VELIKONOČNÍ

VELIKONOČNÍ
K veliké slavnosti jarní, Slunce dnes vítězně vzchází, tisíci úsměvy líbá, tisíce úsměvů hází! To vrbové proutky už mizí v zeleni pod zlatem Slunce, zpívají opět už Velikonoce a zpívají tušící srdce – zpívají pomlázky svižné o vonných žaketech děvčat, zpívají kočičky jehněd o běloučkých ručkách děvčat – zpívají barvy kraslic o Žití Tvůrčí Moci, o návratech ze Smrti v Život – tajemství Veliké Noci. Všechny houpačky jsou tak jásavě rozhoupány, všechny sukénky jsou tak závratně provětrány, tulí se pohled, zvoní smích – a jarní vítr mi nese to do oken, zpívaje touhy moc, zpívaje Věčna sen – 36 Tak slavno, teskno mi v jarní den! V kvapíku kácí po městském dláždění, v povyku dětí a v řehtaček klapání srdce mé opilé slyší dnes země vzdech: Po slunci, po květech, po kráse, po vzletech, po hlasech básníků, by vzkřikli do dálek o žalu mladosti, o stesku fialek. Zpěv v srdci chlapců: Co řekneme dnes bílým houpačkám a co těm vonným ručkám na provaze? Mystický pozdrav pestrým sukničkám! Je nám tak teskno a tak bolně blaze! Jsou větry zpity vůní obzorů, běloučkých, jako snění usměvavá, k nim houpačky plesají nahoru, k nim v smíchu řítí se blouznivá dívčí hlava. Jsou větry zpity vůní sukniček, jež z houpaček kmitají provětrány, střevíčků, pentlí, copů, vlásniček – jsou houpačky tak volně rozhoupány! Tak vše dnes září jen a teskní v úsměvu! 37 Už od rána tak příjemně jsme slabí, sny naše mají tisíc záchvěvů a naše ruka teskné laskala by! Smět subtilní ty ručky pohladit, smět tknout se živůtku, blíž cítit vonět vlasy, nad nimi k závrati se rozechvít, polibek tichý vložit v tichých zraků řasy – toť Věčnost as... Snad, že nás čekají ty střevíčky divoce dupající! Nuž skočme k nim, ať lana praskají, my něco k pláči musíme jim říci..říci...! Zpěv v srdci děvčat: Ach, jak nám dneska v srdci veselo! Vše voní, zpívá, i ty košíčky, i naše střevíčky a pentle, světlý šat – oh, jak se skotačí, jak chce se smát! Jak září pohledy, jak svítí keřů květ! Jak nezvykle to praská houpačka po dlouhé zimě! Kolkolem svěží každá stromu sněť – oh, jak je krásný Život-Svět! 38 Výš leťme, výš! Ať svítí pentlice! Je život v jejich barvě jako na růžích! Ať šat se vzdouvá, ať nám voní vlas – je divně vyspalá dnes každá z nás! Je nepokojno poupě v pupenu, je nepokojno v našem živůtku – je teskno nám. Tak k prsům se dnes toho hocha schvět, do jeho tmavých zraků zářně pohledět oh, jak je smutný Život-Svět! Ručkama moc’ někoho přiškrtit – ó, že smí drtit jen ty provazy! Nechť! Aspoň v zvůli ryčme, výskejme, ať letí houpačka až do nebe! Jak hledí na nás z dálky nesměle ty krásné oči, snivé, bázlivé! Smět zazářit v ně, k retu stisknout ret, tak rychle, že by ani nezahléď a neuhod’... ne, raděj v let – oh, jak je smutně krásný Život-Svět! Tak teskno bylo mi v jarní den! V kvapíku káči na městském dláždění, 39 v povyku dětí a řehtaček klapání, to vše jarní vítr mi zatančil do oken, zpívaje touhy moc, zpívaje Věčna sen – slyšel jsem, kterak kdes ve vonném průvanu zakončil povzdechem píseň svou o Jaru... 40