GUSTAV FLAUBERT.

Zikmund Winter

GUSTAV FLAUBERT.
Z podzimu ulice, ze zvuku tramvayí, jež kolem šerých zdí si stále klusají, z lomozu na vozech, chaosu volání, dunění beden, věčného smutku dní – z kalných mlh nad městem a z nudy lidských tváří, kde Sen a Sklamání tak tragicky se sváří, z té věčné nejistoty, jež visí nade vším, a všeho toho zde, o čem mi zpívá dým, do výše stoupající z příbytku lidských snů, z boláků lidských ran, illusí balšámu z popěvku kolovrátku, jenž radost bytí zpívá a jehož kliku otáčí největší světská bída, z té krásy raněné skloněných mužných hlav – jak rytmus záhadný mi splývá na duši: „Je člověk pouhou vší, je člověk pouhou vší – je dým, je prach. A po čem básník ještě touhu může mít, a kde se ještě může z kalu očistit, jímž celý brodí se už tím, že myslí a že žije: To jediná je nad tím vším – Krása Melancholie...“ 96