KRÁSNÁ CHVÍLE.

Zikmund Winter

KRÁSNÁ CHVÍLE.
Jarní večer... Všechno kolem uhoupáno v sladkých snách – dávno, dávno nebylo už smírno tak a volno tak... Každý hlas a zlozvuk denní shladil se a usnul, ztich – jen tak tiše šoumalo to v sešeřelých alejích; šoumalo to, šeptalo to v šíř a šíř, a dál a dál – sen o míru bezkonečném v korunách se kolébal... Krásný večer! Dávno, dávno nebylo mi volno tak! Jako utišené moře, celé moře nekonečné dýchalo mé choré srdce, samý šepot na vlnách... Každý chtíč a každý rozpor shladil se a vymřel v něm, jenom něha rozlila se jeho blahým nesmírnem; rozlila se, rozzářila do šíře a do výše, dokola kol obejmula zem i nebe – vše a vše... Zvláštní chvíle... Dole ticho – moře světů ve výši! Až se duše udivila, že sfér hudby neslyší... Bože, bože... Kde v té chvíli zůstal Všeho Světa Žal? Sen o míru bezkonečném v srdci mém se kolébal... 86