NA KVĚTINY.
Ó, květiny, vy žensky přírodní mystické bytosti!
Vy duše-těla dívek astrálních, od všeho lidství, živočišství osvobozené!
Jen samo ženství ve své nejryzejší, světlé přirozenosti,
jen k trpné něze-Iásce zrozené!
Váš stonek štěpily, linie útlá těla,
kde dívčích údů, pásů smyslnost už zcela zduchovněla,
ty květů vůně, barvy, světla – pohledy a úsměvy to Vaše,
kde soustředěno Vaše pohlaví
se v kráse cudné touhy před Tajemstvím chví,
své nabízejíc dary-zázraky hrdinně-plaše:
Vy, božský pravzor Pozemského Ženství,
Vy, Ženství Věčného nejčistší podobenství!
Kde u Vás duše je, kde tělo, a kde šat?
Je ve Vás vše tak zcela sjednoceno,
že nitro od vnějšku nemožno rozeznat,
že význam s výrazem je nerozlučně spjat!
To, oč Vše Stvoření se snaží, roztouženo,
to, o čem pracuješ tak úsilně, ó ženo,
by ducha tvého srdce v účinu tvé pletě
106
se skvělo umocněno,
a kouzlo těla tvého ve tvé toiletě
vábilo, prodlouženo;
to, co ty, nadčlověče-umělče, z vyšší své přírody
tvoříš jen v onom nejvyšším a synthetickém tvaru práce,
jenž zove inspirace
ve snu denním,
a v kterém sloučena je reflexe se Jsoucna přímým zřením,
nad půdu přírody vstavenou klenbu vyšší přírody,
co synthetické dílo kultury,
v němž tvar by sjednocen byl se svým tvůrčím snem,
co se svým nejpřirozenějším obsahem:
To jako prostý projev pouhé hry
tvořivé svobody,
zde v prazákladním tvaru předznačeno,
zří k tobě dosaženo
v uskutečnění vítězném!
Hle, v době jara, Země puberty,
kdy mízou znovu nalévají se Jí vždycky srdce, ňadra, rty:
já, Básník, spolu smyslný a spolu platonický,
Troubadour Věčnosti-Přírody, Přírody-Věčnosti,
Ji zbožňující v Její Nekonečnosti
šíře a hloubky v látce, tvaru, světle,
107
na Vás, Vy z prvé lásky Její jemné děti vzkvetlé,
se s obdivem nad krásou Vaší dívám,
Vás s neskonalou láskou, smuten, vzývám,
Vás, které míň, než ženy ještě, dovedu si vzít!
Ni obejmout, ni v srdci políbit!
Tak náhle zrodíte se, vzrostete nám před zrakem
čarovným zázrakem
z nepostihla podstaty Bytí-Božství,
jež z jednoho a dvojného se přetvořuje v množství,
a na nás patříte v své tiché závrati!
Zvíře Vás může rozžvýkat a člověk urvati,
než dávno dřív, než byste živoucí se vzdaly,
v zvířete tlamě zajdete,
v člověka ruce svadnete,
drť, troucheň, mizíce zas v Říši Tajemnou, odkud, co sen, jste vstaly!
K Vám možno jenom zaníceně zřít,
k Vám možno pouze čichat,
nad Vámi možno jen se usmívat a plakat, toužně vzdychat,
sledovat, kterak drobně, jemně, něžně dýchá,
rostlinná duše Vaše, trpná tak a tichá,
než nikdy si Vás vzít,
Vy, Květiny,
108
Vy, Země prvé, vzdušné děti-sny,
Vy, božský pravzor Pozemského Ženství,
Vy, Ženství Věcného nejčistší podobenství!
109