JARNÍ METAMORFOSA.

JARNÍ METAMORFOSA.
Na bílou květinu, jež letos právě vzkvetla, co bílý výtvor-zázrak světlého božstva země, dívám se, dívám... Něha zpívá ve mněmně, v očích hra plno obdivného světla... Jak jasná, čistá! Celá z lásky stkaná svou něžnou slabostí, svou šťastnou slzou z rosy, tak sladce na milost i na nemilost vzdaná jen tím svým světlem, tou svou vůní prosí... Polibek zlatý Slunce, Boha Žití, jejž vtisknul zemi v jarním zasnoubení, to celé mysterium milostného dění, hymnus i povzdech, slast i trýzeň bytí, tvořivý touhy vznět i trpnost odevzdání, slzící světla plání, smavé rozelkání, to vše v těch cudně štíhlých, jemných tvarech svítí, to vše v těch hebkých, světlých barvách chvěje se a nítí, to vše v té jemné, nestihlé vůni voní, tajemství svoje z bytosti své roní. Dívám se, dívám... v snění, zaníceně, a, hle, v můj zrak se teď i z květu dívá mladičká bytost, světlá, útlá, nyvá, tak podobná i dítěti i ženě. 143 Ten stvol tak štíhlý, svěží, zelený, není to stepilý a křehký, a přec náhlý, vzrůst, jenž dívku šestnáctiletou si dolů naklání, že stojí se svislými, křehoučkými svými rameny tak něžně bezradně a špulí červeň úst své světlé hlavy, jak ta květina zde korunní své listy, stíníc tak pod ramínky svými sladký vděk svých malých, oblých prsíček, co krátce jemně tak a přerušovaně, tak zticha, tak lehce dýchá – zjev sněžně světlý tak, tak zemsky milostný i andělsky tak čistý, jak čistě barevná a světlá žena-anděl obrazu praerafaelisty! Jak by teď na špičky lakových střevíčků se jemně zvedala, jako by, zvrátivši teď něžnou hlavičku, s hebkou a bílou lící svá vonná ústa s něhou milující mi chvějně podala: V důvěrném porozumění, s úsměvem vzníceným tu lehkou bytost pozvedám teď k tváři, ústům svým. A je mi, jako tělo dívčí bych, 144 v obalu šatů bílých, zelených, v náruč svých loktů bral; jako bych vděků jejích jarně tajemných se obruby s pietou dotýkal, a přesto, že jen jemně a jen obruby, přec jako bych v té vůni, dotyku bytosti té duši celou, mladou a rozechvělou, do sebe vdých’, jak svátost v bytost svoji přijímal, oh, jako bych, – a těžko říc, zda milost to neb hřích – přírodní duše z jara v sebe dýchal nejkouzelnější pel, jako bych z Přírody bezedné číše, u sladce-bolném srdce svíjení, tantalské kletby Věčna-Míjení hořící víno, krev to Dionýsa, v závrati nekonečné upíjel! 145