NA KVĚTINY.

NA KVĚTINY.
Ó, květiny, vy žensky přírodní mystické bytosti! Vy duše-těla dívek astrálních, od všeho lidství, živočišství osvobozené! Jen samo ženství ve své nejryzejší, světlé přirozenosti, jen k trpné něze-Iásce zrozené! Váš stonek štěpily, linie útlá těla, kde dívčích údů, pásů smyslnost už zcela zduchovněla, ty květů vůně, barvy, světla – pohledy a úsměvy to Vaše, kde soustředěno Vaše pohlaví se v kráse cudné touhy před Tajemstvím chví, své nabízejíc dary-zázraky hrdinně-plaše: Vy, božský pravzor Pozemského Ženství, Vy, Ženství Věčného nejčistší podobenství! Kde u Vás duše je, kde tělo, a kde šat? Je ve Vás vše tak zcela sjednoceno, že nitro od vnějšku nemožno rozeznat, že význam s výrazem je nerozlučně spjat! To, oč Vše Stvoření se snaží, roztouženo, to, o čem pracuješ tak úsilně, ó ženo, by ducha tvého srdce v účinu tvé pletě 106 se skvělo umocněno, a kouzlo těla tvého ve tvé toiletě vábilo, prodlouženo; to, co ty, nadčlověče-umělče, z vyšší své přírody tvoříš jen v onom nejvyšším a synthetickém tvaru práce, jenž zove inspirace ve snu denním, a v kterém sloučena je reflexe se Jsoucna přímým zřením, nad půdu přírody vstavenou klenbu vyšší přírody, co synthetické dílo kultury, v němž tvar by sjednocen byl se svým tvůrčím snem, co se svým nejpřirozenějším obsahem: To jako prostý projev pouhé hry tvořivé svobody, zde v prazákladním tvaru předznačeno, zří k tobě dosaženo v uskutečnění vítězném! Hle, v době jara, Země puberty, kdy mízou znovu nalévají se Jí vždycky srdce, ňadra, rty: já, Básník, spolu smyslný a spolu platonický, Troubadour Věčnosti-Přírody, Přírody-Věčnosti, Ji zbožňující v Její Nekonečnosti šíře a hloubky v látce, tvaru, světle, 107 na Vás, Vy z prvé lásky Její jemné děti vzkvetlé, se s obdivem nad krásou Vaší dívám, Vás s neskonalou láskou, smuten, vzývám, Vás, které míň, než ženy ještě, dovedu si vzít! Ni obejmout, ni v srdci políbit! Tak náhle zrodíte se, vzrostete nám před zrakem čarovným zázrakem z nepostihla podstaty Bytí-Božství, jež z jednoho a dvojného se přetvořuje v množství, a na nás patříte v své tiché závrati! Zvíře Vás může rozžvýkat a člověk urvati, než dávno dřív, než byste živoucí se vzdaly, v zvířete tlamě zajdete, v člověka ruce svadnete, drť, troucheň, mizíce zas v Říši Tajemnou, odkud, co sen, jste vstaly! K Vám možno jenom zaníceně zřít, k Vám možno pouze čichat, nad Vámi možno jen se usmívat a plakat, toužně vzdychat, sledovat, kterak drobně, jemně, něžně dýchá, rostlinná duše Vaše, trpná tak a tichá, než nikdy si Vás vzít, Vy, Květiny, 108 Vy, Země prvé, vzdušné děti-sny, Vy, božský pravzor Pozemského Ženství, Vy, Ženství Věcného nejčistší podobenství! 109