UNDINA.

UNDINA.
Na vlnách laguny pluješ, tajemné písně si zpíváš, zoufalá blouznění Ofelií, věnčených samým kvítím – tajemně hoří Ti oko, tajemně uctíváš hvězdy, tajemná Undino-Ženo. Na jaké laguně pluješ, jaké že písně to zpíváš, jaká že blouznění vedeš v záhadném kraji Své duše, já nevím, a nikdo neví, leč jedno cítíme všichni: Tys Krásná, Undino-Ženo. Tvůj šat se míhá jak vlny, v podivném kouzlu jak ony, vůně Tvá bytosti čarodějné je nestihlou vůní květin – Jsi zhmotněním sférické hudby, zlidštěním modrého květu: Mystická Undino-Ženo. Básníků duším jsi kletbou, Siréno s písní Věčna! Tvůj smích, ten je děsí, Tvé bolesti kruté je dojmou, Jsi dál jim, čím Jsi jim bližší, Ukrutná Undino-Ženo! Spatřil jsem duši jak vlny, voněl jsem podivnou vůni, Tvou duši, Tvou vůni vod sestro, zvonilas ve vlnách smíchem – ten smích bolel chorou Tvou touhou – a Tys mi udělala: 104 Bytosť Tvá krajinou krásnou, již zřel jsem před mnoha věky, a ta mi neznámým kouzlem utkvěla v hlubinách duše – kdo mě teď rozčaruje, kdo mě teď odčaruje, podivná sestro vody, Osudná Undino-Ženo? Tvou neurčitou bytost, vůni Tvé kouzelné duše, co kolébání gondol, sen hudby, hlaholy světel, má duše, duši Tvé cizícizí, a přece zase tak blízká, Krásná, Ukrutná Ženo, Záhadná, Osudná Ženo, Tajemná Undino-Ženo, milovat musí věčně! 105