický pozdrav pestrým sukničkám! Je nám tak teskno a tak bolně blaze! Jsou větry zpity vůní obzorů, běloučkých, jako snění usměvavá, k nim houpačky plesají nahoru, k nim v smíchu řítí se blouznivá dívčí hlava. Jsou větry zpity vůní sukniček, jež z houpaček kmitají provětrány, střevíčků, pentlí, copů, vlásniček – jsou houpačky tak volně rozhoupány! Tak vše dnes září jen a teskní v úsměvu! 37 Už od rána tak příjemně jsme slabí, sny naše mají tisíc záchvěvů a naše ruka teskné laskala by! Smět subtilní ty ručky pohladit, smět tknout se živůtku, blíž cítit vonět vlasy, nad nimi k závrati se rozechvít, polibek tichý vložit v tichých zraků řasy – toť Věčnost as... Snad, že nás čekají ty střevíčky divoce dupající! Nuž skočme k nim, ať lana praskají, my něco k pláči musíme jim říci..říci...! Zpěv v srdci děvčat: Ach, jak nám dneska v srdci veselo! Vše voní, zpívá, i ty košíčky, i naše střevíčky a pentle, světlý šat – oh, jak se skotačí, jak chce se smát! Jak září pohledy, jak svítí keřů květ! Jak nezvykle to praská houpačka po dlouhé zimě! Kolkolem svěží každá stromu sněť – oh, jak je krásný Život-Svět! 38 Výš leťme, výš! Ať svítí pentlice! Je život v jejich barvě jako na růžích! Ať šat se vzdouvá, ať nám voní vlas – je divně vyspalá dnes každá z nás! Je nepokojno poupě v pupenu, je nepokojno v našem živůtku – je teskno nám. Tak k prsům se dnes toho hocha schvět, do jeho tmavých zraků zářně pohledět oh, jak je smutný Život-Svět! Ručkama moc’ někoho přiškrtit – ó, že smí drtit jen ty provazy! Nechť! Aspoň v zvůli ryčme, výskejme, ať letí houpačka až do nebe! Jak hledí na nás z dálky nesměle ty krásné oči, snivé, bázlivé! Smět zazářit v ně, k retu stisknout ret, tak rychle, že by ani nezahléď a neuhod’... ne, raděj v let – oh, jak je smutně krásný Život-Svět! Tak teskno bylo mi v jarní den! V kvapíku káči na městském dláždění, 39 v povyku dětí a řehtaček klapání, to vše jarní vítr mi zatančil do oken, zpívaje touhy moc, zpívaje Věčna sen – slyšel jsem, kterak kdes ve vonném průvanu zakončil povzdechem píseň svou o Jaru... 40
JDE JAREM HUDBA ZÁVRATNÁ...
I. I.
Jde jarem hudba závratná, a po té srdce stůně, sen Věčna vane z daleka – ta vůně, oh, ta vůně!
Dnes není možno zůstat snít nad knihou v jizbě šeré – vše, co je v knihách, se chce žít v obdobě tisíceré! Jde jarem hudba závratná, ji větry nesou z dáli, zní tak, jak lásky píseň zlá, jak mládí všechny žaly – Že se chce všechno, všechno žít, co srázné, nebezpečné – vše, o čem srdce může snít v závrati nekonečné...
II. II.
Jde jarem hudba závratná, a po té srdce stůně, 41 vzduch sukně děvčat nazvedá – ta vůně, oh, ta vůně!
Vše to, co smysly vnímají, dnes tolik srdce bolí – tak chtělo by se obejmout tu dívku kteroukoli – ač žádná nezkojila by: je každá tolik luzná, a každá jiná – vnada všech tak měnivá, tak různá!
III. III.
Jde jarem hudba závratná, a po té srdce stůně, sen Věčna vane z daleka – ta vůně, oh, ta vůně!
Vzduch, světlo, vůně květů všech, s těl dívčích vůní splývá – van větru, ptactvo, dívky, strom, vše touží, blouzní, zpívá... Je vůní, zvuků, barev tak, že nelze vše to žíti: A tak i dnes mám souzeno, víc než kdy jindy souzeno jen toužiti, jen sníti! 42
V DALEKÝCH OBZORECH.
Rtuť paprsků si sní dnes na korunách, a z bílých květů voní Jara dech... Kraj celý sní si... V dětských srdce strunách Mu pěje to o lásky prvé snech... V té písni jara ožila má duše, s mým toužícím se jeho smísil dech – já chtěl bych zpívat, ve Věčnosti tuše, já chtěl bych zpívat, zpívat z celé duše v dalekých obzorech... Vše je tak snivé, radostné a zlaté, vše je tak něžné, čisté, dětinné! Vše samý sen, a probuzení, láska – vše jako vykoupané v lázni stříbrné! Vše jako z dlouhé kletby vykoupené, jak vysvobozená je láskou Princezna – protírá oči, vděčné, udivené, mladá a sněžná, vonná, líbezná! Rtuť paprsků si zpívá na korunách, v mém srdci tolik polibků a něh, na tolik písní v srdce mého strunách... Chtěl všemi zaznít bych v dalekých obzorech! 43 Je mi tak lehko! Kam můj pohled vzletí, zdá se mi, všude dovedu se vznést – až k oblakům těm modrým, kam, jak v snivém vznětí, ty třešně vzpínají své bílé jasné snětí, co dívky v bílém šatě lokty po objetí, štíhlé a vonné, jak ta ratolest! Je mi tak šťastno! Kam můj zrak zasáhne, co všude pozemských i oblačných je cest! Tam v dál i v šíř dnes tolik se jich táhne – a na všech květy – krásné vnitřní světy – – jak ony, cítím dnes, dovedu také kvést! Je mi tak snivo! Kam můj duch dosáhne možnosti žití tolik vidím cest! Tam v šíř i v dál to všude srdce táhne milovat, kvést – co všude toužení – co všude lásky jest! Je mi tak lehko, šťastno, snivo – a tak teskno! Co všude toužení, co všude lásky jest! Takové nezachytitelné, nekonečné, takové nezobjímatelné, vyšší, věčné, že nelze dotoužit se, dosnít – srdci snést! Jsem Věčna syn: V koruně duše mojí 44 sní jaro v přetvořených Věčným Jarem snech, tak písně lásky v strunách srdce mého tak po dalekých touží obzorech! 45
STROMOVÍ ŠUMÍ V NEKONEČNOU DÁLI.
Stromoví šumí v nekonečnou dáli – oh, jak je toužebně jen srdci mému dnes! Jak by mu vstříc jen vzkazy lásky vály, jak by je víly do daleka zvaly, jak by je sen až v dálné ráje nes’! Vy jarní večery, kdy země všechny hlasy, jak hlasy sirén dálně, vábně zní, kdy vše je zvlněno, jak nyvé dívčí vlasy – jen samá dál a samé tesknění! Vy chvíle vil, kdy všechno čaroplaše v unylých snění závrati se chví, kdy zevšad dýchá snivá duše naše jen očekávání, a slib, a tajemství! Jak tehdy já, milenec Všeho Ženství, vždy trpím mukou lásky blaženou: Být odsouzen, bych vůkol ve všem dějství nacházel Ji jen, v různém podobenství, Zakletou ve Vše – provždy Vzdálenou! 46
NOČNÍ ŽIVOT.
Všechno spalo. Hvězdy v jasné výši Moře Ticha posvětily Smírem, venku nic se nehnulo v té tiši, všechno spalo také v domě širém. Všechno spalo. Jenom mojí duše tisíc touh na loži zahořelo, tisíc ruk se vztáhlo v blahé tuše, v rozechvění okno otevřelo. Jaká volnost! Jaká píseň Ticha! Tisíc touh se nocí rozletělo: Každá po jednom si dobrodružství vzdychá – každé by se Nekonečna chtělo. 47
DALEKÉ KRÁLOVSTVÍ.
Je život příliš mocný, je život příliš krutý – můj sen se rozplakal, můj sen je zakřiknutý. Na ústech tichý úsměv, v svých očích touhu nosím, ústy i očima svět celý dětsky prosím: By dal mi jednou to, co sním v svých vidinách, tam někde za sty moři, v dalekých krajinách... 48
LABUTĚ TESKNILY...
Lekníny bílé voní, to voní na šero, labutě teskní, teskní, že prší v jezero... Labutě hlavy kloní tak smutně z večera, bílá jich křídla šumí hladinou jezera... To teskní pro to ticho, pro večer deštivý, že nepřijde princ bledý, ze zámku, tesklivý, princ, jenž je vždycky hladil, k nim mluvil řečí snů, šeptal, tak teskně šeptal: „Kde já ji naleznu..naleznu...?“ – Věděly, že v nich hledal, že mezi nimi hledal Zakletou Princeznu... 49
PRVNÍ PODZIM.
Debutoval přes noc Podzim s delikátní melodií, chtěl bych se v ní roztéc dlouze, vyjemnit a sladce vymřít...“ Smutno je mi nevýslovně... Teskno, jako starým houslím, po letech když začnou lkáti, živé v rukou umělcových, do parku, kde poprchává. Rád jsem, že se loučit musím, jako se to léto loučí, jak se všechno loučí nyní... Ach, v tom divném velkoměstě bude drobně poprchávat, světla kalná, horečková, v ulicích, kde víří lidé, skřípou vozy, duní bedny... Mlhy přijdou se sychravem, náhlý, hrozný pláč nám přijde, se vzpomínkou, až je mdlivo... Budem plakat za večera, kdy se brzo rozsvěcívá... Venku bude poprchávat, monotonně poprchávat... 50
TOUHA PO FIALKÁCH NA PODZIM.
Dneska jsem se ráno vzbudil s neurčitou, sladkou touhou, zvláštní touhou po fialkách... Podzim v parku snivě tesknil, neurčitým tesknil steskem, cítil jsem to jaru cizí, loučící se roztesknění. A já měl tak neúkojnou, bolestivou, jednu touhu, sladkou touhu po fialkách... Po té vůni ranní rosy, po tom dechu prvé lásky, kdy se v srdci rozezvoní čímsi dětsky zavýsknuvším, šťastným kouzlem ozdravení... Podzim počal v parku plakat, beznadějně, usedavě... 51
SPLEENY.
I. I.
Dnes večer se tak smutně smrákalo, tak že už všechno, všechno plakalo, a plakalo to ve mně dlouhým dnem, dlouhým dnem – a žití prázdnotou...
Oblaka po nebi si jednotvárně plují, kol oken lidé teskně defilují, a je mi smutno – dlouze – zoufale věčností monotonní... 52
II. II.
Smutno je mi ze všeho, ze všeho, ach, ze všeho, jak by jinak ani u mě nikdy být už nemělo...
Vše tak staré, zkušené tak – všechno kol tak náhle žal, jak by na dně všechněch věcí Tíhy Duch se smuten skrýval, unavenou hlavou kýval, zádumčivou notou zpíval: „Já to dávno povídal, dávno, dávno povídal... Tisíce už říkám let – každé větvi z jara svěží, každé písni lásky mladé, která věčnost sobě klade, že je marnost všecko, všecko, bez výjimky všecko, všecko, že je všecko illuse, že svět jenom k Smrti běží – že jen klam a žal je všecko: minulost i přítomnost, přítomnost i budoucnost, všechna nenávist i láska, všechen hřích i všechna ctnost – všecko, všecko...“ Smutno je mi ze všeho, ze všeho, ach, ze všeho, jak by ani jinak u mě nikdy být už nemělo... 53 Všechno v mojí hlavě stůně, vše si stýská, hořkne nudou, Hudebníci Zmaru v ní jen stále stejnou píseň hudou: „Marnost všecko, bolest všecko, šalba zlá a bolest všecko...“ Navečer se vloupal v město, posádkou rozložil stíny: Vše je jako po zakletí, zmožené a uondané, plné výčitek a viny –- ze všeho jen Smutek vane, vše tak stejné, nikdo jiný; i ta drožka, která hrčí teskně někde z povzdálečí, po dláždění, po kamení v monotonním teskném zvuku: Jak by sobě naříkala, unaveně naříkala na nudu, a hnus, a spleeny, na samé jen kocoviny... Smutno je mi ze všeho, ze všeho, co vidím, slyším; ze všeho, co myslím, sním, ze všeho, co cítím, vím, ze všeho, ach, ze všeho, jak by u mě ani jinak být už nikdy nemělo... 54
III. III.
Tak bez přestání míjí nové dny, a s nimi naděje a plány umíjí – co k tomu venku deště podzimní pláčí svou věčnou melancholii...
Vše kolem zas už plné podzimu, jak loni, předloni... a plno všude stínů – a všechny jsou jak hudba šerých snů a nekonečně rozvíjených spleenů... Rok se tak rychle v prázdno propadá vlekou se jako věčné hodiny – a každá ta kol jdoucí hodina je jako němá, dlouhá otázka – Tak míjí dny, a dny, a dny... Zřím z lože oknem, plným pláče, ven: Tam na okna a na komíny, střechy, věčně, jednotvárně, jako bez útěchy, se leje to dnes celý boží den... Pláče a pláče, leje se a leje, hluše, bez naděje – předvčírem pršelo, celý den i včera, 55 a dnes od rána už zas až do večera – co obloha je pořád olověná, vzduch ztrnulý, a nikde žádná změna celý den... Tak plyne řada dní, a každý deštivý, a dlouhý, morosní, a každým, jak by člověk uvadal a životu a štěstí byl vždy dál... Tak míjí celé týdny, měsíce, tak celý život míjí v dlouhé nostalgii, v němé elegii – A je mi líto na vše to už slov... Bazarov, Bazarov... 56
VZDECH.
Nervy bolavé duše churavé – věčné neuspokojení... Žádné Absolutno, ze všeho jen smutno – ani pravdy není, ani lásky není, není, ba, že není... Koho s touhou vzývat? Komu hymny zpívat? Maska na všem lživá! Nervy bolavé, duše churavé – Už se připozdívá... 57
NÁLADA RESIGNACE.
Z rozbitých zemí marných dnů domů se vracím zpět, znavená hlava, gesto mdlé, ztrnule smutný ret... Do tvrdě smírné myšlenky, jak v hrobku kamennou, bez zvuku, barvy, bez ozdob, jen s dutou ozvěnou, zavírám duši zemdlenou, v dlaň kladu hlavu znavenou, nade mnou, kol mne kámen jen, nehybný kámen pode mnou... Apage každá radosti, apage žádosti, nechť v nitru trudy rozrytém, jak hnízdo, navždy uhostí rum hrobu se, mráz nirvany, klid tvrdé duté prázdnoty, lidskému stádu neznámý. 58
TOUHA ZNAVENÉ DUŠE.
„Když Svět tě znaví a zraní, když cítíš bolest pout, kam chtěla bys, duše, kam chtěla bys, duše, kam chtěla bys plout?“ „„Kams v zámořské kraje, kde jinak vše zraje, kams do daleka, kde něco jiného, krasšího lásku mou čeká – tam chtěla bych konat svou pout...““ „Když Země stíží Tvá křídla, tobě, jež miluješ let, kam chtěla bys duše, kam chtěla bys duše, kam chtěla bys spět?“ „„Kams v nesmírnou výši! Přes věcných hvězd říši, přeletět celé nekonečno: A v krásnější, světlejší, světější, vysněný svetsvět, kams v samo Věčno – tam, kde se touha má na věky ztiší, tam chtěla bych, chtěla doletět!““ 59
PÍSNĚ VEČERA.
I. I.
Snů zlatá hudba zas už světlem zvoní v pokoje svatý poklid večerní – co temných představ roj se v hlavě tvojí honí a pokřik kleteb stále v srdci zní.
Ubrusu bílá, liliová záře, jak oltář k mysteriu proměnění zve – co neztráveným rmutem trudu samotáře jsou černě přecpány i duch i tělo tvé. Přistoupíš k oknu: Modrý všude vládne mír širý, volný, přítel dálných cest, a s modrojasné nesmírnosti výší ti kyne svaté, zlaté světlo světů-hvězd – a přece v tobě není tužby žádné ni po dálkách, jež vábí zlatem měst, ni po výších, jež bolest na vždy stiší nad zlato čistším světlem smírných hvězd. Zlatá a bílá, modrá – jaké barvy svaté, v nebesky smířený jas zdvižené! A ve tvé hlavě pekla mocí jaté, na černém pozadí jen samé barvy klaté, 60 krvavě křičící plameny červené, jedově syčící jazyky zelené! Žlutá a bílá, modrá – jaké utišení! Šíř země, nebes – jaký volný mír! Oh, proč jen v tobě utišení není, proč v srdci tlačí trud, proč v duchu vřavy denní jen řičí, křičí zeleně-rudý vír! 61
II. II.
Tam někde mezi hvězdami, tam někde bude onen klid!
Než tady, tady na zemi, nám nemožno se spokojit... Ta touha, touha báječná, jež Duši náruč rozpřáhá, ta sladká bolest odvěčná, kterou je duše nemocná – ta musí přece předmět mít! A když ho není na zemi, tu musí někde jinde být: Snad tam, snad tam – – tam mezi hvězdami! 62
III. III.
Z Věčnosti vzešel jsem záhadným způsobem, Věčnost mne vyslala na zemi žít. Na zemi vratkosti, tíhy a žalosti, na zemi veškeré marnosti nýt.
Pohledem bez konce, sněním tak bez konce, jež ze své Vlasti jsem s sebou vzal sem: dává mi měřiti, má Matka Vzdálená, tak jenom konečnou, konečnou zem! Vzdálená Matko má, vzdálená, kýžená, proč jsi mne poslala na tento svět? Tys moje Otčina, kýžená, jediná – v Tvůj klín se navrátit toužím zas zpět! 63
IV. IV.
Od dálných hvězd dnes dolů záře splývá tak čarovně, že chví se celá zem!
V tu dálnou výš se duše moje dívá, v té říší nesmírné tak bolně pookřívá... Oh, je tak volně celým prostorem! Tak v sobě oblohu si velkolepou sklenout a na ní tisícerým hvězdám dáti zkvésti! Tak na vše každodenní moci zapomenout, tak navždy zapomenout – oh, bože můj, jak nesmírné to štěstí! 64
V. V.
Tak s láskou roztouženě bolnou si zatesknila duše má, blouznivě otevřela okno do modravého večera...
Tam venku prostor celý zářil, tam vzduch tak voněl, dálně vál – tak nekonečné hlásal blaho, tak nekonečný hlásal žal..žal...! Víc oči moje udivené už ani zářit nemohly – rozpiatá náruč, hlava těžká, a něhou celý omdlelý! Když nádherou té hvězdné noci jsem nejvíc svoje srdce zpil, uchvácen citem nekonečným, já k němu takto promluvil: „Jak bylo by to krásné, srdce, dnes touhou moci sešíletl Až k hvězdám vzletět, v chladný vesmír, proletět celý širý svět! A drahou planet bludně štváni, ta nejkrásnější zbožňování šepotat třebas do skonání – víc nevrátit se z pouti zpět!“ 65
VI. VI.
Oh, jak je malá tato zem pro všecka srdce nadšená!
Plout nekonečným prostorem v kolotu světů zářivém, s tak rozpiatýma křídloma – tam někam, kde má Otčina, tam někam, kde má Otčina! Že daleký je někde svět, veliký Všeho Bytí Střed to tušení, tu víru mám! To hudbou větrů z dávných let, jak pohádka zalétá k nám! To širou krásou oblohy, to mocí snů k nám z dálek vlá, to k dálným světa končinám nám duši naši rozpíná! Tam někam, kde má Otčina, tam někam mimo tento svět, má duše křídla rozpíná se rozletět, oh, rozletět – 66 Oh někam tam, tam k výšinám, odkud pohádkou z dávných let zvěst zalétá až dolů k nám, v malý a smutný tento svět – ach, tam, ach, tam, kde domov mám, tam, kde má pravá Otčina – má duše, snivý Ikaros, svá křídla bolně rozpíná! 67
NOTTURNO.
I. I.
Můj bože, jak je zářivě! Až srdce celé zaplesá! Jakým to množstvím krásných hvězd se rozlétla dnes nebesa!
Své duše křídla rozepnout, tak vznést se vzhůru – jaký sen! A plout a plout... a plout a plout v té noci tichu nádherném! Tu srdce zašeptá si „ach“ a v deliriu hlava má! Ve výšinách, ve výšinách, tam duše má je blažená! Tam duše moje blouznivá, vždy pluje mořem věčných krás, tam vzletět zvedá křídla svá vždy zas a zas, a zas a zas! – Jak světlá noc – a tajemná! Tu člověk nedohledá dna – jen Tvoje duše, Vysněná, takovou bezdnou hloubku zná! 68 Jak teskná noc a širá tak, že o Lásce jen dává snít, o Lásce nekonečné tak, že nemožno Ji ukojit!
II. II.
V té noci šíru nádherném, kde vše svá křídla rozpialo a po Snu Věčna vzdáleném se touhou mocnou vzepialo –
V říši té noci nesmírné, kdy cítit možno světů pouť – pojď zpít se spolu Věčna snem, pojď k Němu křídla rozepnout! Vzlétneme spolu do výší, odkud se nikdo nevrátí, prožívat budem nejvyšší blaženství stálých závratí! Budeme spolu veslovat vždy v čistší sféry etheru – druh s druhem spolu vroucně spiat v duchově vyšším poměru! Vždy spolu výše budem plout, až prahu Věčna dostihnem, 69 až zbavíme se všechněch pout, jimiž nás ještě víže zem! V té noci tiši tajemné, kdy vše se noří v duše hloub, přej roztoužené duši mé, přej v oči Své jí pohlédnout! Dnes ze Tvých očí hlubokých, však jasných, jako tato noc, chci odkrýti si tajemství, odkud Tvá tajná, vzácná moc! V tesknu té noci široké, kdy Vše se touží obejmout, a nad nebem a nad zemí mír Lásky Věčné rozklenout: Pojď se mnou v svatém roznětí v objetí provždy zahynout! Ať tato noc je posvětí, jež káže nezapomenout: Jen jedno vroucí objetí – však jako Vesmír, bez všech pout!
III. III.
Jak svatá noc, tak čarovná nad námi vlaje křídloma – 70 plout k vyšším... ve snu... plout a plout..plout...
svou bytost mocně rozvinout, a pak u věčné hudbě sfér v chorovod hvězdný veplynout! Jaká to noc, jak zářivá, až srdce celé zaplesá! Jaká to šíře, hloub a klid – ach, nebesa – – ach, nebesa! Ó pojď, ó pojď – Své duše sen, jak peruť toužně rozepni! Zrak v zraku ke dnu ponořen v objetí duše spojeni: V své duši navždy Věčna Sen vzlétneme spolu prostorem, tak opustíme všední zem – a víc se nevrátíme k ní! 71
II.
[73]
JASMÍNY.
Jasmíny kvetou, jasmíny – zahrada úsměv jediný! Radostno zraku, blaho duši, bílo a radostno dokola, co srdce chví se, sní i tuší, a plápolá a plápolá! Jak se kam dneska zadíváš, už rukou oči zakrýváš pro světlo slunce, světlo květů v šíleně bílých kalíškách – zdá se ti: tančí, výskají tu dívenky v bílých šatečkách... 75
HYMNA DIONYSOVI.
Můj bože, tančit! Tančit život celý, v náručí horkém, věčně rozechvělý, s opilou hlavou, zraky přivřenými – tak kolébat se v tanci život celý... Ó Dionýse! Bože Opojení! Ať každý kročej náš se v pohyb tance změní, ať každá myšlenka, jak výkřik Archimedův, nás unese vždy v tance vytržení... Ať více neživoříme – to učiň Dionýse, náš život proměň v samé opojení! Jak láhev vína zlatě perlícího, ať naše hlava šumí myšlenkami, ať s šíjí zvrácenou a zraky přivřenými se celá poblázní do vytržení svého... Jen hudbu slyšet, stále slyšet hudbu, svůj tanec vystupňovat extaticky, přes tíhy myšlenky i hmoty země sudbu, žít v bengálu, žít pro vždy víc než lidsky! Oh, Dionýse! Bože Opojení! Hoď na nás růže nebo vavříny, jen ať se život náš u samou slavnost změní, 76 v jediné, nekonečné, nekonečné snění, v závratný tanec, věčný, jediný... Ať s vlasem vlajícím a s vyvrácenou šíjí se kolébáme zpiti snem i ženou, u nekonečné tance melodii s hlavou jak zlaté víno rozperlenou – nadzemskou hudbou stále více štváni do závratného tance bez přestání... 77
VÁNOČNÍ.
Dnes moje srdce touží někam v dál – je nějak samý pláč a samé usmívání... Jak někdo vánoční by hymnu zazpíval v samotném srdci mém při slavném světel vzplání! Na nebi, v řece, v oknech, v zrcadlech třesavá světla v samých odrazech, – jak možno snít jen v nejkrásnějších snech – ční do výše a nesou výš můj sen! V mém srdcí radosti cit, celý postříbřen, jak vlasy Stromu v tento Štědrý Den, tak do daleka, do daleka svítí... Ó, jaký tichý šum kol, jak se všechno třpytí! Tak povzneseně slavně možno dnes jen sníti! Tak volno je, tak lehko k úsměvu! Tak srdce úsměv samo, pranic víc! Jak v dálce, ve výší by křídla andělů čarovně zvonila všem snivým duším vstříc a nesla s výší vzkazem plesné gloria; jak Boha samotného velká fujara by slavně zavzněla – 78 tak září, zpívá celá duše má! Vše, vše dnes září – okna, zrcadla... Je zbožným zrcadlem dnes celá duše má! 79
SLAVNOST JARA.
Dnes jarem ovoněné se rozhoupaly zas, rodného kraje zvony se rozhoupaly zas – hlaholil v dálky, plesal, lkal, ten slavný, snivý jejich hlas! I já jsem zajásal! I já jsem oživil! O dalekých se horách rozesnil, po dalekých se mořích roztesknil, po všem, co vzdálené je na tisíce mil – – – – O věčném rozesnil se přelévání míz, o touze, o lásce a oddanosti čís, o salaších a splavech, krásných dívčích písních, o vlasu rozčesávání za nocí měsíčních – – O všem, co možno věčně, věčně snít, a přec se nikdy, nikdy nedosnít – – A bylo mi tak smutno jarním snem, jak růžím, které příliš krásně voní, a bylo tolik jara v srdci mém, co plachty rozpjaté ho nesou oceánem, co letí ho, se slavným větrů vanem, po země probuzené lánu dalekém – i zvolal jsem: Vy všechny touhy mé, ty všechna Lásko, kterou jsem kdy cítil 80 a jíž jsem srdce nikdy nedosytil, poněvač Nekonečno touží srdce mé – ty všechno Nadšení, jímž se kdy duch můj třpytil, roznícen dobýt všechno vzdálené – Ó k hymně Jaru největší mně dneska spojte se, ó spojte se – co křídla duše mé! 81
SEN UMĚLCE-SENSITIVA.
Tak stvořit světa kus pro dobré sensitivy, ach, bezstarostně tak, ach, rozkošnicky snivý – kus světa pro sen rekonvalescentů, kteří tak šťastně, choře zimomřiví, po týdnech poprvé zas oknem pohlížejí přes dálné, zelené a jasné jarní nivy – jichž očím a jichž duši svět je samé divy, a jejichž srdce, v něze smyslné, k celému světu jevů vděčně, dětsky lne... 82
BLAHOVĚST JARA.
Mé srdce-prapor jarním průvanem dnes s balkonu tak plavně v dálku vlaje – je všechno dneska slavné jara snem, i vzduch, i země – celá duše kraje! Až tam, kde v oblaka se tyčí topoly, sní oči moje s něžným roznícením! Až tam, kam dosahuje kraj dnes roztoužením spanilým zázrakem svým – nebes kupolí..kupolí...! Hledím, jak v dál se trávy vlní v snech, i stromů vrcholky závratným větru váním – zmámeny vzduchu, výší smělým celováním, kterak se oddávají proudům mocných něh... Už kvetou sněženky, a mochny, bledule, vím, svítí jimi lučiny i les, a v lukách u řeky – oh, doby minulé! – o touhách mládí snivě hučí jez! Co nevidět, a, srdce moje, věz, v zahradách odevšad to těžce zavoní, a bude zářit v modro do nebes květ něžně dívčí bílých jabloní, a svítit zlatý rybíz, střemcha, bez! 83 Po ženství probuzeném z dětství dřímoty, po slasti vyslovit nejsladší jara vůně, co pozdrav Věčným Jarům v ústrety – mé celé tělo, celé srdce stůně! Vždy jenom stůně! Nikdy nedosní! Dálka a Výše mojí kletbou jsou! Sen můj se nikdy, nikdy nesplní, jsem ten, jenž s náručí vždy stůně rozpiatou! A přec: Ať touha vždy je spiata s bolestí, ať krása plakat nám dá, Troubadourům Věčna: Když život touhou je – chcem touhou rozkvésti, závratí trpět Lásky Nekonečna! Vždyť víme: Slibem všechna touha je, Vzdech Lásky přislibuje Objetí; k obloze pohled Nebe slibuje, a Všeho procítění se Vším splynutí! Dnes věříme a cítíme a víme, že Bytí věčná míza jara jest, že slibem dálka kraje, slibem výše hvězd, zvuk hudby čarovný, i to, co v lásce sníme! Že naší Země věčný koloběh i se svým Sluncem stále výše spěje – že stále krásnějšího jara bude vítat břeh, 84 kde vstříc Jí vyjdou ony melodie, jež dříve slýchala jen ve svých bardů snech – a stoupajíc vždy širším obloukem, že bude přijímat dar stále sladších něh století za stoletím a rok za rokem! Od země až tam k modrým nebesům dnes slyším zpívat onu blahou zvěst, to nejsladší všech Evangelium, já, Jara šťastný Básník-Blahověst! 85
KRÁSNÁ CHVÍLE.
Jarní večer... Všechno kolem uhoupáno v sladkých snách – dávno, dávno nebylo už smírno tak a volno tak... Každý hlas a zlozvuk denní shladil se a usnul, ztich – jen tak tiše šoumalo to v sešeřelých alejích; šoumalo to, šeptalo to v šíř a šíř, a dál a dál – sen o míru bezkonečném v korunách se kolébal... Krásný večer! Dávno, dávno nebylo mi volno tak! Jako utišené moře, celé moře nekonečné dýchalo mé choré srdce, samý šepot na vlnách... Každý chtíč a každý rozpor shladil se a vymřel v něm, jenom něha rozlila se jeho blahým nesmírnem; rozlila se, rozzářila do šíře a do výše, dokola kol obejmula zem i nebe – vše a vše... Zvláštní chvíle... Dole ticho – moře světů ve výši! Až se duše udivila, že sfér hudby neslyší... Bože, bože... Kde v té chvíli zůstal Všeho Světa Žal? Sen o míru bezkonečném v srdci mém se kolébal... 86
SYMBOLY A ADORACE.
[87] I.
[89]
MODRÁ KVÉTINA.
Dřív ještě, než se rozednilo nad naším zemským životem – nám o modrém se květu snilo, my v spánku ševelili rtem – šeptali zbožňovaná slova v blouznivě šťastných úsměvech, horoucně rozvírali ruce, na prsou nekonečný vzdech – – Sen zapomenout; zkazka blahá přec v duši zůstala nám zpět – my chceme znova, jasně spatřit ten krásný, zvláštní, modrý květ! my chceme znova, jasně spatřit ten dnes už tušený jen sen – tak s hlavou zpilou květ ten hledat jsme vyšli v plný, jasný den. S cizími žití jdeme zraky po polích rudě kvetoucích, skřivani v modru jasně pějí, srp zvoní v klasech, výská smích... Ty máky, jež zde v polích kvetou, svou barvou krve ohnivou 91 se z dálky často býti zdají tou naší Modrou Květinou – leč není Jí, ach, žádný z blízka, a nám se po Ní tolik stýská... Snad dřív, než pouť svou dokonáme, už všechny květy pohynou... Než přes ně a kol vlčích máků, jedinou velkou touhu v zraku, za Modrou jdeme Květinou... 92
ČAROVNÝ PTÁK.
Nádherně modrý, zářivý Ptáku s širými, tajemně šumnými křídly, z pohádek o Štěstí Chocholouši: Veliká Touho Velikých Snílků! Tolikrát zíraje na Tvoji krásu, královský vzhled a vznešený vzlet, tážu se pohnut: Kde Tvoje Vlast? Ach, jak jsi krásný, tajemný Ptáku! Když křídla vznešeně rozšumíš v šíři: od Tvého třpytu oči až bolí! Když jimi tiše zašumíš k výši, když plavně, hrdý a smělý a skvělý, letíš a letíš, volně a slavně: obloha celá září Tvou hoří! Miluješ oblohu modrou a širou, modravě zasněné vrcholky hor, modravá, volná, vzdálená moře, ty všechny nejvíc vzdálené kraje, ty nejvíc vzdálené končiny výší, vše modré nejvíc, vše vzdálené nejvíc – vždy tam jen vzlétáš, vždy tam jen létáš, 93 než Svojí Vlasti přec nikdy, ach nikdy, nedolétáš, ach, nedolétáš! Jaký to, Ptáku, do krásy rozžatý, jaký to bolestně do šírá rozpiatý, jaký to vznešený rozmach a let! Před Tebou obzor vždy nový se zvedá, nad Tebou stále zůstává výše, Nezřená Země, Ideál Věčný – krásná, však marná, věčná Tvá pouť! Ubohý Cizince z čarnějších krajin, teplejších, skvělejších, nežli jsou naše, jakým to osudem zapad jsi k nám? U nás Ti nikdy zdomácnit nelze! U nás je chladno, šedo a šero. U nás, kde vládnou zákony tíže, křídla se zvedají ztěžka, a nápor dřív nebo později únava stihá, U nás prach zemský odbarví časem sebe víc nádherně barevná křídla. U nás, kde zloba a boj pouze doma, zraněno klesá v posled vždy k zemi i to, co nejvýš zvedalo křídla? Se země zvedané kameny tvrdé, kameny hranaté, hrotnaté: ostré, 94 zlou rukou metané, hledají – běda! – ve vzduchu těžkém už znavené letem, královské křídlo Tvé, nádherné tělo! S průsvitných křídel Tvých, modrých a rozpjatých, k výši a do šíře vznešeně šumících, krev se Ti řine už červená, těžká; Smrtelným stal jsi se na Zemi Smrti! Mírní se let a chvějí se křídla, na zemi klesáš – oči tak teskní... perutě vznešené o zem se tlukou, modravě zářící od prachu šednou – třepají v křeči vykrvácení... Královská hlava se pokorně sklání, v bolestné výčitce oči Ti hasnou... Vždyť vzdálen Vlasti Své, Tajemné Vlasti, hynout vždy, čarovný, modravý Ptáku, z pohádek o Štěstí Chocholouši, pozemský osud Tvůj, Snu Věčna los! 95
GUSTAV FLAUBERT.
Z podzimu ulice, ze zvuku tramvayí, jež kolem šerých zdí si stále klusají, z lomozu na vozech, chaosu volání, dunění beden, věčného smutku dní – z kalných mlh nad městem a z nudy lidských tváří, kde Sen a Sklamání tak tragicky se sváří, z té věčné nejistoty, jež visí nade vším, a všeho toho zde, o čem mi zpívá dým, do výše stoupající z příbytku lidských snů, z boláků lidských ran, illusí balšámu z popěvku kolovrátku, jenž radost bytí zpívá a jehož kliku otáčí největší světská bída, z té krásy raněné skloněných mužných hlav – jak rytmus záhadný mi splývá na duši: „Je člověk pouhou vší, je člověk pouhou vší – je dým, je prach. A po čem básník ještě touhu může mít, a kde se ještě může z kalu očistit, jímž celý brodí se už tím, že myslí a že žije: To jediná je nad tím vším – Krása Melancholie...“ 96
ZEMĚ ILLUSÍ.
Krásná Země Illusí, krásná, krásná... Tisícerými rukami s touhou na dálku zobjímaná, tisícerými ústy v křečích horoucně na dálku zulíbaná – krásná Země Illusí, krásná, krásná... Hlava se v dlaně kloní, smutná jak Nekonečnost, horoucí Láska v ní zpívá, bolestná jako Věčnost – nikdy neukojená, nikdy nevyhojená, samá a samá Nekonečnost... Tam na Horách, tak marně vytoužených, spí oné Země sen – tam na Horách, v tisíci nocí sněných, tušen – nespatřen, toužen – nedotčen od srdcí Věčností poraněných, tam, někde tam spí Oné Země sen... Tam, ano tam... Krásná, krásná Země Illusí... 97
MAG VALČÍK.
I. I.
Valčíku nyvý, pomalý, závratný k zapotácení, Yogine mocný, lstný a zlý, vedoucí do Říše Snění!
U večer pozdní, kdy už jdou sny hlavou těžkou a opilou, Ty svojí písní záludnou jímáš a houpáš, kolébáš sem a tam, sem a tam, sem a tam, až docela jí uděláš, až docela ji v moci máš, dudy dam, dudy dam, dudy dam, duši moumou, duši mdlou... Přicházíš odkudsi z daleka ze země Bájného Dění, odnášíš duši v cizí kraj, v kraj, který z pozemských není, v Říš, v které vládne Život-Sen, v kraj závratí a náhlých změn, v kraj, který z pozemských není... 98 Tam, jako kouzlem, na zašlost se vzpomíná – zapomíná. Tam láska, jako dravci spár, dráp náhle v srdce vtíná, že pojímá je hrozný stesk, jak věčném při loučení, při věčné zradě života při lásky nezkojení... Tam objetí tak malátná, polibky nekonečné, v pohledech stesk a výčitka, neukojení věčné....věčné...
II. II.
Valčíku, nemuč..nemuč...! Ne – muč víc kolébavými rytmy! Víc stesků zlých a podivných, víc ještě ať se setmí, víc ještě voní ramínko, hlavička níž se skloní, a hudba ať je ještě víc bolná a monotonní – delší těch unylých očí stesk, stisk rukou, zachvění dlaní – na prsou prsa, horký dech u věčném kolébání...
99 A melodie níž a výš s tou tklivou variací, svíjí se v pláči poslušně, vždy bolněji se vrací – tak malátná a marnivá, tak rozmazleně lstná a zlá, v tom neustálém štkání se vrací bez ustání... Stýská se tolik, bože můj, chce štkáti se, ach štkáti, nýt, snít a věčně hladit jen, Snu prověčně se vzdáti. Stýská se tak, ach, bože můj, že chtěl bych nést se dáti vždy hloub v tu Zemi Vysněnou, tam usnouti a spáti... Než s hudbou tou, jež výš a níž, vždy v stejné variaci, teď vzlétá v onu Blahou Říš, teď zas se dolů vrací, kolotá duše v touze jen, sem a tam, dudy dam, tam a sem: hned k neznámým těm výšinám vždy s touhou výš, jen výš a výš, až v Nemožnu se ztrácí – 100 hned v poznání, že sved’ jí klam. vždy níž a níž, vždy v těžší tíž v lkající resignaci... Stýská se, stýská, bože můj, bože můj, bože můj...
III. III.
Valčíku, v službě Života zlý srdce čaroději, Ty, při němž srdce zemdlená, Tebou, ó Krutý, svedená zrádcují nejraději:
Proč připomínáš tolik rád, že Život zná jen lháti, že předsevzetí, přísah slib, minulost rázem zvrátí? Valčíku, v službě Věčnosti zlý ty Černokněžníku, v Možnosti Říš se hroužící, krutě si se srdcem hrající přeludy vzniku-zniku: Proč připomínáš tolik rád, co mohl Život dáti, 101 proč dáváš klamně prožívat, co už se nenavrátí? Valčíku, mocný Yogine, zlý srdce čaroději, proč v duše naší bezmocí děláš nám lásku nemocí, bezednem-beznadějí, dávaje o snech Věčna snít, jež zemi nelze dáti – proč srdce kouzlem obtáčíš, proč duši tancem roztáčíš do mdloby, do závrati? U večer pozdní, v chvíli zlou přicházíš s písní Májinou... Houpáš a kolébáš sem a tam svým věčně stejným dudy dam, dudy dam, dudy dam duši už dojmy znavenou, světly a šumem zmámenou, a tak ji, Básník, snící klam, zavádíš v oblast záludnou, zaplétáš v kličku osudnou: Že v tanci zlého toužení, zajata v marné kroužení, 102 v Tvých rytmů sladkém soužení a mocném ve Snu vhroužení musí při hudby štkání umírat bez ustání... 103
UNDINA.
Na vlnách laguny pluješ, tajemné písně si zpíváš, zoufalá blouznění Ofelií, věnčených samým kvítím – tajemně hoří Ti oko, tajemně uctíváš hvězdy, tajemná Undino-Ženo. Na jaké laguně pluješ, jaké že písně to zpíváš, jaká že blouznění vedeš v záhadném kraji Své duše, já nevím, a nikdo neví, leč jedno cítíme všichni: Tys Krásná, Undino-Ženo. Tvůj šat se míhá jak vlny, v podivném kouzlu jak ony, vůně Tvá bytosti čarodějné je nestihlou vůní květin – Jsi zhmotněním sférické hudby, zlidštěním modrého květu: Mystická Undino-Ženo. Básníků duším jsi kletbou, Siréno s písní Věčna! Tvůj smích, ten je děsí, Tvé bolesti kruté je dojmou, Jsi dál jim, čím Jsi jim bližší, Ukrutná Undino-Ženo! Spatřil jsem duši jak vlny, voněl jsem podivnou vůni, Tvou duši, Tvou vůni vod sestro, zvonilas ve vlnách smíchem – ten smích bolel chorou Tvou touhou – a Tys mi udělala: 104 Bytosť Tvá krajinou krásnou, již zřel jsem před mnoha věky, a ta mi neznámým kouzlem utkvěla v hlubinách duše – kdo mě teď rozčaruje, kdo mě teď odčaruje, podivná sestro vody, Osudná Undino-Ženo? Tvou neurčitou bytost, vůni Tvé kouzelné duše, co kolébání gondol, sen hudby, hlaholy světel, má duše, duši Tvé cizícizí, a přece zase tak blízká, Krásná, Ukrutná Ženo, Záhadná, Osudná Ženo, Tajemná Undino-Ženo, milovat musí věčně! 105
NA KVĚTINY.
Ó, květiny, vy žensky přírodní mystické bytosti! Vy duše-těla dívek astrálních, od všeho lidství, živočišství osvobozené! Jen samo ženství ve své nejryzejší, světlé přirozenosti, jen k trpné něze-Iásce zrozené! Váš stonek štěpily, linie útlá těla, kde dívčích údů, pásů smyslnost už zcela zduchovněla, ty květů vůně, barvy, světla – pohledy a úsměvy to Vaše, kde soustředěno Vaše pohlaví se v kráse cudné touhy před Tajemstvím chví, své nabízejíc dary-zázraky hrdinně-plaše: Vy, božský pravzor Pozemského Ženství, Vy, Ženství Věčného nejčistší podobenství! Kde u Vás duše je, kde tělo, a kde šat? Je ve Vás vše tak zcela sjednoceno, že nitro od vnějšku nemožno rozeznat, že význam s výrazem je nerozlučně spjat! To, oč Vše Stvoření se snaží, roztouženo, to, o čem pracuješ tak úsilně, ó ženo, by ducha tvého srdce v účinu tvé pletě 106 se skvělo umocněno, a kouzlo těla tvého ve tvé toiletě vábilo, prodlouženo; to, co ty, nadčlověče-umělče, z vyšší své přírody tvoříš jen v onom nejvyšším a synthetickém tvaru práce, jenž zove inspirace ve snu denním, a v kterém sloučena je reflexe se Jsoucna přímým zřením, nad půdu přírody vstavenou klenbu vyšší přírody, co synthetické dílo kultury, v němž tvar by sjednocen byl se svým tvůrčím snem, co se svým nejpřirozenějším obsahem: To jako prostý projev pouhé hry tvořivé svobody, zde v prazákladním tvaru předznačeno, zří k tobě dosaženo v uskutečnění vítězném! Hle, v době jara, Země puberty, kdy mízou znovu nalévají se Jí vždycky srdce, ňadra, rty: já, Básník, spolu smyslný a spolu platonický, Troubadour Věčnosti-Přírody, Přírody-Věčnosti, Ji zbožňující v Její Nekonečnosti šíře a hloubky v látce, tvaru, světle, 107 na Vás, Vy z prvé lásky Její jemné děti vzkvetlé, se s obdivem nad krásou Vaší dívám, Vás s neskonalou láskou, smuten, vzývám, Vás, které míň, než ženy ještě, dovedu si vzít! Ni obejmout, ni v srdci políbit! Tak náhle zrodíte se, vzrostete nám před zrakem čarovným zázrakem z nepostihla podstaty Bytí-Božství, jež z jednoho a dvojného se přetvořuje v množství, a na nás patříte v své tiché závrati! Zvíře Vás může rozžvýkat a člověk urvati, než dávno dřív, než byste živoucí se vzdaly, v zvířete tlamě zajdete, v člověka ruce svadnete, drť, troucheň, mizíce zas v Říši Tajemnou, odkud, co sen, jste vstaly! K Vám možno jenom zaníceně zřít, k Vám možno pouze čichat, nad Vámi možno jen se usmívat a plakat, toužně vzdychat, sledovat, kterak drobně, jemně, něžně dýchá, rostlinná duše Vaše, trpná tak a tichá, než nikdy si Vás vzít, Vy, Květiny, 108 Vy, Země prvé, vzdušné děti-sny, Vy, božský pravzor Pozemského Ženství, Vy, Ženství Věcného nejčistší podobenství! 109
TRAGIKA VÍL.
Snily víly Lásky sen, snily nyvě, dlouze... Vlasy plavé jako len, česané nad jezerem štíhlým, zlatým hřebenem při záři Měsíce... Dlouhé vlasy, dlouhý sen, vše tak štíhlé v touze... štíhlé víly, astral žen, prozářený paprskem, útlým, zlatým tkanivem chladného Měsíce... Snily víly Lásky sen, snily nyvě, dlouze... Štíhlé víly – astral žen, vlasy plavé jako len, které nezří všední den, jen světlo Měsíce... Věčné Lásky sněný sen v nekonečné touze! 110 Narození Osudem odsouzený k snění jen chorým srdcem vílích žen, kněžek to Měsíce! 111
LORELEY.
V těch tichých vodních hlubinách, tam dřímá zvláštní Bytí taj, tam láká duši jako v snách svým zpěvem krásná Loreley... „Pojď ke mně, smutný básníku, mír sladký bydlí v domě mém – jen u mě lze žít věčně v snu, jen já tvá pravá milá jsem! Má říše a mé náručí míň nejsou skutečné, než svět, a kdo mě líbal, naučí se všemu lépe rozumět! Ten všechen světa shon váš, vír rodí se s kletbou zániku – jen v loktech mých je život-mír – pojď do mých loktů, básníku! Můj byt je hradem Věčnosti, váš život pouhý žití zdaj – nech všeho druhu marnosti, pojď ke mně...“ Ó má Loreley! 112
KRÁSA VADNUTÍ.
Zřely se květy povadlé v jezera čistém zrcadle. Zřely svůj smutek svadání, jak hlavy něžně jim naklání: Vznešenost Smutku, Krásu Marných Snů. A Čím víc pohlížely v hladinu, tím víc svou krásou zaujaty, víc k sobe láskou byly jaty – tak vadly, vadly – svadly docela. Tu nad jich krásou se i vlna zachvěla. 113
SMUTNÁ DUŠE – VEČER HVĚZDNATÝ.
Smutná duše – večer hvězdnatý, který nastal po bouřlivém dnu; blahý mír je všude rozpiatý, všude plno širých, dálných snů; na obloze smírně zanícené plno tichých, světlých, čistých hvězd: jejich světlo odráží se dálí stopou tesknou v tichém šeru cest, na zápražích, štítech, střechách domů dřímajících vsí i utišených měst. Všude jenom nekonečně zbožné, nekonečně smírné ticho jest. Vichr usnul... Ze spánku jen chvílí stromy jako ve snu zaševelí v okouzleně blahém vzdychnutí, pak zas vše do nedohledna mílí nekonečně nekonečnem pílí, usmířeně tiché, bez hnutí... Ticho po pevninách, po mořích, údolích, rovinách, pohořích. Smutná duše – večer hvězdnatý, nic se v něm už nehne, jenom množství hvězd, 114 vzdálených, co Všeho Chápání, jenom prostor šíře rozpjatý širé, smírné její snění jest. Odráží se na všech předmětech, na vše teskným lehá smířením, Vyšší Moudrosti co projev umdlený. Jenom chvílemi, co větru závanem pohne to jí, tichý ujde vzdech, a zas znovu splývá v usmíření sny. Věčné Hvězdy! Smírná Moudrosti, jež co Vyšší Zákon v smutné duši vstáváš a tak, utrmácené všech věcí marností, pokojnou svou září Vyšší Smysl dáváš! Vyšší Smysl, který Soulad jest, Vyšší Smysl, jenž, co Krása Hvězd, v jasném, třebas teskném, s Výše plání, blahovolně nade Vším se sklání v nekonečném Všemu požehnání... S výše hvězdné tak, když dolů na vše zříš, všechen lidský trud, blud, tíž a kříž smírně v sebe pojmeš, pochopíš, každé cesty zkřížení a křivdu, neřest, hřích ulituješ, odpustíš. Všechno chápeš v blahovůli teskné, 115 jak ty Hvězdy, Jejichž smírný odraz, svatý obraz v kaluži se leskne, samy ve Výši, kam nedosáhne ozvuk pokřiku, střik bláta ze vsí, měst. Vždyť vše trpí tím už, že zde jest, nuceno tak osudně zákonem dění sen svůj uplatňovat v smutku zemských cest, kříží cesty své a přec se nezbližuje, jen si vzájem překáží a ubližuje, v posled činy svými neuspokojeno, hříchy zatíženo, unaveno, zahořklo a poraněno. Nikdo nechápe, že pravé dosažení v tomto světě k dosáhnutí není, že zde všechno snění o Štěstí má svůj původ-důvod ve Věčnu. Zde že jest jen jeho předzvěstí v smutných duších večer hvězdnatý, který nastal po bouřlivém dnu, příměří pozemských rozporů, dochvilné ztišení bolestí, kdy jen blahý mír je na všem rozpjatý... 116
HUDBA ŽENY.
Divná bytosti, ach, Ženo, Ženo, Undino či Meluzino, fantome, jenž v šatu šerech v nejtesknějších navečerech zpíváš záhadu Své Duše – hudbou divné melodie svoláváš kol sebe zticha vánky tajné harmonie, tak že duše stěží dýchá – Velká bolesti, ach, Ženo, Ženo, srdce mé Ti předurčeno: Sotva ses ho lehce dotkla proutkem z tajemné Své Říše, sotva zašustila tiše, v šerých stínech, plných kouzla, jako hudba z jiných krajů vlnivá Tvá toileta: Otevřelo se – a Tys tam, krutá vílo, Ženo, Ženo, Undino či Meluzino, tajemná Ty Duše Světa přeludně a hbitě vklouzla! 117 Tams, ó Kněžko Věčných Tajů z Neznámé, Vzdálené Vlasti, roztáhla Své němé ruce, jako v nevýslovné muce, jako v nevýslovné slasti – tam jsi spustila Své vlasy, symbol tajemství Své Krásy! Pod jich tíhou srdce hyne, pod jich vůní z Říše Jiné! Hudbě Tvojí nerozumím: Je tak mocná, smutná, šerá, plna vánků šumotání, kolébání, umírání – nejdivnější atmosféra kolem Mystického Božstva, jako povětrné kouzlo podzimního podvečera. Hudbě Tvojí nerozumím, otrok pouze Její moci – ale Její doznívání, jako vánek v tichu noci, promlouvá, co zaklínání, v mojí duši hlasem Věčna: Já jsem Krása Nekonečna... 118 Smutkem tajemného gesta znamenána moje cesta – pouť ke Mně je nekonečná... Putuj za Mnou v Říši Věčna! 119
NA LUNU.
V ideální výšce, smutná, osamělá, marně svítíš: Myšlenka-Sen bytost Tvá je celá – ty to cítíš....cítíš... Bledá Sensitiva s nyvou lící touhy, krásná, pláš – Snu stříbrné nitě – divy subtilnosti – cudně tkáš. Věčné pouti bledé Osamění! Bílá Vznešenosti Ideálních Snů! Syntheticky čiré o Snu Zamyšlení! Smutku nesený tak němě v daleku! Básník ubledlý se ku Tvé výši dívám v marném Snu, neb jak Ty o Útlé Kráse zpívám, o Věčnu! O bytostech z magnesia bílých, jak Tvůj třpyt, o nichž, nevýslovně štíhlých, elfích, vílích, lze jen snít. O tom, co zde duše v podobenstvích pouze nalézá: 120 Ženství Věčného z astrálních tkání tkaná Synthesa. O životě zrcadleném pouze, o Neskutečnu, o Prabožství Ženském, trpném v Touze, o Věčnu! Věčné touhy marné rozesnění! Pouti marná v Ideálu Říš! Muka krásná, kterým konce není, Smutku, který duši povznášíš! V ideální Výšce, smutná, osamělá Sestro má – Ty, jež sen můj sdílíš, krásná, vzdálená – Svůj sen narcisový dále snuj – a zde v smutné zemi, kde se všechno mění, popřej básníkovi Obraz Svůj! 121
II.
[123]
UTIŠENÍ.
Nastalo k ránu smírné utišení, na nebi duše vstalo Věčno Hvězd – co bojovalo, v soulad už se mění, v poklidnou hudbu čistých hvězd... Na nebi duše úsměv už se sklenul, úsměv, jenž šťastný i svým smutkem jest – na nebi duše smírné utišení spočívá blahým, tichým světlem hvězd... A co se v pohnutou šíř nebe rozprostírá, sní pod ním valná moře hladina, tisíce hvězd do mořské hloubi zírá – odráží všechny šťastno... usíná... A na hladině yachta vyspravená se chystá znovu v dálné země plout – Kam popluje? Hladina utišená – bude to tedy krásná, šťastná pouť! 125
NÁLADA.
Je Duše jako tichá hladina, vše odráží se na ní měkce, snivě, pár labutí si na ní usíná s útlými krky, snících zádumčivě. Jak že je krásné z dálky naslouchat sen zvuků violy, v němž labuť pousíná, kdy tichý vánek řekou počne vát – jak že je sladké čísti Lamartina! V té tvarů čistotě, v té exaltaci tiché, tak krásné je, co, milováno, nyje! Tak malována útlým štětcem Psyché, je jenom diskrétnost a harmonie. 126
ŽLUTÉ MĚSÍČKY.
Miluju měsíčky žluté a usměvavé, měsíčky vůní svou z Jiného Světa, měsíčky šťastné a hynoucí sněním, měsíčky žluté a usměvavé... Snad že je miluju pro jejich úsměv, záhadný, důvěrný – mně se v něm zdá vždy, že jsem kdys v dávném životě jiném takovým opojným měsíčkem býval, o Kráse Neznámé sníval, k Měsíci o Lásce Subtilní zpíval, v svět Jemných Snění se díval – a hynul přílišným steskem... Že proto mé srdce je žluté a snící, dobré a úsměvné milující, jako to záhadné měsíčků snění s vůní z Jiného Světa... 127
LETNÍ VEČER.
Po parném dni i večer dusný ještě, z polosna těžkého kraj celý těžce dýchá; teď dolů skáplo teple trochu deště, a zas jen kolkolem omamná tíha ticha. Vše v parné lázni té, tak husté a tak dusné, smyslným vzdechem budí se, sotva že usne... V zahrady vonné tmě vzdychají ze sna stromy, jak lačné ruce vzpínají výš větve obtížené, a jako suché rety, v snovém podvědomí, spojují květy své, napjaté, rozechvěné... A zas kol dokola vše líně rozložené. Kraj celý teď, jak v ložnici je žena, obrazy znavená a dojmy přetížená, kdy před spaním své spony odepíná, své paže při tom protahuje, vzpíná, tak nějak rozmařile roztoužená... 128
KALEIDOSKOP.
Padaly hvězdy a padaly, v nádherných spadly se tvarech, v nádherné květy se skládaly v skleněných ve krystalech. Zbožňuju krásu mass krystalných, skvící se v barevných žárech, zbožňuju nános skel nádherných ztuhnoucí v studených tvarech. 129
JAKOBSEN U MOŘE.
Na břehu moře sedí Jakobsen, zapadá slunce, hyne den – daleký sen... To slunce, které v růžích zapadá a v jeho ohních slavná zahrada, to moře, hynoucí pro touhu svou, tak krásnoukrásnou, a přec neukojenou, ty útlé teskné lodi v snivé dálce – oh, viďte že, můj chorý příteli, nad to nic krásnějšího není! Tonout ve snění, až celý Život v Sen se promění, pak zhynout Jeho krásou... viďte, příteli! 130
LAMARTINE. (Dojem z „Meditací”).
Jsem jako astry květ za jasné za jeseně, při větrech smutných při teplém slunce svitu, kdy vše se usmívá tak teskně, zamyšleně – kdy je tak dřímavě tak sladce snu i citu... Miluji smutek svůj, jej hladím vzpomínkami, s chorobnou zálibou své teskné dumy snuji, nálady zbožnými provlékám myšlenkami, andělskou něhou snů svůj život destilluji. A jsem tak blažený, tak klidný ve svém smutku, jak anděl kamenný nad hrobem v usmívání; sladká prázdna snů jsou krásnějšími skutků, duše v rozkoši se nad jich krásu sklání... Moc hříšný na Boha, moc čistý na člověka podoben andělu, jejž poranil cit lidský: pro velké myšlenky jsem našel slova měkká a sladké umění: Být v smutku harmonický. 131
NOVALIS NA PODZIM.
Kol aster, vinic, oči rozzářené, vzdušnými, plachými se prokmitává kroky mládenec útloboký; po jeho štíhlém zjevu hedvábí vlasů vlaje... Teď, gazel hnědooký, blaženě, jako vytržením, stane: Sešpoulí rty své karafiátové, svá úzká prsa vypne, chůzí udýchaný, a rozteskněn, v úsměvné tuše snové, se rozhlédne přírodou na vše strany! Jak shléd teď něžně na květ, nebe změřil čisté, úsměvné, hluboké, jak jeho duše tichá! Ba, vše tak známé dnes, tak moudré – je to jisté: Vše, co kol děje se, už Její krásou dýchá! Vše o Ní hovoří již dnes, je ve Vše proměněna! Květiny, oblaka – vše má již tvary Její! Zde pozdravuje ho, hovoříc o Naději, Sofie, Moudrost-Věčnost, dávno Vytoužená! Čeká Ji pokojně. Vždyť ví, že blíž je denně bráně, jež vede k Ní, bráně Veliké Noci; jsou jeho bledé ruce teď bledší každodenně, 132 jsou jeho oči denně živější tajnou mocí, co mladých, bledých, denně bledších, tváří duchové, svaté světlo mocněji vždy září. Až přijde jeho čas, vzdá se Jí šťastně, klidně, úsměvem shledání se přivítá s Ní vlídně: Vždyť ví, že proto pouze od Ní vzdálen byl, by Ona stoupala, a on k Ní vystoupil! 133
MODRÝ PANOŠ Z JAKOBSENA.
Ty v modrém šatě touhy, bledý panici, do výše útle touhou vyrostlý, se zrakem snivým, věčně horečným: Jsi šťastný a jsi krásný! Že úsměv Tvůj je smutný toužením a oko Tvoje hyne silou Snu? Že pláčeš v slzách neukojením a zemi zříš podobnou Oblačnu? Tvůj smutný úsměv je Tvým šlechtictvím. Sen Tvoje oko činí krásným tak, a Tvoje slzy jsou Ti rozkoší – Jsi šťastný a jsi krásný! Přes blankyt čistoty a touhy Tvé nepřejde nikdy mračno života, od něhož by se duše teprve bouřemi násilnými čistit musila! Štít srdce Tvého čist se stříbrní, Tvé oko otevřené touží Žití Sen, Sen, v který se Ti Život proměnil – Ty Šťastný a Ty krásný! 134
H. VOGELER.
Tak jsem to také snil, tak jsem to dávno snil... Ty stromy, květiny, ty útlé dívky, světla, ta děcka čistotná v tom snivém slunečnu – ta něha třepotavá, radost bytí světlá, ta celá mladá zem, jak by jen v pouhém snu v tom roztouženém vzduchu milostně tak zkvetla, že na všech lících, vlasech, šatech, věcech všech se obráží v úsměvném údivu – to celé moře barevného kvítí, jež v trávě, v květináčích v okrech drobných vill, jak žití plamínky snivě a sytě svítí – tak jsem to také nějak dávno, dávno snil... Tak jsem to sníval vždy, a dítě, přál si sdělit, tak jsem to, dorostlý, přával si v dílo vtělit – ty nejjemnější kmity, nejsnivější svity, ty blaha smyslného nejsubtilnější city, ty tisícerých stesků něhy tisíceré – Oh, šťastné dítě Věčna, snivý Vogelere! Mít ženu-princeznu, tak útlou, jako sen, s ní vládnout v divné zemi, kde je vše jen jak sen, a malovat: jak vstává čerstvý den, jak v snivé dopoledne žluté slunce svítí 135 na sytě vonící a dětsky snící kvítí – a když se snese modrý podvečer: jak zvláštní širý vzduch, pln dálných, dálných sfér, šumí a zpívá kolem stmělých vil – co z oken žluté, snivé světlo svítí, a v stínu zahrádky tajemně vzhůru voní, rak sytě, snivě voní tisíceré kvítí – tak jsem to také dávno, dávno snil... Malovat duše své nejpůvodnější sen, své lásky k duši věcí nejdůvěrnější sen, se všemi odstíny tak, v něze tisíceré – – Oh, králi v Říši Snění, šťastný Vogelere! 136
SNY-BALONY.
V nedělní poledne na jarním slunečnu, kdy prvé fialky ve světlých šatech svítí, kdy srdce milenců a dětí sní si o Věčnu – vidíte v jasných úsměvech je na Slunci se chvíti? Červené, modré – světle svítící, tak šťastné, volné, lehčí nežli vzduch, tak z dálky zdravící vás celou ulicí, jako by zvěčňovaly onen městský ruch – jak jaro činily by ještě jarnějším, bohatším možnostmi, plnějším věčných tuh, krok každý spěšnějším, zvuk každý jasnějším, víc opájejícím opilý jarem sluch – jak všechny naše naděje a sny by zvaly z ulic v širý, volný vzduch: Ven z města, ven, tam někam za brány, kde darů zářících je plný jarní luh! Ó dětské balony, vy chvící v slunečnu, jak draze promlouváte k snivé duši mé! Vždyť vy jste moje snění vtělené, to nejvíc mé, to nejvíc důvěrné, to hmotnému, zemskému skutečnu přes všechnu příbuznost přec nejvíc vzdálené! 137 Tak svítící v těch jasných barvách všech, tak úsměv nejvyšší svou dětskou moudrostí, tak cele setkané z těch nejvzdušnějších něh, z těch nejslunečněji mystických radostí – tak lehké, průsvitné, jak nadpozemské nic, a přec tak slavným činící vše v jaru života – s takovou láskou vzlétající vstříc všemu, co v oblacích se šťastně třepotá! Ať na nitích se chvící v skupinách, svítící v dálku, hrozny kouzelné, ať vzdušně vzlétnuvší, a v jarních výšinách zdravící dolů oči zdivené – vy věcí zázraku, vy světlé balony, jak zcela vtělujete moje světlé sny! Ty nejslavnější, nejtíž k vyslovení, nejhebčí jas v úsměvném slunečnu – ty, nad něž nic již více subtilního není, ty, jimž se stýská nejvíc po Věčnu! 138
BŘÍZY A BÁSNÍK.
Břízy štíhlé, břízy snivé, na měsíčním světle sivé, citlivé, že v jemném hnutí, v lehkém vzduchu zavanutí choulíte se, tetelivé: Obraz sensitivních duší, které všedních věcí tknutí, všedních příhod zavanutí, v jejich meditaci ruší; které jenom Sen svůj cítí, jenom Měsíčního Světla magickou chtí Krásu píti! A přec, když se Vítr zdvihne, zahrá slavný rytmus jara, jak své rozepnete paže, kam On silou touhy tíhne; jak to vaším vlasem zavlá, zelené naděje vaší sterou vlajkou zatřepetá! Jak ta sensitivní, přec však širá duše básníkova: Když k ní Osud zahlaholí, z Něhož samu Věčnost vdechne, 139 kterak ihned do široka rozpne náruč, duší svojí za Ním, za Ním do daleka, zpívajíc, se toužně vzepne! 140
STILISOVANÉ KVĚTINY H. VOGELERA.
To jsou ty květiny, jak já je vidím vždycky! Ne ty, jež vnímá chladný duch a zrak, jenž na nich zjišťuje jen suše empiricky ten onen tvarový neb funkční hmotný znak! Leč ty, jež vnímal cit, a z nichž jak melodie svítí a usmívá se vstříc ti vítězná, v srdce se šťastně lichotí a nyje květiny duše, světlá, líbezná! Tak vytušené z empirických tvarů, v tresť očištěné květy etherné – to jsou Tvé květiny, jak kvetou v plném jaru v své něze milostné též očím duše mé! Jak v mých, v nich svítí celé jaro v kraji, se štěstím svým i láskou, dětskou nostalgií: Že vidíš dívky, které věnce vijí na stráních květnatých, na břehu svazích v máji. Že cítíš v nich jich ruček, šatu vůni, že vidíš vtělenou v nich dívčí něhu jich, křehkost a svěžest, vše, čím sny jich stůní – sám symbol dívek – květin subtilních! Že duší cítíš zde příbuznost Bytí všeho, květin a dívek, duše se zemí – 141 že cítíš: Něžné kouzlo smyslného, je květ z Vyššího Žití Mystického, a blahořečíš tomu spojení! 142
JARNÍ METAMORFOSA.
Na bílou květinu, jež letos právě vzkvetla, co bílý výtvor-zázrak světlého božstva země, dívám se, dívám... Něha zpívá ve mněmně, v očích hra plno obdivného světla... Jak jasná, čistá! Celá z lásky stkaná svou něžnou slabostí, svou šťastnou slzou z rosy, tak sladce na milost i na nemilost vzdaná jen tím svým světlem, tou svou vůní prosí... Polibek zlatý Slunce, Boha Žití, jejž vtisknul zemi v jarním zasnoubení, to celé mysterium milostného dění, hymnus i povzdech, slast i trýzeň bytí, tvořivý touhy vznět i trpnost odevzdání, slzící světla plání, smavé rozelkání, to vše v těch cudně štíhlých, jemných tvarech svítí, to vše v těch hebkých, světlých barvách chvěje se a nítí, to vše v té jemné, nestihlé vůni voní, tajemství svoje z bytosti své roní. Dívám se, dívám... v snění, zaníceně, a, hle, v můj zrak se teď i z květu dívá mladičká bytost, světlá, útlá, nyvá, tak podobná i dítěti i ženě. 143 Ten stvol tak štíhlý, svěží, zelený, není to stepilý a křehký, a přec náhlý, vzrůst, jenž dívku šestnáctiletou si dolů naklání, že stojí se svislými, křehoučkými svými rameny tak něžně bezradně a špulí červeň úst své světlé hlavy, jak ta květina zde korunní své listy, stíníc tak pod ramínky svými sladký vděk svých malých, oblých prsíček, co krátce jemně tak a přerušovaně, tak zticha, tak lehce dýchá – zjev sněžně světlý tak, tak zemsky milostný i andělsky tak čistý, jak čistě barevná a světlá žena-anděl obrazu praerafaelisty! Jak by teď na špičky lakových střevíčků se jemně zvedala, jako by, zvrátivši teď něžnou hlavičku, s hebkou a bílou lící svá vonná ústa s něhou milující mi chvějně podala: V důvěrném porozumění, s úsměvem vzníceným tu lehkou bytost pozvedám teď k tváři, ústům svým. A je mi, jako tělo dívčí bych, 144 v obalu šatů bílých, zelených, v náruč svých loktů bral; jako bych vděků jejích jarně tajemných se obruby s pietou dotýkal, a přesto, že jen jemně a jen obruby, přec jako bych v té vůni, dotyku bytosti té duši celou, mladou a rozechvělou, do sebe vdých’, jak svátost v bytost svoji přijímal, oh, jako bych, – a těžko říc, zda milost to neb hřích – přírodní duše z jara v sebe dýchal nejkouzelnější pel, jako bych z Přírody bezedné číše, u sladce-bolném srdce svíjení, tantalské kletby Věčna-Míjení hořící víno, krev to Dionýsa, v závrati nekonečné upíjel! 145
POD VOGELEROVU „LÁSKU“.
V srdci je slavno. V snivé dálce hlahol a praporů jak vlání plápolavé... Vzduch slunný, šírý, plný zářných snění, vysokých snění, jak by mocná křidla, šumná a slavná rozvlnila vzduch od zmámeného srdce v pohádkovou dáli s obzory těmi za jarními luhy! Co stalo se to? V jakém světě jiném se probudili to, zakleti v štěstí? Jaká to struna se to rozvlnila v jich srdci zmateném, a zavzněla, a zvoní do toho volného, tak májového, kraje se zahradami s rozkvetlými stromy, bílými dvorci, háji, zelenými luhy? Jaký to vítr, vanoucí sem z dáli, neznámo odkud a neznámo od kdy bouřlivě zdravící je, letí vstříc jich srdci, jež vstříc zas jemu buší v hlaholu a vlání? Je útlý, světlý, něžný tak a dobrý v tom vzduchu závratném s širými luhy kolem, co břízy stříbrné pod modrým blankytem s budkami špačků milostně se chvějí májovým větrem prvně celovány! 146 Je krásná, útlá, světlá tak a dobrá s bohatým věnečkem svých jemných zlatých vlasů, s tou obnaženou svojí světlou šíjí, s tím velkokvětým volným, světlým šatem, v tom jasném světle májového dne, jenž oči zlatí, líce bledšími, hlas zvonivějším, ruku teplejší, a vlas, i tělo celé, vonnějšími činí! Tak, ani nevědouce, sedí stuleni na lávce spolu prostřed Máje Všeho, nebes i země, výšek, dálek, vzduchu: Ve vytržení, rozechvěni, šťastni, skloněny hlavy, zírajíce v dálku... To jak by za nimi na harfu ženská bytost hrála a hrála píseň srdce jejich, celého kraje píseň, Věčnou Píseň Máje....Máje... A z hudby té a z všeho dění kolem, a v nich a nad nimi do nadoblačné výše: Tak tajemně, jak obzory ty v dáli, kulisy v nekonečno rozevřeného Věčna; tak široce, jak nebe to a luhy, dějiště všeho nesmírného Žití; tak sladkobolně toužebně, jako ty stromy v květu, to Tvorstvo věčně neukojené, Svět v kletbě rozdělení; 147 tak ve vlnění slavném, jak ten jarní vítr, Života Anděl, Eros, který Jeho oheň dmychá a nese, a tak všude nítí vzmach dění, tvorby, tím, že roznáší na zemi rostlin pyl i zvěře pach a zvuky milostné, i ducha vzruchy troubami i zvony, hudbou, zpěvem, praporů vlání na vysokých žerdích, nad domy měst k oslavě Velikých, i nad paláci Ducha, když Princ-Sen se zrodí, na stěžních loďstev zámořských, i na těch, po nichž Srdce přes vodstva oceánu Světa k Věčnu plaví se; pozdravem, výzvou k vzruchu provází vše, co se hýbá a se k předu nese: Vozidla souší, lodi vod i vzduchu, duchů i srdcí heroismy hrdé – ba Celou Zem dokola objímá v jásavém, bláznivém Jí lásky vyznávání ve stromů vrcholích při rozvášněném Jejím kolovém tanci sálem prostoru – ba stotožněný s kosmickým svým Bratrem-Otcem, jenž světla dálných hvězd i rozžíhá i nám je ukazuje, tak celé světy, srdce všech a všeho spojuje v žalu tesknícím i výzvě radostné v Touze i v Snaze po Sjednocení – tak dává růst všem a všemu za Tajemným Cílem: To vše, jak by k nim volalo a znělo, zpívalo v dál a dál v poznání oné divuplné mocí: „Láska“! 148
KVĚTINY A ŽENY.
Lilie a konvalinka. Lilie a konvalinka.
V úctě mám lilii cudnou, dámu, ať pannu neb paní: Ať, vztýčena po stranách na Oltáři, s důstojnou, posvátnou pokorou nebeskou čistotou září, ať milostně nedotčeně, přec dobrotivě a milostně-žensky nad každou ranou se sklání, širokým kalichem svým tak stále přímá a sněžná!
Než, rád mám přec konvalinku, (žel, měl ji jen na chvilinku!) čtveračku čerstvou a vonnou: Při stejné čistotě srdce, v tvarech svých drobných a milých, ve svých úsměvech bílých je tolik dětinně něžná!
Jabloňový květ. Jabloňový květ.
Jabloní květe, jemně a nadýchaně tak růžově bílý! Jsi jak ta prostá rozkvétající dívka, když v rozpacích stane, ztrne a zardí se pod bílým šatem!
Co jsme se natoužili kdys v srdci svém, milostně vzňatém, po Tobě, jabloní květe, tak sladce růžově bílý! 149
Sedmikrásy. Sedmikrásy.
Vy dívek vesnických bílé a žluté krásy, vy v prostém svém ustrojení svěží a prosté sedmikrásy! Jste jako ty ve trávě květy: S úsměvu bělí, lící a ruček svých bělí, se svými mladými lety, s vašimi prostými srdci a těmi svěžími těly, jsou ve vás milostných darů celé závratné světy!
Bledule. Bledule.
Bledule ubledlá, útlá a netečná, pomalá, vláčná a nyvá! Chlorotická ty dívko, při každém zemdlená kroku, mrzutá, rozmarná, snadno tak udýchaná s pícháním v levém boku, jejíž zhrdavý pohled tak dlouze unyle splývá, chorobná, plochoňadrá a netečně nyvá, a přece tak nudou a smutkem svým k sobě nás vábící, jakoby záhadným snem, s tím vláčným zemdleným pohybem, bolestným pohledem a protáhlou ubledlou lící, jako ta jedna ze zakletých princezen, v chmůrném svém království čekající na prince, na prince jen!
150
Svlačec. Svlačec.
Vilně a vlhce přilínající spletené údy úponků svlačce! Hladkým a hladovým, studeně vlhkým, vytáhle hubeným, dravým hádětem-mládětem v ztrnutí těžkého dechu a dravčího zraku i zbledlých chřípí chvějte se, prohýbejte, v své pekelně hluboké mlčící rozkoši chlípně se na plno vlínejte, až k morku rozkoše mravenčení do těla střebejte tajemství svého mladého tělesenství, chladně hladného ženství!
Vlčí mák. Vlčí mák.
Ve světa zlatém vlasu vlnící se role, jež v rytmu pokojném, co zrání, ševelí, ty krutě krásný, vrývavě a dravě, ty hrdě hlasný, žhavě, vyzývavě krví křičící pleveli!
Červených sluníků, s černými terči červené blůzy, v zrychlených drobných kročejů, v zrychlených dechů, chůzi prokletý kolorit pekelné krásy a hrůzy, plamen a krev – 151 Ten rudý květ tak mocný je vznět, že by hned každý hled na sebe v poli do svého žhavého terče sved’, jak byl by života role královský střed! Nikdy bych nebyl chtěl Tebe utrhnout, tak žitím jít s Tebou: Ohnivé barvy Tvé oslepí, žárem svým vysuší životní šťávy a do sebe střebou – jsi smyslům i srdci i útrobám prudký jed! A přec: Jak často bych byl Tě sveřepě sevřel a stisk’, až by byl žár Tvůj ve zrak můj vtrysk’, Tebou se udýchal, Tebou se opít dal, a tak, aspoň na chvíli otráven, opilý, až by Tvůj pal, krve křik, krve střik, zalil a zkalil mi zrak – tak, aspoň na chvíli, zemdlelý, omdlelý, otráven Tvými zly, 152 krásnými, dravými, žasnými, žhavými, až by Tvých barev ohnivý žár, trávících šťáv Tvých zhuštěný var tělo mé zalil, srdce mé vzňal, útroby přived’ v divoký var – a třeba pálil, a pálil, až spálil! Co v světa roli do šírá to požehnaně klasem ševelí, Tebe, jenž z dálky krvavý, křičící a z blízka otravně pálící, syčící vlčí mák, neživíš, jen k Sobě svádíš a oslňuješ náš lidský zrak, jen v Sebe vábíš a spaluješ, oslepuješ náš zrak, i srdce pak – pro pohled, roznět vítám Tebe světa na polí, Ty krutě, krvavě tak krásný, pleveli! Pleveli?
Růže a poupě. Růže a poupě.
Uprostřed jara a léta v milostně skvělých barev svých hedvábné pleti vnadě, zázračně zářící, opojně vonící na zahradě Květino-Venuše, Královno-Růže! 153 Může, může,může nádherný zjev Tvého ženství studeným nechat muže?
Zardělá dívko na růži rozkvétající, tolik nahromaděné, zhuštěné opojné vůně milosti v nitru svém tlumící, tající, a přec, co uvnitř už hárá to žhavě, princezna našlapující ostýchavě, na venek plaše a rozpačitě jen dýchající, a se svojí přízní hospodařící ach, tak jen upýpavě a skoupě: Růžové poupě! Až se Tvé křehké a něžné hedvábné korunní lístky rozevrou, co právě rozkvetlé růže, ach, komu zavoní milostnou opojnou vůní svou, ach, na hrdých prsou, kterého šťastného muže, zaplanou barvy Tvé, milostné poupě Ty růžové, celou svou nádherou? Ó Květino-Venuše, Královno-Růže! 154
JARNÍ INSPIRACE.
V nekonečné dálky rozsívaným světlem Slunce posílá dnes svoje pozdravy, celým krajem Velepíseň Lásky, Vyšší Moci hlas, hlaholí jásavý. Stromy z dálky voní, květy, listy v světle nemohou svou radost pochopit, radost z života, jejž miliony buněk cítí v sobě slavný bouřit, snít a chvít! Miliony hmyzu zlatým vzduchem v svatebním si zvoní veselí, miliony zvuků v jarním větru milostnou se něhou tetelí. Paprsky, hle, očí tisícerých setkávají se – a silou tajemnou příbuzenství duší, nová světla Žití zapalují v sobě pojednou! V každém tvoru, květu, v každé buňce těla křičí o slyšení dnes pud jediný: Uplatnit se – vzdát se! Znásobit své světlo, zvěčnit bytí svého všechny vteřiny! 155 S úsměvem jsem vyšel, rozloženým v tváři, reflex Slunce v snivém ve zraku – tisíc světel chvělo se mi v duši, kolik chvění, tolik zázraků! Zdálo se mi, že mi v cévách ducha mizí síla snů, co vlání praporů, srdce-balon, že se odpoutalo do volného letět prostoru! Vůně, zvuky, barvy, celá sláva světel, že mi resonují v nitru z Přírody, vztahem mystickým Vesmíru k mikrokosmu k cíli věčné Světla zúrody. A tu v mocném šumu Jarní Vítr, rušný Posel Žití, hnal se po pláni, přeletěl jak bouř, ale mé srdce v mžiku zved’, v ně zadul vyzvání: „Synu-Básníku, to já, Angelus Vitae, jenž svou hlásnou troubou křísí celou zem, letě z kraje v kraj, by nezahynul Život, ale všechen popel vzňal se požárem, já, jenž rostlin pyl, hlas zvonů, tvorstva, lidí pro úkony Žití, Lásky roznáší, já, jenž lodi Žití po všech vodách světa k Neznámému Moři slavně unáší, 156 já v tvé srdce dmýchám, ať se duchem nadchne, světlem vzplápolá a zvonem zazvoní: Básníku, slyš praskot líchy světa, kde z věčného setí v lůnu stvoření za plození slasti, útrap rození, stále nových klasů zlatá sklizeň zkvétá, stále nová slavnost přebohatých žní. Tajnou mízu lásky rozšum v sobě více, mořem skrytých světel celý v slávě vzhoř – na tisíce semen v hloubi srdce klíčí: změň je u chléb Lásky, žehnáním je zmnož – nech ať písně lásky rozletí se krajem v nejdálnější kouty naší planety, a tam všude vznítí neklid nových snění v srdcích tisíců pro nové povzlety! Vzal jsi – dávej, byl jsi vznícen – zpívej: Život je jen světlo, věčné hoření! Světlem Velepísně Lásky vše kol sebe zapal: Život je jen Láska, Věčné Tvoření!“ 157
ZPĚV KU CHVÁLE JARNÍHO JITRA.
Ó vlažná jarní jitra, Vy svěží jarní jitra! Vy jako obdivně žasnoucí, vznícený, skrz slzy světelně, zlatově svítící úsměv jinochů útlých a bledolících, s takovým roztoužením Života Živelné Prabožství vzývajících! Vy, vzdušná, světelná lázni chorých a rekonvalescentů! Ó, já Vás miluji vděčností nemocné princezny líbezně sněžné a něžné, s malýma ručkama, s malýma v střevíčkách z perliček nožkama, kterou Princ políbil dlouze a ozdravil blouznivou láskou! Ó, já vás miluju něžností milostně zemdlené milenky slabé a sladké, která se k Silnému Milenci, plachá, přece jen bez bázně tulí! Ó, já vás miluji důvěrou slabého útlého děcka, které, ač uprostřed bouřného Života-Světa, se k Nebes Milosti modlí! Ó, já vás miluji láskou k Silnému Životu silného života lačných, 158 v plachosti důvěřivých, protože slabých a chorých! Vše mladé, zálibně smyslně něžné raší a rozkvétá ve mně pod Vaším pocelem, Vy Jarní Jitra! Radost z života blouznivá, podobná jásání růžových pentlí, vlajících-letících křišťálně bílým, světelným vzduchem! Láska útlých a slabých ke květům útlým a slabým, které jak oni v života blouznivé žízni, štíhlým vzpínáním stvolů, nastavováním řapíků listí i kalichů květných, pohledem, úsměvem vzníceným vzývají do výše vánek a světlo! Oddaná vroucnost k zlatému Slunci, jíž Otec-Obr laškuje s mladičkým zeleným listím! Oddaná vroucnost k zlatému dobrému Slunci, jež bledé studené ruce a zesláblá prsa, nemocné bledé líce i tesknící oči otecky zahřívá, hladí a líbá! Ó vlažná jarní jitra, Vy svěží jarní jitra! Jak se to lehce pluje i tělu i mysli v zlaté a stříbrné lázni Vašeho vzduchu bez břehů v světelných dálkách! 159 Jak se to rozkošně myje smyslům i srdci medově zlatým průhledným mýdlem Vašeho světla bez konce do modré výše! Jak se to bláznivě potácí z opití očí a mysli sytou a kyprou zelení trav a zahradních konvic v zářícím zlatu slunce! Jak se to vratce tančí z ohlušení uší i duše z šumění vzdušných perutí, z pění a pípotu ptactva život svůj v švíření hájícího a uplatňujícího, i v lásce, z lásky k Životu, život svůj dávajícího, a ve zpěvu Život tak vzývajícího a velebícího! Všechno je nadšené, čerstvé a zdravé, všechno je mladé a v mladosti-zdravosti nadšeně hravé i dravé! Všechno je nevinně plesavě stříbrně bílé, všechno je čerstvé a nadějně-radostně, životně-živelně zelené, všechno je slavně a svatě světelně zlaté nade mnou, kolem mne, ve mně! Ó vlažná jarní jitra. Vy svěží jarní jitra! Vy skrze slzy, co vznícený, světelné ve zlatě svítící úsměv jinochů útlých a nemocných; Vy, jako princezny nemocné, bledé, Vy, jako milenky plaché a slabé, oddaná láska, Vy, jako modlitba důvěřivého děcka! Láskou života lačných Životu plaše a blouznivě oddaných, vděčností nemocné princezny blouznivě Princem políbené, něžností milenky k Milenci Silnému přitulené, 160 důvěrou děcka k Nebi se modlícího, miluju Vás! Neboť Vy hladíte, a tak mi svádíte, a tak mi ladíte, a tak mi mladíte světelně vzdušnými vlnami svými údy mých smyslů, opile křepčící ve Vaši lázni: číš mého srdce po okraj kypící, pěnící něhou a pějící plesem, praporec mého srdce nadšeně vlající v závrati o závod s bouřlivě letícím, bouřlivě dujícím větrem, srdce mé, snící si o všem, co nadbytně zdravé a nadšeně odvážně mladé a životně zářivě zelené, radostí stříbrné, slzícím úsměvem slavnostně zlaté, slavící milostné lásky své k Věcnosti stesk! Uprostřed Vaší nadějně šumící živelné zeleně života ratolestí, oslavně obklopené-objaté nekonečností Vašich světelných vzduchových dálek, Srdce mé: vonný a světlý Oltář v slavnosti Božího Těla-Světa, 161 vonící květy Věčnosti jara, svítící slunečním světlem monstrance Vznešené Krásy, objímající-ochraňující v Sobě Tajemství Božství Světa, slaví své básnivé lidství! 162
NA HVĚZDY.
Vás, Jež v Nezměrné Dálce, v Nestižitelné Výši, ale v poslední řadě stejného původu, v základě stejného složení, v podstatě stejného poslání s námi, plujete-stojíte nad námi: Žár i Řád, Záře i Kosmos, Žár neustále proměňovaný v šílený a přece zákonný pohyb kolem Ideálního Středu za Tajemným Ideálním Cílem, vznešeně nehybny na nebes obzoru i ve svém šíleném letu, zářící krásou a touhou v propastech nicoty, mrazu a tmy; Vás, ó Matky Života a Kněžky Věčnosti, Lidstvu všech pokolení od Jeho vzniku až po dnes, od dnes až po Jeho zánik, na všech rovnoběžkách a polednících viditelné, tak ve své trvalosti pohybu a pohybu v stálém zářícím trvání našemu Lidství, bědnému nepatrností a smrtelností, ale zářícímu nehasnoucí, neumrazitelnou touhou a neústupným nezmožitelným úsilím po velikosti a nesmrtelnosti stálý zářivý, vznešeně výmluvně němý v dálce a výšce Nebes příklad a vzor – Vás, básník, vzývám a pozdravuju obdivem nekonečným, ó Hvězdy! 163
ZÁZRAČNÁ PROMĚNA.
Zmámen, až se dech mi tají, kráčím tichým parkem v máji: Co kol sněžných kleneb, loubí, v něž se vonné snětí snoubí, co tu živých, vonných bání v milostných snů usmívání, snivým blahem chvějivých, v tajemství svém zářivých, zdivených svým bohatstvím, nečekaným blahem svým! Tolik světla, tolik vůně, tolik vůně, tolik světla! Udiveným usmíváním srdce steskem mi až stůně, tvář mi zazářila, zkvetla! A teď: Co se se mnou děje? Jakým proutkem tajemným Čaroděje – Dobroděje byl jsem tknut? Což pouze sním? Blažen prostřed parku stojím, pohnout se a dýchat bojím: Vždyť tak náhle svojím bytím, všecek proměněn se cítím! 164 Ne, to není pouhý sen, ne, to není pouhý klam! Vysoký a svěží kmen, květy celý obalen, vonný, světlý Strom jsem sám! Bohatý tak, zářný, snivý, v dálky, k výším, jako divy, sněti svoje rozpínám: Jak zašumí Ducha van s výše jich, z všech zářných květů do šíře všech světa stran, pro zdar, rozkvět další světu, pyl svůj štědře rozsívám! 165
EPILOG.
[167]
V těch prvých, snivých jara dnech, V těch prvých, snivých jara dnech,
kdy svítí něžnost ve květech, kdy větry z dálky pozdravem ve vznosných šumí topolech, vítajíce tak naši zem – já cítím mocněj’ v srdci svém, a v smyslech všech a v nervech všech, jak rád mám Duši ve věcech!
Ne pojem jen, ne ideu, leč, co se zjevuje jen snu, když ponoří se v Přírodu, v tajemný svět plynulých změn – ten tajný každé věci sen po Sjednocení ve Věčnu, blaženství nejvyššího sen, jenž v teskně šťastném toužení, chtěje být láskou objeven, jak úsměvem se dívá z ní, úsměvem, v němž je tolik něh – tu Duši, Krásu ve věcech! V těch prvých, slavných jara dnech, kdy září láska ve květech, kdy větry ve všech vrcholech zdají se z jarní dálky nést nějakou slavnou blahověst – já cítím, jako hlaholem, 169 jímž ke mně volá Vyšší Zem, jak Duši Přírody mám rád, a jak bych rád svůj splnil sen: Ji malovat, Ji zpívat, hrát, všem bytostem Ji prožít dát tak plně, mocně, vnitřně tak, jak vidí Ji můj vnitřní zrak v takový krásný jarní den – tak plnou světla, lásky, něh, toužení z hmoty poroby po Říši Blahé Svobody, co Skrytou Duši ve věcech, co Tvůrčí Radost přírody! V těch prvých, teskných jara dnech, kdy v barvách, vůních, ve tvarech všech květů, stromů, věcí všech taková síla něhy sní, že svádí, v blaha tušení, celý Svět Něžných k Lásky Snům – v těch prvých, slavných jara dnech, kdy na dalekých obzorech taková síla slávy sní, že vábí, v blaha tušení, celý Svět Zbožných k Nebesům – v těch prvých, velkých jara dnech 170 kdy Nekonečna mocný dech celý Svět Slabých, jako v snách, přemlouvá Všeduši se vzdát, a v dálky, výše, jako v snách, dát vědomí jich uplývat, tak v touhy blahu bezmezném se ztrácet, v šíři rozplývat – – v těch prvých, velkých jara dnech já cítím mocně v srdci svém, jak z dáli jdoucím hlaholem: Že duch můj je jak Lohengrin Vzdálené, Vyšší Pláně syn, s Ní provždy původem svým spiat, jí poslán Vlast svou zvěstovat. A všude, kde se setká s Ní, na zemi, v tajném tušení, že nemá se Jí trpně vzdát – ale svým vyšším uměním, dědictvím dálné Vlasti svým, Ji lidem země zjevovat, tak Její Vnitřní Království na hmotné zemi zmnožovat! 171 OBSAH:
PROLOG.
NOSTALGIE, SMUTKY, NĚHY A NADŠENÍ
I.
Fantom. Adagio srdce My. Nocí mír se s nebes chýlí... Jaro a Věčno. Velikonoční. Jde jarem hudba závratná... V dalekých obzorech. Stromoví šumí v nekonečnou dáli... Noční život. Daleké království. Labutě tesknily... První podzim. Touha po fialkách na podzim. Spleeny. I. II. III. Vzdech. Nálada resignace. Touha znavené duše. [173] Písně večera. I. II. III. IV. V. VI. Notturno.
II. Jasmíny. Hymna Dionysovi. Vánoční. Slavnost jara. Sen umělce-sensitiva. Blahověst jara. Krásná chvíle.
SYMBOLY A ADORACE.
I. Modrá květina. Čarovný pták. Gustav Flaubert. Země Illusí. Mag Valčík. Undina. Na květiny. Tragika víl. Loreley. [174] Krása vadnutí. Smutná duše – večer hvězdnatý... Hudba ženy. Na Lunu.
II. Utišení. Nálada. Žluté měsíčky. Letní večer. Kaleidoskop. Jakobsen u moře. Lamartine. Novalis na podzim. Modrý panoš z Jakobsena. H. Vogeler. Sny – Balony. Břízy a básník. Stilisované květiny H. Vogelera. Jarní metamorfosa. Pod Vogelerovu „Lásku“. Květiny a ženy. Jarní inspirace. Zpěv ku chvále Jarního Jitra. Na Hvězdy. Zázračná proměna.
EPILOG.
[175] Jan z Wojkowicz: Království Snu. Obálku do linolea vyryl ak. mal. Hanuš Bohman. Vyšlo jako 3. svazek edice Páteční sloupky, Plzeň, Korandova 17, jíž řídí redaktor Vend. Josef Krýsa. Zisk určen strádajícímu a třicet let nemocnému autorovi. Vytiskl Jan Kobes v Plzni z písma Alt Mediaval na imitaci japanu.
E: až; 2004 [176]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Páteční sloupky; Krýsa, Vendelín Josef; Kobes, Jan
(Obálku do linolea vyryl ak. mal. Hanuš Bohman. Vyšlo jako 3. svazek edice Páteční sloupky, Plzeň, Korandova 17, jíž řídí redaktor Vend. Josef Krýsa. Zisk určen strádajícímu a třicet let nemocnému autorovi. Vytiskl Jan Kobes v Plzni z písma Alt Mediaval na imitaci japanu.)

Místo: Plzeň

Vydání: [1.]

Počet stran: 176