I.
[89]
MODRÁ KVÉTINA.
Dřív ještě, než se rozednilo
nad naším zemským životem –
nám o modrém se květu snilo,
my v spánku ševelili rtem –
šeptali zbožňovaná slova
v blouznivě šťastných úsměvech,
horoucně rozvírali ruce,
na prsou nekonečný vzdech – –
Sen zapomenout; zkazka blahá
přec v duši zůstala nám zpět –
my chceme znova, jasně spatřit
ten krásný, zvláštní, modrý květ!
my chceme znova, jasně spatřit
ten dnes už tušený jen sen –
tak s hlavou zpilou květ ten hledat
jsme vyšli v plný, jasný den.
S cizími žití jdeme zraky
po polích rudě kvetoucích,
skřivani v modru jasně pějí,
srp zvoní v klasech, výská smích...
Ty máky, jež zde v polích kvetou,
svou barvou krve ohnivou
91
se z dálky často býti zdají
tou naší Modrou Květinou –
leč není Jí, ach, žádný z blízka,
a nám se po Ní tolik stýská...
Snad dřív, než pouť svou dokonáme,
už všechny květy pohynou...
Než přes ně a kol vlčích máků,
jedinou velkou touhu v zraku,
za Modrou jdeme Květinou...
92
ČAROVNÝ PTÁK.
Nádherně modrý, zářivý Ptáku
s širými, tajemně šumnými křídly,
z pohádek o Štěstí Chocholouši:
Veliká Touho Velikých Snílků!
Tolikrát zíraje na Tvoji krásu,
královský vzhled a vznešený vzlet,
tážu se pohnut: Kde Tvoje Vlast?
Ach, jak jsi krásný, tajemný Ptáku!
Když křídla vznešeně rozšumíš v šíři:
od Tvého třpytu oči až bolí!
Když jimi tiše zašumíš k výši,
když plavně, hrdý a smělý a skvělý,
letíš a letíš, volně a slavně:
obloha celá září Tvou hoří!
Miluješ oblohu modrou a širou,
modravě zasněné vrcholky hor,
modravá, volná, vzdálená moře,
ty všechny nejvíc vzdálené kraje,
ty nejvíc vzdálené končiny výší,
vše modré nejvíc, vše vzdálené nejvíc –
vždy tam jen vzlétáš, vždy tam jen létáš,
93
než Svojí Vlasti přec nikdy, ach nikdy,
nedolétáš, ach, nedolétáš!
Jaký to, Ptáku, do krásy rozžatý,
jaký to bolestně do šírá rozpiatý,
jaký to vznešený rozmach a let!
Před Tebou obzor vždy nový se zvedá,
nad Tebou stále zůstává výše,
Nezřená Země, Ideál Věčný –
krásná, však marná, věčná Tvá pouť!
Ubohý Cizince z čarnějších krajin,
teplejších, skvělejších, nežli jsou naše,
jakým to osudem zapad jsi k nám?
U nás Ti nikdy zdomácnit nelze!
U nás je chladno, šedo a šero.
U nás, kde vládnou zákony tíže,
křídla se zvedají ztěžka, a nápor
dřív nebo později únava stihá,
U nás prach zemský odbarví časem
sebe víc nádherně barevná křídla.
U nás, kde zloba a boj pouze doma,
zraněno klesá v posled vždy k zemi
i to, co nejvýš zvedalo křídla?
Se země zvedané kameny tvrdé,
kameny hranaté, hrotnaté: ostré,
94
zlou rukou metané, hledají – běda! –
ve vzduchu těžkém už znavené letem,
královské křídlo Tvé, nádherné tělo!
S průsvitných křídel Tvých, modrých a rozpjatých,
k výši a do šíře vznešeně šumících,
krev se Ti řine už červená, těžká;
Smrtelným stal jsi se na Zemi Smrti!
Mírní se let a chvějí se křídla,
na zemi klesáš – oči tak teskní...
perutě vznešené o zem se tlukou,
modravě zářící od prachu šednou –
třepají v křeči vykrvácení...
Královská hlava se pokorně sklání,
v bolestné výčitce oči Ti hasnou...
Vždyť vzdálen Vlasti Své, Tajemné Vlasti,
hynout vždy, čarovný, modravý Ptáku,
z pohádek o Štěstí Chocholouši,
pozemský osud Tvůj, Snu Věčna los!
95
GUSTAV FLAUBERT.
Z podzimu ulice, ze zvuku tramvayí,
jež kolem šerých zdí si stále klusají,
z lomozu na vozech, chaosu volání,
dunění beden, věčného smutku dní –
z kalných mlh nad městem a z nudy lidských tváří,
kde Sen a Sklamání tak tragicky se sváří,
z té věčné nejistoty, jež visí nade vším,
a všeho toho zde, o čem mi zpívá dým,
do výše stoupající z příbytku lidských snů,
z boláků lidských ran, illusí balšámu –
z popěvku kolovrátku, jenž radost bytí zpívá
a jehož kliku otáčí největší světská bída,
z té krásy raněné skloněných mužných hlav –
jak rytmus záhadný mi splývá na duši:
„Je člověk pouhou vší, je člověk pouhou vší –
je dým, je prach.
A po čem básník ještě touhu může mít,
a kde se ještě může z kalu očistit,
jímž celý brodí se už tím, že myslí a že žije:
To jediná je nad tím vším – Krása Melancholie...“
96
ZEMĚ ILLUSÍ.
Krásná Země Illusí, krásná, krásná...
Tisícerými rukami s touhou na dálku zobjímaná,
tisícerými ústy v křečích horoucně na dálku zulíbaná –
krásná Země Illusí, krásná, krásná...
Hlava se v dlaně kloní, smutná jak Nekonečnost,
horoucí Láska v ní zpívá, bolestná jako Věčnost –
nikdy neukojená, nikdy nevyhojená,
samá a samá Nekonečnost...
Tam na Horách, tak marně vytoužených,
spí oné Země sen –
tam na Horách, v tisíci nocí sněných,
tušen – nespatřen,
toužen – nedotčen
od srdcí Věčností poraněných,
tam, někde tam spí Oné Země sen...
Tam, ano tam...
Krásná, krásná Země Illusí...
97
MAG VALČÍK.
I.
I.
Valčíku nyvý, pomalý,
závratný k zapotácení,
Yogine mocný, lstný a zlý,
vedoucí do Říše Snění!
U večer pozdní, kdy už jdou
sny hlavou těžkou a opilou,
Ty svojí písní záludnou
jímáš a houpáš, kolébáš
sem a tam, sem a tam, sem a tam,
až docela jí uděláš,
až docela ji v moci máš,
dudy dam, dudy dam, dudy dam,
duši moumou,
duši mdlou...
Přicházíš odkudsi z daleka
ze země Bájného Dění,
odnášíš duši v cizí kraj,
v kraj, který z pozemských není,
v Říš, v které vládne Život-Sen,
v kraj závratí a náhlých změn,
v kraj, který z pozemských není...
98
Tam, jako kouzlem, na zašlost
se vzpomíná – zapomíná.
Tam láska, jako dravci spár,
dráp náhle v srdce vtíná,
že pojímá je hrozný stesk,
jak věčném při loučení,
při věčné zradě života
při lásky nezkojení...
Tam objetí tak malátná,
polibky nekonečné,
v pohledech stesk a výčitka,
neukojení věčné....věčné...
II.
II.
Valčíku, nemuč..nemuč...! Ne – muč víc
kolébavými rytmy!
Víc stesků zlých a podivných,
víc ještě ať se setmí,
víc ještě voní ramínko,
hlavička níž se skloní,
a hudba ať je ještě víc
bolná a monotonní –
delší těch unylých očí stesk,
stisk rukou, zachvění dlaní –
na prsou prsa, horký dech
u věčném kolébání...
99
A melodie níž a výš
s tou tklivou variací,
svíjí se v pláči poslušně,
vždy bolněji se vrací –
tak malátná a marnivá,
tak rozmazleně lstná a zlá,
v tom neustálém štkání
se vrací bez ustání...
Stýská se tolik, bože můj,
chce štkáti se, ach štkáti,
nýt, snít a věčně hladit jen,
Snu prověčně se vzdáti.
Stýská se tak, ach, bože můj,
že chtěl bych nést se dáti
vždy hloub v tu Zemi Vysněnou,
tam usnouti a spáti...
Než s hudbou tou, jež výš a níž,
vždy v stejné variaci,
teď vzlétá v onu Blahou Říš,
teď zas se dolů vrací,
kolotá duše v touze jen,
sem a tam, dudy dam,
tam a sem:
hned k neznámým těm výšinám
vždy s touhou výš, jen výš a výš,
až v Nemožnu se ztrácí –
100
hned v poznání, že sved’ jí klam.
vždy níž a níž,
vždy v těžší tíž
v lkající resignaci...
Stýská se, stýská, bože můj,
bože můj, bože můj...
III.
III.
Valčíku, v službě Života
zlý srdce čaroději,
Ty, při němž srdce zemdlená,
Tebou, ó Krutý, svedená
zrádcují nejraději:
Proč připomínáš tolik rád,
že Život zná jen lháti,
že předsevzetí, přísah slib,
minulost rázem zvrátí?
Valčíku, v službě Věčnosti
zlý ty Černokněžníku,
v Možnosti Říš se hroužící,
krutě si se srdcem hrající
přeludy vzniku-zniku:
Proč připomínáš tolik rád,
co mohl Život dáti,
101
proč dáváš klamně prožívat,
co už se nenavrátí?
Valčíku, mocný Yogine,
zlý srdce čaroději,
proč v duše naší bezmocí
děláš nám lásku nemocí,
bezednem-beznadějí,
dávaje o snech Věčna snít,
jež zemi nelze dáti –
proč srdce kouzlem obtáčíš,
proč duši tancem roztáčíš
do mdloby, do závrati?
U večer pozdní, v chvíli zlou
přicházíš s písní Májinou...
Houpáš a kolébáš sem a tam
svým věčně stejným dudy dam,
dudy dam, dudy dam
duši už dojmy znavenou,
světly a šumem zmámenou,
a tak ji, Básník, snící klam,
zavádíš v oblast záludnou,
zaplétáš v kličku osudnou:
Že v tanci zlého toužení,
zajata v marné kroužení,
102
v Tvých rytmů sladkém soužení
a mocném ve Snu vhroužení
musí při hudby štkání
umírat bez ustání...
103
UNDINA.
Na vlnách laguny pluješ, tajemné písně si zpíváš,
zoufalá blouznění Ofelií, věnčených samým kvítím –
tajemně hoří Ti oko, tajemně uctíváš hvězdy,
tajemná Undino-Ženo.
Na jaké laguně pluješ, jaké že písně to zpíváš,
jaká že blouznění vedeš v záhadném kraji Své duše,
já nevím, a nikdo neví, leč jedno cítíme všichni:
Tys Krásná, Undino-Ženo.
Tvůj šat se míhá jak vlny, v podivném kouzlu jak ony,
vůně Tvá bytosti čarodějné je nestihlou vůní květin –
Jsi zhmotněním sférické hudby, zlidštěním modrého květu:
Mystická Undino-Ženo.
Básníků duším jsi kletbou, Siréno s písní Věčna!
Tvůj smích, ten je děsí, Tvé bolesti kruté je dojmou,
Jsi dál jim, čím Jsi jim bližší,
Ukrutná Undino-Ženo!
Spatřil jsem duši jak vlny, voněl jsem podivnou vůni,
Tvou duši, Tvou vůni vod sestro, zvonilas ve vlnách smíchem –
ten smích bolel chorou Tvou touhou – a Tys mi udělala:
104
Bytosť Tvá krajinou krásnou, již zřel jsem před mnoha věky,
a ta mi neznámým kouzlem utkvěla v hlubinách duše –
kdo mě teď rozčaruje, kdo mě teď odčaruje, podivná sestro vody,
Osudná Undino-Ženo?
Tvou neurčitou bytost, vůni Tvé kouzelné duše,
co kolébání gondol, sen hudby, hlaholy světel,
má duše, duši Tvé cizícizí,
a přece zase tak blízká,
Krásná, Ukrutná Ženo,
Záhadná, Osudná Ženo,
Tajemná Undino-Ženo,
milovat musí věčně!
105
NA KVĚTINY.
Ó, květiny, vy žensky přírodní mystické bytosti!
Vy duše-těla dívek astrálních, od všeho lidství, živočišství osvobozené!
Jen samo ženství ve své nejryzejší, světlé přirozenosti,
jen k trpné něze-Iásce zrozené!
Váš stonek štěpily, linie útlá těla,
kde dívčích údů, pásů smyslnost už zcela zduchovněla,
ty květů vůně, barvy, světla – pohledy a úsměvy to Vaše,
kde soustředěno Vaše pohlaví
se v kráse cudné touhy před Tajemstvím chví,
své nabízejíc dary-zázraky hrdinně-plaše:
Vy, božský pravzor Pozemského Ženství,
Vy, Ženství Věčného nejčistší podobenství!
Kde u Vás duše je, kde tělo, a kde šat?
Je ve Vás vše tak zcela sjednoceno,
že nitro od vnějšku nemožno rozeznat,
že význam s výrazem je nerozlučně spjat!
To, oč Vše Stvoření se snaží, roztouženo,
to, o čem pracuješ tak úsilně, ó ženo,
by ducha tvého srdce v účinu tvé pletě
106
se skvělo umocněno,
a kouzlo těla tvého ve tvé toiletě
vábilo, prodlouženo;
to, co ty, nadčlověče-umělče, z vyšší své přírody
tvoříš jen v onom nejvyšším a synthetickém tvaru práce,
jenž zove inspirace
ve snu denním,
a v kterém sloučena je reflexe se Jsoucna přímým zřením,
nad půdu přírody vstavenou klenbu vyšší přírody,
co synthetické dílo kultury,
v němž tvar by sjednocen byl se svým tvůrčím snem,
co se svým nejpřirozenějším obsahem:
To jako prostý projev pouhé hry
tvořivé svobody,
zde v prazákladním tvaru předznačeno,
zří k tobě dosaženo
v uskutečnění vítězném!
Hle, v době jara, Země puberty,
kdy mízou znovu nalévají se Jí vždycky srdce, ňadra, rty:
já, Básník, spolu smyslný a spolu platonický,
Troubadour Věčnosti-Přírody, Přírody-Věčnosti,
Ji zbožňující v Její Nekonečnosti
šíře a hloubky v látce, tvaru, světle,
107
na Vás, Vy z prvé lásky Její jemné děti vzkvetlé,
se s obdivem nad krásou Vaší dívám,
Vás s neskonalou láskou, smuten, vzývám,
Vás, které míň, než ženy ještě, dovedu si vzít!
Ni obejmout, ni v srdci políbit!
Tak náhle zrodíte se, vzrostete nám před zrakem
čarovným zázrakem
z nepostihla podstaty Bytí-Božství,
jež z jednoho a dvojného se přetvořuje v množství,
a na nás patříte v své tiché závrati!
Zvíře Vás může rozžvýkat a člověk urvati,
než dávno dřív, než byste živoucí se vzdaly,
v zvířete tlamě zajdete,
v člověka ruce svadnete,
drť, troucheň, mizíce zas v Říši Tajemnou, odkud, co sen, jste vstaly!
K Vám možno jenom zaníceně zřít,
k Vám možno pouze čichat,
nad Vámi možno jen se usmívat a plakat, toužně vzdychat,
sledovat, kterak drobně, jemně, něžně dýchá,
rostlinná duše Vaše, trpná tak a tichá,
než nikdy si Vás vzít,
Vy, Květiny,
108
Vy, Země prvé, vzdušné děti-sny,
Vy, božský pravzor Pozemského Ženství,
Vy, Ženství Věcného nejčistší podobenství!
109
TRAGIKA VÍL.
Snily víly Lásky sen,
snily nyvě, dlouze...
Vlasy plavé jako len,
česané nad jezerem
štíhlým, zlatým hřebenem
při záři Měsíce...
Dlouhé vlasy, dlouhý sen,
vše tak štíhlé v touze...
štíhlé víly, astral žen,
prozářený paprskem,
útlým, zlatým tkanivem
chladného Měsíce...
Snily víly Lásky sen,
snily nyvě, dlouze...
Štíhlé víly – astral žen,
vlasy plavé jako len,
které nezří všední den,
jen světlo Měsíce...
Věčné Lásky sněný sen
v nekonečné touze!
110
Narození Osudem
odsouzený k snění jen
chorým srdcem vílích žen,
kněžek to Měsíce!
111
LORELEY.
V těch tichých vodních hlubinách,
tam dřímá zvláštní Bytí taj,
tam láká duši jako v snách
svým zpěvem krásná Loreley...
„Pojď ke mně, smutný básníku,
mír sladký bydlí v domě mém –
jen u mě lze žít věčně v snu,
jen já tvá pravá milá jsem!
Má říše a mé náručí
míň nejsou skutečné, než svět,
a kdo mě líbal, naučí
se všemu lépe rozumět!
Ten všechen světa shon váš, vír
rodí se s kletbou zániku –
jen v loktech mých je život-mír –
pojď do mých loktů, básníku!
Můj byt je hradem Věčnosti,
váš život pouhý žití zdaj –
nech všeho druhu marnosti,
pojď ke mně...“
Ó má Loreley!
112
KRÁSA VADNUTÍ.
Zřely se květy povadlé
v jezera čistém zrcadle.
Zřely svůj smutek svadání,
jak hlavy něžně jim naklání:
Vznešenost Smutku, Krásu Marných Snů.
A Čím víc pohlížely v hladinu,
tím víc svou krásou zaujaty,
víc k sobe láskou byly jaty –
tak vadly, vadly – svadly docela.
Tu nad jich krásou se i vlna zachvěla.
113
SMUTNÁ DUŠE – VEČER HVĚZDNATÝ.
Smutná duše – večer hvězdnatý,
který nastal po bouřlivém dnu;
blahý mír je všude rozpiatý,
všude plno širých, dálných snů;
na obloze smírně zanícené
plno tichých, světlých, čistých hvězd:
jejich světlo odráží se dálí
stopou tesknou v tichém šeru cest,
na zápražích, štítech, střechách domů
dřímajících vsí i utišených měst.
Všude jenom nekonečně zbožné,
nekonečně smírné ticho jest.
Vichr usnul... Ze spánku jen chvílí
stromy jako ve snu zaševelí
v okouzleně blahém vzdychnutí,
pak zas vše do nedohledna mílí
nekonečně nekonečnem pílí,
usmířeně tiché, bez hnutí...
Ticho po pevninách, po mořích,
údolích, rovinách, pohořích.
Smutná duše – večer hvězdnatý,
nic se v něm už nehne, jenom množství hvězd,
114
vzdálených, co Všeho Chápání,
jenom prostor šíře rozpjatý
širé, smírné její snění jest.
Odráží se na všech předmětech,
na vše teskným lehá smířením,
Vyšší Moudrosti co projev umdlený.
Jenom chvílemi, co větru závanem
pohne to jí, tichý ujde vzdech,
a zas znovu splývá v usmíření sny.
Věčné Hvězdy! Smírná Moudrosti,
jež co Vyšší Zákon v smutné duši vstáváš
a tak, utrmácené všech věcí marností,
pokojnou svou září Vyšší Smysl dáváš!
Vyšší Smysl, který Soulad jest,
Vyšší Smysl, jenž, co Krása Hvězd,
v jasném, třebas teskném, s Výše plání,
blahovolně nade Vším se sklání
v nekonečném Všemu požehnání...
S výše hvězdné tak, když dolů na vše zříš,
všechen lidský trud, blud, tíž a kříž
smírně v sebe pojmeš, pochopíš,
každé cesty zkřížení a křivdu, neřest, hřích
ulituješ, odpustíš.
Všechno chápeš v blahovůli teskné,
115
jak ty Hvězdy, Jejichž smírný odraz,
svatý obraz v kaluži se leskne,
samy ve Výši, kam nedosáhne
ozvuk pokřiku, střik bláta ze vsí, měst.
Vždyť vše trpí tím už, že zde jest,
nuceno tak osudně zákonem dění
sen svůj uplatňovat v smutku zemských cest,
kříží cesty své a přec se nezbližuje,
jen si vzájem překáží a ubližuje,
v posled činy svými neuspokojeno,
hříchy zatíženo, unaveno,
zahořklo a poraněno.
Nikdo nechápe, že pravé dosažení
v tomto světě k dosáhnutí není,
že zde všechno snění o Štěstí
má svůj původ-důvod ve Věčnu.
Zde že jest jen jeho předzvěstí
v smutných duších večer hvězdnatý,
který nastal po bouřlivém dnu,
příměří pozemských rozporů,
dochvilné ztišení bolestí,
kdy jen blahý mír je na všem rozpjatý...
116
HUDBA ŽENY.
Divná bytosti,
ach, Ženo, Ženo,
Undino či Meluzino,
fantome, jenž v šatu šerech
v nejtesknějších navečerech
zpíváš záhadu Své Duše –
hudbou divné melodie
svoláváš kol sebe zticha
vánky tajné harmonie,
tak že duše stěží dýchá –
Velká bolesti,
ach, Ženo, Ženo,
srdce mé Ti předurčeno:
Sotva ses ho lehce dotkla
proutkem z tajemné Své Říše,
sotva zašustila tiše,
v šerých stínech, plných kouzla,
jako hudba z jiných krajů
vlnivá Tvá toileta:
Otevřelo se – a Tys tam,
krutá vílo,
Ženo, Ženo,
Undino či Meluzino,
tajemná Ty Duše Světa
přeludně a hbitě vklouzla!
117
Tams, ó Kněžko Věčných Tajů
z Neznámé, Vzdálené Vlasti,
roztáhla Své němé ruce,
jako v nevýslovné muce,
jako v nevýslovné slasti –
tam jsi spustila Své vlasy,
symbol tajemství Své Krásy!
Pod jich tíhou srdce hyne,
pod jich vůní z Říše Jiné!
Hudbě Tvojí nerozumím:
Je tak mocná, smutná, šerá,
plna vánků šumotání,
kolébání, umírání –
nejdivnější atmosféra
kolem Mystického Božstva,
jako povětrné kouzlo
podzimního podvečera.
Hudbě Tvojí nerozumím,
otrok pouze Její moci –
ale Její doznívání,
jako vánek v tichu noci,
promlouvá, co zaklínání,
v mojí duši hlasem Věčna:
Já jsem Krása Nekonečna...
118
Smutkem tajemného gesta
znamenána moje cesta –
pouť ke Mně je nekonečná...
Putuj za Mnou v Říši Věčna!
119
NA LUNU.
V ideální výšce, smutná, osamělá,
marně svítíš:
Myšlenka-Sen bytost Tvá je celá –
ty to cítíš....cítíš...
Bledá Sensitiva s nyvou lící touhy,
krásná, pláš –
Snu stříbrné nitě – divy subtilnosti –
cudně tkáš.
Věčné pouti bledé Osamění!
Bílá Vznešenosti Ideálních Snů!
Syntheticky čiré o Snu Zamyšlení!
Smutku nesený tak němě v daleku!
Básník ubledlý se ku Tvé výši dívám
v marném Snu,
neb jak Ty o Útlé Kráse zpívám,
o Věčnu!
O bytostech z magnesia bílých,
jak Tvůj třpyt,
o nichž, nevýslovně štíhlých, elfích, vílích,
lze jen snít.
O tom, co zde duše v podobenstvích pouze
nalézá:
120
Ženství Věčného z astrálních tkání tkaná
Synthesa.
O životě zrcadleném pouze,
o Neskutečnu,
o Prabožství Ženském, trpném v Touze,
o Věčnu!
Věčné touhy marné rozesnění!
Pouti marná v Ideálu Říš!
Muka krásná, kterým konce není,
Smutku, který duši povznášíš!
V ideální Výšce, smutná, osamělá
Sestro má –
Ty, jež sen můj sdílíš,
krásná, vzdálená –
Svůj sen narcisový
dále snuj –
a zde v smutné zemi,
kde se všechno mění,
popřej básníkovi
Obraz Svůj!
121
II.
[123]
UTIŠENÍ.
Nastalo k ránu smírné utišení,
na nebi duše vstalo Věčno Hvězd –
co bojovalo, v soulad už se mění,
v poklidnou hudbu čistých hvězd...
Na nebi duše úsměv už se sklenul,
úsměv, jenž šťastný i svým smutkem jest –
na nebi duše smírné utišení
spočívá blahým, tichým světlem hvězd...
A co se v pohnutou šíř nebe rozprostírá,
sní pod ním valná moře hladina,
tisíce hvězd do mořské hloubi zírá –
odráží všechny šťastno... usíná...
A na hladině yachta vyspravená
se chystá znovu v dálné země plout –
Kam popluje? Hladina utišená –
bude to tedy krásná, šťastná pouť!
125
NÁLADA.
Je Duše jako tichá hladina,
vše odráží se na ní měkce, snivě,
pár labutí si na ní usíná
s útlými krky, snících zádumčivě.
Jak že je krásné z dálky naslouchat
sen zvuků violy, v němž labuť pousíná,
kdy tichý vánek řekou počne vát –
jak že je sladké čísti Lamartina!
V té tvarů čistotě, v té exaltaci tiché,
tak krásné je, co, milováno, nyje!
Tak malována útlým štětcem Psyché,
je jenom diskrétnost a harmonie.
126
ŽLUTÉ MĚSÍČKY.
Miluju měsíčky žluté a usměvavé,
měsíčky vůní svou z Jiného Světa,
měsíčky šťastné a hynoucí sněním,
měsíčky žluté a usměvavé...
Snad že je miluju pro jejich úsměv,
záhadný, důvěrný – mně se v něm zdá vždy,
že jsem kdys v dávném životě jiném
takovým opojným měsíčkem býval,
o Kráse Neznámé sníval,
k Měsíci o Lásce Subtilní zpíval,
v svět Jemných Snění se díval –
a hynul přílišným steskem...
Že proto mé srdce je žluté a snící,
dobré a úsměvné milující,
jako to záhadné měsíčků snění
s vůní z Jiného Světa...
127
LETNÍ VEČER.
Po parném dni i večer dusný ještě,
z polosna těžkého kraj celý těžce dýchá;
teď dolů skáplo teple trochu deště,
a zas jen kolkolem omamná tíha ticha.
Vše v parné lázni té, tak husté a tak dusné,
smyslným vzdechem budí se, sotva že usne...
V zahrady vonné tmě vzdychají ze sna stromy,
jak lačné ruce vzpínají výš větve obtížené,
a jako suché rety, v snovém podvědomí,
spojují květy své, napjaté, rozechvěné...
A zas kol dokola vše líně rozložené.
Kraj celý teď, jak v ložnici je žena,
obrazy znavená a dojmy přetížená,
kdy před spaním své spony odepíná,
své paže při tom protahuje, vzpíná,
tak nějak rozmařile roztoužená...
128
KALEIDOSKOP.
Padaly hvězdy a padaly,
v nádherných spadly se tvarech,
v nádherné květy se skládaly
v skleněných ve krystalech.
Zbožňuju krásu mass krystalných,
skvící se v barevných žárech,
zbožňuju nános skel nádherných
ztuhnoucí v studených tvarech.
129
JAKOBSEN U MOŘE.
Na břehu moře sedí Jakobsen,
zapadá slunce, hyne den –
daleký sen...
To slunce, které v růžích zapadá
a v jeho ohních slavná zahrada,
to moře, hynoucí pro touhu svou,
tak krásnoukrásnou, a přec neukojenou,
ty útlé teskné lodi v snivé dálce –
oh, viďte že, můj chorý příteli,
nad to nic krásnějšího není!
Tonout ve snění,
až celý Život v Sen se promění,
pak zhynout Jeho krásou...
viďte, příteli!
130
LAMARTINE.
(Dojem z „Meditací”).
Jsem jako astry květ za jasné za jeseně,
při větrech smutných při teplém slunce svitu,
kdy vše se usmívá tak teskně, zamyšleně –
kdy je tak dřímavě tak sladce snu i citu...
Miluji smutek svůj, jej hladím vzpomínkami,
s chorobnou zálibou své teskné dumy snuji,
nálady zbožnými provlékám myšlenkami,
andělskou něhou snů svůj život destilluji.
A jsem tak blažený, tak klidný ve svém smutku,
jak anděl kamenný nad hrobem v usmívání;
sladká prázdna snů jsou krásnějšími skutků,
duše v rozkoši se nad jich krásu sklání...
Moc hříšný na Boha, moc čistý na člověka
podoben andělu, jejž poranil cit lidský:
pro velké myšlenky jsem našel slova měkká
a sladké umění: Být v smutku harmonický.
131
NOVALIS NA PODZIM.
Kol aster, vinic, oči rozzářené,
vzdušnými, plachými se prokmitává kroky
mládenec útloboký;
po jeho štíhlém zjevu hedvábí vlasů vlaje...
Teď, gazel hnědooký,
blaženě, jako vytržením, stane:
Sešpoulí rty své karafiátové,
svá úzká prsa vypne, chůzí udýchaný,
a rozteskněn, v úsměvné tuše snové,
se rozhlédne přírodou na vše strany!
Jak shléd teď něžně na květ, nebe změřil čisté,
úsměvné, hluboké, jak jeho duše tichá!
Ba, vše tak známé dnes, tak moudré – je to jisté:
Vše, co kol děje se, už Její krásou dýchá!
Vše o Ní hovoří již dnes, je ve Vše proměněna!
Květiny, oblaka – vše má již tvary Její!
Zde pozdravuje ho, hovoříc o Naději,
Sofie, Moudrost-Věčnost, dávno Vytoužená!
Čeká Ji pokojně. Vždyť ví, že blíž je denně
bráně, jež vede k Ní, bráně Veliké Noci;
jsou jeho bledé ruce teď bledší každodenně,
132
jsou jeho oči denně živější tajnou mocí,
co mladých, bledých, denně bledších, tváří
duchové, svaté světlo mocněji vždy září.
Až přijde jeho čas, vzdá se Jí šťastně, klidně,
úsměvem shledání se přivítá s Ní vlídně:
Vždyť ví, že proto pouze od Ní vzdálen byl,
by Ona stoupala, a on k Ní vystoupil!
133
MODRÝ PANOŠ Z JAKOBSENA.
Ty v modrém šatě touhy, bledý panici,
do výše útle touhou vyrostlý,
se zrakem snivým, věčně horečným:
Jsi šťastný a jsi krásný!
Že úsměv Tvůj je smutný toužením
a oko Tvoje hyne silou Snu?
Že pláčeš v slzách neukojením
a zemi zříš podobnou Oblačnu?
Tvůj smutný úsměv je Tvým šlechtictvím.
Sen Tvoje oko činí krásným tak,
a Tvoje slzy jsou Ti rozkoší –
Jsi šťastný a jsi krásný!
Přes blankyt čistoty a touhy Tvé
nepřejde nikdy mračno života,
od něhož by se duše teprve
bouřemi násilnými čistit musila!
Štít srdce Tvého čist se stříbrní,
Tvé oko otevřené touží Žití Sen,
Sen, v který se Ti Život proměnil –
Ty Šťastný a Ty krásný!
134
H. VOGELER.
Tak jsem to také snil, tak jsem to dávno snil...
Ty stromy, květiny, ty útlé dívky, světla,
ta děcka čistotná v tom snivém slunečnu –
ta něha třepotavá, radost bytí světlá,
ta celá mladá zem, jak by jen v pouhém snu
v tom roztouženém vzduchu milostně tak zkvetla,
že na všech lících, vlasech, šatech, věcech všech
se obráží v úsměvném údivu –
to celé moře barevného kvítí,
jež v trávě, v květináčích v okrech drobných vill,
jak žití plamínky snivě a sytě svítí –
tak jsem to také nějak dávno, dávno snil...
Tak jsem to sníval vždy, a dítě, přál si sdělit,
tak jsem to, dorostlý, přával si v dílo vtělit –
ty nejjemnější kmity, nejsnivější svity,
ty blaha smyslného nejsubtilnější city,
ty tisícerých stesků něhy tisíceré –
Oh, šťastné dítě Věčna, snivý Vogelere!
Mít ženu-princeznu, tak útlou, jako sen,
s ní vládnout v divné zemi, kde je vše jen jak sen,
a malovat: jak vstává čerstvý den,
jak v snivé dopoledne žluté slunce svítí
135
na sytě vonící a dětsky snící kvítí –
a když se snese modrý podvečer:
jak zvláštní širý vzduch, pln dálných, dálných sfér,
šumí a zpívá kolem stmělých vil –
co z oken žluté, snivé světlo svítí,
a v stínu zahrádky tajemně vzhůru voní,
rak sytě, snivě voní tisíceré kvítí –
tak jsem to také dávno, dávno snil...
Malovat duše své nejpůvodnější sen,
své lásky k duši věcí nejdůvěrnější sen,
se všemi odstíny tak, v něze tisíceré – –
Oh, králi v Říši Snění, šťastný Vogelere!
136
SNY-BALONY.
V nedělní poledne na jarním slunečnu,
kdy prvé fialky ve světlých šatech svítí,
kdy srdce milenců a dětí sní si o Věčnu –
vidíte v jasných úsměvech je na Slunci se chvíti?
Červené, modré – světle svítící,
tak šťastné, volné, lehčí nežli vzduch,
tak z dálky zdravící vás celou ulicí,
jako by zvěčňovaly onen městský ruch –
jak jaro činily by ještě jarnějším,
bohatším možnostmi, plnějším věčných tuh,
krok každý spěšnějším, zvuk každý jasnějším,
víc opájejícím opilý jarem sluch –
jak všechny naše naděje a sny
by zvaly z ulic v širý, volný vzduch:
Ven z města, ven, tam někam za brány,
kde darů zářících je plný jarní luh!
Ó dětské balony, vy chvící v slunečnu,
jak draze promlouváte k snivé duši mé!
Vždyť vy jste moje snění vtělené,
to nejvíc mé, to nejvíc důvěrné,
to hmotnému, zemskému skutečnu
přes všechnu příbuznost přec nejvíc vzdálené!
137
Tak svítící v těch jasných barvách všech,
tak úsměv nejvyšší svou dětskou moudrostí,
tak cele setkané z těch nejvzdušnějších něh,
z těch nejslunečněji mystických radostí –
tak lehké, průsvitné, jak nadpozemské nic,
a přec tak slavným činící vše v jaru života –
s takovou láskou vzlétající vstříc
všemu, co v oblacích se šťastně třepotá!
Ať na nitích se chvící v skupinách,
svítící v dálku, hrozny kouzelné,
ať vzdušně vzlétnuvší, a v jarních výšinách
zdravící dolů oči zdivené –
vy věcí zázraku, vy světlé balony,
jak zcela vtělujete moje světlé sny!
Ty nejslavnější, nejtíž k vyslovení,
nejhebčí jas v úsměvném slunečnu –
ty, nad něž nic již více subtilního není,
ty, jimž se stýská nejvíc po Věčnu!
138
BŘÍZY A BÁSNÍK.
Břízy štíhlé, břízy snivé,
na měsíčním světle sivé,
citlivé, že v jemném hnutí,
v lehkém vzduchu zavanutí
choulíte se, tetelivé:
Obraz sensitivních duší,
které všedních věcí tknutí,
všedních příhod zavanutí,
v jejich meditaci ruší;
které jenom Sen svůj cítí,
jenom Měsíčního Světla
magickou chtí Krásu píti!
A přec, když se Vítr zdvihne,
zahrá slavný rytmus jara,
jak své rozepnete paže,
kam On silou touhy tíhne;
jak to vaším vlasem zavlá,
zelené naděje vaší
sterou vlajkou zatřepetá!
Jak ta sensitivní, přec však
širá duše básníkova:
Když k ní Osud zahlaholí,
z Něhož samu Věčnost vdechne,
139
kterak ihned do široka
rozpne náruč, duší svojí
za Ním, za Ním do daleka,
zpívajíc, se toužně vzepne!
140
STILISOVANÉ KVĚTINY H. VOGELERA.
To jsou ty květiny, jak já je vidím vždycky!
Ne ty, jež vnímá chladný duch a zrak,
jenž na nich zjišťuje jen suše empiricky
ten onen tvarový neb funkční hmotný znak!
Leč ty, jež vnímal cit, a z nichž jak melodie
svítí a usmívá se vstříc ti vítězná,
v srdce se šťastně lichotí a nyje
květiny duše, světlá, líbezná!
Tak vytušené z empirických tvarů,
v tresť očištěné květy etherné –
to jsou Tvé květiny, jak kvetou v plném jaru
v své něze milostné též očím duše mé!
Jak v mých, v nich svítí celé jaro v kraji,
se štěstím svým i láskou, dětskou nostalgií:
Že vidíš dívky, které věnce vijí
na stráních květnatých, na břehu svazích v máji.
Že cítíš v nich jich ruček, šatu vůni,
že vidíš vtělenou v nich dívčí něhu jich,
křehkost a svěžest, vše, čím sny jich stůní –
sám symbol dívek – květin subtilních!
Že duší cítíš zde příbuznost Bytí všeho,
květin a dívek, duše se zemí –
141
že cítíš:
Něžné kouzlo smyslného,
je květ z Vyššího Žití Mystického,
a blahořečíš tomu spojení!
142
JARNÍ METAMORFOSA.
Na bílou květinu, jež letos právě vzkvetla,
co bílý výtvor-zázrak světlého božstva země,
dívám se, dívám... Něha zpívá ve mněmně,
v očích hra plno obdivného světla...
Jak jasná, čistá! Celá z lásky stkaná
svou něžnou slabostí, svou šťastnou slzou z rosy,
tak sladce na milost i na nemilost vzdaná
jen tím svým světlem, tou svou vůní prosí...
Polibek zlatý Slunce, Boha Žití,
jejž vtisknul zemi v jarním zasnoubení,
to celé mysterium milostného dění,
hymnus i povzdech, slast i trýzeň bytí,
tvořivý touhy vznět i trpnost odevzdání,
slzící světla plání, smavé rozelkání,
to vše v těch cudně štíhlých, jemných tvarech svítí,
to vše v těch hebkých, světlých barvách chvěje se a nítí,
to vše v té jemné, nestihlé vůni voní,
tajemství svoje z bytosti své roní.
Dívám se, dívám... v snění, zaníceně,
a, hle, v můj zrak se teď i z květu dívá
mladičká bytost, světlá, útlá, nyvá,
tak podobná i dítěti i ženě.
143
Ten stvol tak štíhlý, svěží, zelený,
není to stepilý a křehký, a přec náhlý, vzrůst,
jenž dívku šestnáctiletou si dolů naklání,
že stojí se svislými, křehoučkými svými rameny
tak něžně bezradně a špulí červeň úst
své světlé hlavy, jak ta květina zde korunní své listy,
stíníc tak pod ramínky svými sladký vděk
svých malých, oblých prsíček,
co krátce jemně tak a přerušovaně,
tak zticha,
tak lehce dýchá –
zjev sněžně světlý tak, tak zemsky milostný i andělsky tak čistý,
jak čistě barevná a světlá žena-anděl obrazu praerafaelisty!
Jak by teď na špičky lakových střevíčků
se jemně zvedala,
jako by, zvrátivši teď něžnou hlavičku,
s hebkou a bílou lící
svá vonná ústa s něhou milující
mi chvějně podala:
V důvěrném porozumění, s úsměvem vzníceným
tu lehkou bytost pozvedám teď k tváři, ústům svým.
A je mi, jako tělo dívčí bych,
144
v obalu šatů bílých, zelených,
v náruč svých loktů bral;
jako bych vděků jejích jarně tajemných
se obruby s pietou dotýkal,
a přesto, že jen jemně a jen obruby, přec jako bych
v té vůni, dotyku bytosti té duši celou,
mladou a rozechvělou,
do sebe vdých’,
jak svátost v bytost svoji přijímal,
oh, jako bych,
– a těžko říc, zda milost to neb hřích –
přírodní duše z jara v sebe dýchal nejkouzelnější pel,
jako bych z Přírody bezedné číše,
u sladce-bolném srdce svíjení,
tantalské kletby Věčna-Míjení
hořící víno, krev to Dionýsa,
v závrati nekonečné upíjel!
145
POD VOGELEROVU „LÁSKU“.
V srdci je slavno. V snivé dálce hlahol a praporů jak vlání plápolavé...
Vzduch slunný, šírý, plný zářných snění,
vysokých snění, jak by mocná křidla,
šumná a slavná rozvlnila vzduch
od zmámeného srdce v pohádkovou dáli
s obzory těmi za jarními luhy!
Co stalo se to? V jakém světě jiném
se probudili to, zakleti v štěstí?
Jaká to struna se to rozvlnila
v jich srdci zmateném, a zavzněla, a zvoní
do toho volného, tak májového, kraje
se zahradami s rozkvetlými stromy,
bílými dvorci, háji, zelenými luhy?
Jaký to vítr, vanoucí sem z dáli,
neznámo odkud a neznámo od kdy
bouřlivě zdravící je, letí vstříc jich srdci,
jež vstříc zas jemu buší v hlaholu a vlání?
Je útlý, světlý, něžný tak a dobrý
v tom vzduchu závratném s širými luhy kolem,
co břízy stříbrné pod modrým blankytem
s budkami špačků milostně se chvějí
májovým větrem prvně celovány!
146
Je krásná, útlá, světlá tak a dobrá
s bohatým věnečkem svých jemných zlatých vlasů,
s tou obnaženou svojí světlou šíjí,
s tím velkokvětým volným, světlým šatem,
v tom jasném světle májového dne,
jenž oči zlatí, líce bledšími,
hlas zvonivějším, ruku teplejší,
a vlas, i tělo celé, vonnějšími činí!
Tak, ani nevědouce, sedí stuleni
na lávce spolu prostřed Máje Všeho,
nebes i země, výšek, dálek, vzduchu:
Ve vytržení, rozechvěni, šťastni,
skloněny hlavy, zírajíce v dálku...
To jak by za nimi na harfu ženská bytost
hrála a hrála píseň srdce jejich,
celého kraje píseň, Věčnou Píseň Máje....Máje...
A z hudby té a z všeho dění kolem,
a v nich a nad nimi do nadoblačné výše:
Tak tajemně, jak obzory ty v dáli,
kulisy v nekonečno rozevřeného Věčna;
tak široce, jak nebe to a luhy,
dějiště všeho nesmírného Žití;
tak sladkobolně toužebně, jako ty stromy v květu,
to Tvorstvo věčně neukojené, Svět v kletbě rozdělení;
147
tak ve vlnění slavném, jak ten jarní vítr,
Života Anděl, Eros, který Jeho oheň
dmychá a nese, a tak všude nítí
vzmach dění, tvorby, tím, že roznáší
na zemi rostlin pyl i zvěře pach a zvuky milostné,
i ducha vzruchy troubami i zvony, hudbou, zpěvem,
praporů vlání na vysokých žerdích, nad domy měst k oslavě Velikých,
i nad paláci Ducha, když Princ-Sen se zrodí,
na stěžních loďstev zámořských, i na těch, po nichž Srdce
přes vodstva oceánu Světa k Věčnu plaví se;
pozdravem, výzvou k vzruchu provází
vše, co se hýbá a se k předu nese:
Vozidla souší, lodi vod i vzduchu,
duchů i srdcí heroismy hrdé –
ba Celou Zem dokola objímá
v jásavém, bláznivém Jí lásky vyznávání
ve stromů vrcholích při rozvášněném Jejím
kolovém tanci sálem prostoru –
ba stotožněný s kosmickým svým Bratrem-Otcem,
jenž světla dálných hvězd i rozžíhá i nám je ukazuje,
tak celé světy, srdce všech a všeho
spojuje v žalu tesknícím i výzvě radostné
v Touze i v Snaze po Sjednocení – tak dává
růst všem a všemu za Tajemným Cílem:
To vše, jak by k nim volalo a znělo, zpívalo v dál a dál
v poznání oné divuplné mocí: „Láska“!
148
KVĚTINY A ŽENY.
Lilie a konvalinka.
Lilie a konvalinka.
V úctě mám lilii cudnou, dámu, ať pannu neb paní:
Ať, vztýčena po stranách na Oltáři,
s důstojnou, posvátnou pokorou nebeskou čistotou září,
ať milostně nedotčeně, přec dobrotivě a milostně-žensky nad každou ranou se sklání,
širokým kalichem svým tak stále přímá a sněžná!
Než, rád mám přec konvalinku,
(žel, měl ji jen na chvilinku!)
čtveračku čerstvou a vonnou:
Při stejné čistotě srdce,
v tvarech svých drobných a milých,
ve svých úsměvech bílých
je tolik dětinně něžná!
Jabloňový květ.
Jabloňový květ.
Jabloní květe, jemně a nadýchaně tak růžově bílý!
Jsi jak ta prostá rozkvétající dívka,
když v rozpacích stane, ztrne a zardí se pod bílým šatem!
Co jsme se natoužili
kdys v srdci svém, milostně vzňatém,
po Tobě, jabloní květe, tak sladce růžově bílý!
149
Sedmikrásy.
Sedmikrásy.
Vy dívek vesnických bílé a žluté krásy,
vy v prostém svém ustrojení svěží a prosté sedmikrásy!
Jste jako ty ve trávě květy:
S úsměvu bělí, lící a ruček svých bělí,
se svými mladými lety,
s vašimi prostými srdci a těmi svěžími těly,
jsou ve vás milostných darů celé závratné světy!
Bledule.
Bledule.
Bledule ubledlá, útlá a netečná, pomalá, vláčná a nyvá!
Chlorotická ty dívko, při každém zemdlená kroku,
mrzutá, rozmarná, snadno tak udýchaná s pícháním v levém boku,
jejíž zhrdavý pohled tak dlouze unyle splývá,
chorobná, plochoňadrá a netečně nyvá,
a přece tak nudou a smutkem svým k sobě nás vábící,
jakoby záhadným snem,
s tím vláčným zemdleným pohybem, bolestným pohledem
a protáhlou ubledlou lící,
jako ta jedna ze zakletých princezen,
v chmůrném svém království čekající
na prince, na prince jen!
150
Svlačec.
Svlačec.
Vilně a vlhce přilínající spletené údy úponků svlačce!
Hladkým a hladovým, studeně vlhkým, vytáhle hubeným, dravým hádětem-mládětem
v ztrnutí těžkého dechu a dravčího zraku i zbledlých chřípí
chvějte se, prohýbejte,
v své pekelně hluboké mlčící rozkoši chlípně se na plno vlínejte,
až k morku rozkoše mravenčení do těla střebejte
tajemství svého mladého tělesenství,
chladně hladného ženství!
Vlčí mák.
Vlčí mák.
Ve světa zlatém vlasu vlnící se role, jež v rytmu pokojném, co zrání, ševelí,
ty krutě krásný, vrývavě a dravě,
ty hrdě hlasný, žhavě, vyzývavě
krví křičící pleveli!
Červených sluníků, s černými terči červené blůzy,
v zrychlených drobných kročejů, v zrychlených dechů, chůzi
prokletý kolorit pekelné krásy a hrůzy,
plamen a krev –
151
Ten rudý květ
tak mocný je vznět,
že by hned každý hled
na sebe v poli do svého žhavého terče sved’,
jak byl by života role královský střed!
Nikdy bych nebyl chtěl Tebe utrhnout, tak žitím jít s Tebou:
Ohnivé barvy Tvé oslepí, žárem svým vysuší životní šťávy a do sebe střebou –
jsi smyslům i srdci i útrobám prudký jed!
A přec: Jak často bych byl Tě sveřepě sevřel a stisk’,
až by byl žár Tvůj ve zrak můj vtrysk’,
Tebou se udýchal,
Tebou se opít dal,
a tak,
aspoň na chvíli
otráven, opilý,
až by Tvůj pal,
krve křik,
krve střik,
zalil a zkalil
mi zrak –
tak,
aspoň na chvíli,
zemdlelý, omdlelý,
otráven Tvými zly,
152
krásnými, dravými,
žasnými, žhavými,
až by Tvých barev ohnivý žár,
trávících šťáv Tvých zhuštěný var
tělo mé zalil,
srdce mé vzňal,
útroby přived’ v divoký var –
a třeba pálil, a pálil, až spálil!
Co v světa roli do šírá to požehnaně klasem ševelí,
Tebe, jenž z dálky krvavý, křičící
a z blízka otravně pálící, syčící
vlčí mák,
neživíš, jen k Sobě svádíš a oslňuješ
náš lidský zrak,
jen v Sebe vábíš a spaluješ, oslepuješ
náš zrak, i srdce pak –
pro pohled, roznět vítám Tebe světa na polí,
Ty krutě, krvavě tak krásný, pleveli!
Pleveli?
Růže a poupě.
Růže a poupě.
Uprostřed jara a léta v milostně skvělých barev svých hedvábné pleti vnadě,
zázračně zářící, opojně vonící na zahradě
Květino-Venuše, Královno-Růže!
153
Může, může,může
nádherný zjev Tvého ženství studeným nechat muže?
Zardělá dívko na růži rozkvétající,
tolik nahromaděné, zhuštěné opojné vůně milosti v nitru svém tlumící, tající,
a přec, co uvnitř už hárá to žhavě,
princezna našlapující ostýchavě,
na venek plaše a rozpačitě jen dýchající,
a se svojí přízní hospodařící
ach, tak jen upýpavě a skoupě:
Růžové poupě!
Až se Tvé křehké a něžné hedvábné korunní lístky rozevrou,
co právě rozkvetlé růže,
ach, komu zavoní milostnou opojnou vůní svou,
ach, na hrdých prsou, kterého šťastného muže,
zaplanou barvy Tvé,
milostné poupě Ty růžové,
celou svou nádherou?
Ó Květino-Venuše, Královno-Růže!
154
JARNÍ INSPIRACE.
V nekonečné dálky rozsívaným světlem
Slunce posílá dnes svoje pozdravy,
celým krajem Velepíseň Lásky,
Vyšší Moci hlas, hlaholí jásavý.
Stromy z dálky voní, květy, listy v světle
nemohou svou radost pochopit,
radost z života, jejž miliony buněk
cítí v sobě slavný bouřit, snít a chvít!
Miliony hmyzu zlatým vzduchem
v svatebním si zvoní veselí,
miliony zvuků v jarním větru
milostnou se něhou tetelí.
Paprsky, hle, očí tisícerých
setkávají se – a silou tajemnou
příbuzenství duší, nová světla Žití
zapalují v sobě pojednou!
V každém tvoru, květu, v každé buňce těla
křičí o slyšení dnes pud jediný:
Uplatnit se – vzdát se! Znásobit své světlo,
zvěčnit bytí svého všechny vteřiny!
155
S úsměvem jsem vyšel, rozloženým v tváři,
reflex Slunce v snivém ve zraku –
tisíc světel chvělo se mi v duši,
kolik chvění, tolik zázraků!
Zdálo se mi, že mi v cévách ducha
mizí síla snů, co vlání praporů,
srdce-balon, že se odpoutalo
do volného letět prostoru!
Vůně, zvuky, barvy, celá sláva světel,
že mi resonují v nitru z Přírody,
vztahem mystickým Vesmíru k mikrokosmu
k cíli věčné Světla zúrody.
A tu v mocném šumu Jarní Vítr,
rušný Posel Žití, hnal se po pláni,
přeletěl jak bouř, ale mé srdce
v mžiku zved’, v ně zadul vyzvání:
„Synu-Básníku, to já, Angelus Vitae,
jenž svou hlásnou troubou křísí celou zem,
letě z kraje v kraj, by nezahynul Život,
ale všechen popel vzňal se požárem,
já, jenž rostlin pyl, hlas zvonů, tvorstva, lidí
pro úkony Žití, Lásky roznáší,
já, jenž lodi Žití po všech vodách světa
k Neznámému Moři slavně unáší,
156
já v tvé srdce dmýchám, ať se duchem nadchne,
světlem vzplápolá a zvonem zazvoní:
Básníku, slyš praskot líchy světa,
kde z věčného setí v lůnu stvoření
za plození slasti, útrap rození,
stále nových klasů zlatá sklizeň zkvétá,
stále nová slavnost přebohatých žní.
Tajnou mízu lásky rozšum v sobě více,
mořem skrytých světel celý v slávě vzhoř –
na tisíce semen v hloubi srdce klíčí:
změň je u chléb Lásky, žehnáním je zmnož –
nech ať písně lásky rozletí se krajem
v nejdálnější kouty naší planety,
a tam všude vznítí neklid nových snění
v srdcích tisíců pro nové povzlety!
Vzal jsi – dávej, byl jsi vznícen – zpívej:
Život je jen světlo, věčné hoření!
Světlem Velepísně Lásky vše kol sebe zapal:
Život je jen Láska, Věčné Tvoření!“
157
ZPĚV KU CHVÁLE JARNÍHO JITRA.
Ó vlažná jarní jitra, Vy svěží jarní jitra!
Vy jako obdivně žasnoucí, vznícený, skrz slzy světelně, zlatově svítící úsměv
jinochů útlých a bledolících,
s takovým roztoužením Života Živelné Prabožství vzývajících!
Vy, vzdušná, světelná lázni chorých a rekonvalescentů!
Ó, já Vás miluji vděčností nemocné princezny líbezně sněžné a něžné,
s malýma ručkama, s malýma v střevíčkách z perliček nožkama,
kterou Princ políbil dlouze a ozdravil blouznivou láskou!
Ó, já vás miluju něžností milostně zemdlené milenky slabé a sladké,
která se k Silnému Milenci, plachá, přece jen bez bázně tulí!
Ó, já vás miluji důvěrou slabého útlého děcka,
které, ač uprostřed bouřného Života-Světa, se k Nebes Milosti modlí!
Ó, já vás miluji láskou k Silnému Životu silného života lačných,
158
v plachosti důvěřivých, protože slabých a chorých!
Vše mladé, zálibně smyslně něžné raší a rozkvétá ve mně pod Vaším pocelem, Vy Jarní Jitra!
Radost z života blouznivá,
podobná jásání růžových pentlí,
vlajících-letících křišťálně bílým, světelným vzduchem!
Láska útlých a slabých ke květům útlým a slabým,
které jak oni v života blouznivé žízni,
štíhlým vzpínáním stvolů, nastavováním řapíků listí i kalichů květných,
pohledem, úsměvem vzníceným vzývají do výše vánek a světlo!
Oddaná vroucnost k zlatému Slunci,
jíž Otec-Obr laškuje s mladičkým zeleným listím!
Oddaná vroucnost k zlatému dobrému Slunci,
jež bledé studené ruce a zesláblá prsa,
nemocné bledé líce i tesknící oči
otecky zahřívá, hladí a líbá!
Ó vlažná jarní jitra, Vy svěží jarní jitra!
Jak se to lehce pluje i tělu i mysli v zlaté a stříbrné lázni
Vašeho vzduchu bez břehů v světelných dálkách!
159
Jak se to rozkošně myje smyslům i srdci medově zlatým průhledným mýdlem
Vašeho světla bez konce do modré výše!
Jak se to bláznivě potácí z opití očí a mysli sytou a kyprou zelení trav a zahradních konvic v zářícím zlatu slunce!
Jak se to vratce tančí z ohlušení uší i duše z šumění vzdušných perutí, z pění a pípotu ptactva
život svůj v švíření hájícího a uplatňujícího, i v lásce, z lásky k Životu, život svůj dávajícího, a ve zpěvu Život tak vzývajícího a velebícího!
Všechno je nadšené, čerstvé a zdravé, všechno je mladé
a v mladosti-zdravosti nadšeně hravé i dravé!
Všechno je nevinně plesavě stříbrně bílé,
všechno je čerstvé a nadějně-radostně, životně-živelně zelené,
všechno je slavně a svatě světelně zlaté
nade mnou, kolem mne, ve mně!
Ó vlažná jarní jitra. Vy svěží jarní jitra!
Vy skrze slzy, co vznícený, světelné ve zlatě svítící úsměv
jinochů útlých a nemocných;
Vy, jako princezny nemocné, bledé, Vy, jako milenky plaché a slabé, oddaná láska,
Vy, jako modlitba důvěřivého děcka!
Láskou života lačných Životu plaše a blouznivě oddaných,
vděčností nemocné princezny blouznivě Princem políbené,
něžností milenky k Milenci Silnému přitulené,
160
důvěrou děcka k Nebi se modlícího,
miluju Vás!
Neboť Vy hladíte, a tak mi svádíte, a tak mi ladíte, a tak mi mladíte
světelně vzdušnými vlnami svými údy mých smyslů, opile křepčící ve Vaši lázni:
číš mého srdce po okraj kypící, pěnící něhou a pějící plesem,
praporec mého srdce nadšeně vlající
v závrati o závod s bouřlivě letícím, bouřlivě dujícím větrem,
srdce mé, snící si o všem,
co nadbytně zdravé a nadšeně odvážně mladé a životně zářivě zelené,
radostí stříbrné, slzícím úsměvem slavnostně zlaté,
slavící milostné lásky své k Věcnosti stesk!
Uprostřed Vaší nadějně šumící živelné zeleně života ratolestí,
oslavně obklopené-objaté nekonečností Vašich světelných vzduchových dálek,
Srdce mé:
vonný a světlý
Oltář
v slavnosti
Božího Těla-Světa,
161
vonící květy Věčnosti jara,
svítící slunečním světlem
monstrance Vznešené Krásy,
objímající-ochraňující v Sobě
Tajemství Božství Světa,
slaví své básnivé lidství!
162
NA HVĚZDY.
Vás, Jež v Nezměrné Dálce,
v Nestižitelné Výši,
ale v poslední řadě stejného původu,
v základě stejného složení, v podstatě stejného poslání s námi,
plujete-stojíte nad námi:
Žár i Řád, Záře i Kosmos,
Žár neustále proměňovaný v šílený a přece zákonný pohyb
kolem Ideálního Středu za Tajemným Ideálním Cílem,
vznešeně nehybny na nebes obzoru i ve svém šíleném letu,
zářící krásou a touhou v propastech nicoty, mrazu a tmy;
Vás, ó Matky Života a Kněžky Věčnosti,
Lidstvu všech pokolení od Jeho vzniku až po dnes,
od dnes až po Jeho zánik,
na všech rovnoběžkách a polednících viditelné,
tak ve své trvalosti pohybu a pohybu v stálém zářícím trvání
našemu Lidství, bědnému nepatrností a smrtelností,
ale zářícímu nehasnoucí, neumrazitelnou touhou a neústupným nezmožitelným úsilím po velikosti a nesmrtelnosti
stálý zářivý, vznešeně výmluvně němý v dálce a výšce Nebes příklad a vzor –
Vás, básník, vzývám a pozdravuju obdivem nekonečným, ó Hvězdy!
163
ZÁZRAČNÁ PROMĚNA.
Zmámen, až se dech mi tají,
kráčím tichým parkem v máji:
Co kol sněžných kleneb, loubí,
v něž se vonné snětí snoubí,
co tu živých, vonných bání
v milostných snů usmívání,
snivým blahem chvějivých,
v tajemství svém zářivých,
zdivených svým bohatstvím,
nečekaným blahem svým!
Tolik světla, tolik vůně,
tolik vůně, tolik světla!
Udiveným usmíváním
srdce steskem mi až stůně,
tvář mi zazářila, zkvetla!
A teď: Co se se mnou děje?
Jakým proutkem tajemným
Čaroděje – Dobroděje
byl jsem tknut? Což pouze sním?
Blažen prostřed parku stojím,
pohnout se a dýchat bojím:
Vždyť tak náhle svojím bytím,
všecek proměněn se cítím!
164
Ne, to není pouhý sen,
ne, to není pouhý klam!
Vysoký a svěží kmen,
květy celý obalen,
vonný, světlý Strom jsem sám!
Bohatý tak, zářný, snivý,
v dálky, k výším, jako divy,
sněti svoje rozpínám:
Jak zašumí Ducha van
s výše jich, z všech zářných květů
do šíře všech světa stran,
pro zdar, rozkvět další světu,
pyl svůj štědře rozsívám!
165