III.

III. III.
Tak bez přestání míjí nové dny, a s nimi naděje a plány umíjí – co k tomu venku deště podzimní pláčí svou věčnou melancholii... Vše kolem zas už plné podzimu, jak loni, předloni... a plno všude stínů – a všechny jsou jak hudba šerých snů a nekonečně rozvíjených spleenů... Rok se tak rychle v prázdno propadá vlekou se jako věčné hodiny – a každá ta kol jdoucí hodina je jako němá, dlouhá otázka – Tak míjí dny, a dny, a dny... Zřím z lože oknem, plným pláče, ven: Tam na okna a na komíny, střechy, věčně, jednotvárně, jako bez útěchy, se leje to dnes celý boží den... Pláče a pláče, leje se a leje, hluše, bez naděje – předvčírem pršelo, celý den i včera, 55 a dnes od rána už zas až do večera – co obloha je pořád olověná, vzduch ztrnulý, a nikde žádná změna celý den... Tak plyne řada dní, a každý deštivý, a dlouhý, morosní, a každým, jak by člověk uvadal a životu a štěstí byl vždy dál... Tak míjí celé týdny, měsíce, tak celý život míjí v dlouhé nostalgii, v němé elegii – A je mi líto na vše to už slov... Bazarov, Bazarov... 56