POD VOGELEROVU „LÁSKU“.

POD VOGELEROVU „LÁSKU“.
V srdci je slavno. V snivé dálce hlahol a praporů jak vlání plápolavé... Vzduch slunný, šírý, plný zářných snění, vysokých snění, jak by mocná křidla, šumná a slavná rozvlnila vzduch od zmámeného srdce v pohádkovou dáli s obzory těmi za jarními luhy! Co stalo se to? V jakém světě jiném se probudili to, zakleti v štěstí? Jaká to struna se to rozvlnila v jich srdci zmateném, a zavzněla, a zvoní do toho volného, tak májového, kraje se zahradami s rozkvetlými stromy, bílými dvorci, háji, zelenými luhy? Jaký to vítr, vanoucí sem z dáli, neznámo odkud a neznámo od kdy bouřlivě zdravící je, letí vstříc jich srdci, jež vstříc zas jemu buší v hlaholu a vlání? Je útlý, světlý, něžný tak a dobrý v tom vzduchu závratném s širými luhy kolem, co břízy stříbrné pod modrým blankytem s budkami špačků milostně se chvějí májovým větrem prvně celovány! 146 Je krásná, útlá, světlá tak a dobrá s bohatým věnečkem svých jemných zlatých vlasů, s tou obnaženou svojí světlou šíjí, s tím velkokvětým volným, světlým šatem, v tom jasném světle májového dne, jenž oči zlatí, líce bledšími, hlas zvonivějším, ruku teplejší, a vlas, i tělo celé, vonnějšími činí! Tak, ani nevědouce, sedí stuleni na lávce spolu prostřed Máje Všeho, nebes i země, výšek, dálek, vzduchu: Ve vytržení, rozechvěni, šťastni, skloněny hlavy, zírajíce v dálku... To jak by za nimi na harfu ženská bytost hrála a hrála píseň srdce jejich, celého kraje píseň, Věčnou Píseň Máje....Máje... A z hudby té a z všeho dění kolem, a v nich a nad nimi do nadoblačné výše: Tak tajemně, jak obzory ty v dáli, kulisy v nekonečno rozevřeného Věčna; tak široce, jak nebe to a luhy, dějiště všeho nesmírného Žití; tak sladkobolně toužebně, jako ty stromy v květu, to Tvorstvo věčně neukojené, Svět v kletbě rozdělení; 147 tak ve vlnění slavném, jak ten jarní vítr, Života Anděl, Eros, který Jeho oheň dmychá a nese, a tak všude nítí vzmach dění, tvorby, tím, že roznáší na zemi rostlin pyl i zvěře pach a zvuky milostné, i ducha vzruchy troubami i zvony, hudbou, zpěvem, praporů vlání na vysokých žerdích, nad domy měst k oslavě Velikých, i nad paláci Ducha, když Princ-Sen se zrodí, na stěžních loďstev zámořských, i na těch, po nichž Srdce přes vodstva oceánu Světa k Věčnu plaví se; pozdravem, výzvou k vzruchu provází vše, co se hýbá a se k předu nese: Vozidla souší, lodi vod i vzduchu, duchů i srdcí heroismy hrdé – ba Celou Zem dokola objímá v jásavém, bláznivém Jí lásky vyznávání ve stromů vrcholích při rozvášněném Jejím kolovém tanci sálem prostoru – ba stotožněný s kosmickým svým Bratrem-Otcem, jenž světla dálných hvězd i rozžíhá i nám je ukazuje, tak celé světy, srdce všech a všeho spojuje v žalu tesknícím i výzvě radostné v Touze i v Snaze po Sjednocení – tak dává růst všem a všemu za Tajemným Cílem: To vše, jak by k nim volalo a znělo, zpívalo v dál a dál v poznání oné divuplné mocí: „Láska“! 148