NA LUNU.

Zikmund Winter

NA LUNU.
V ideální výšce, smutná, osamělá, marně svítíš: Myšlenka-Sen bytost Tvá je celá – ty to cítíš....cítíš... Bledá Sensitiva s nyvou lící touhy, krásná, pláš – Snu stříbrné nitě – divy subtilnosti – cudně tkáš. Věčné pouti bledé Osamění! Bílá Vznešenosti Ideálních Snů! Syntheticky čiré o Snu Zamyšlení! Smutku nesený tak němě v daleku! Básník ubledlý se ku Tvé výši dívám v marném Snu, neb jak Ty o Útlé Kráse zpívám, o Věčnu! O bytostech z magnesia bílých, jak Tvůj třpyt, o nichž, nevýslovně štíhlých, elfích, vílích, lze jen snít. O tom, co zde duše v podobenstvích pouze nalézá: 120 Ženství Věčného z astrálních tkání tkaná Synthesa. O životě zrcadleném pouze, o Neskutečnu, o Prabožství Ženském, trpném v Touze, o Věčnu! Věčné touhy marné rozesnění! Pouti marná v Ideálu Říš! Muka krásná, kterým konce není, Smutku, který duši povznášíš! V ideální Výšce, smutná, osamělá Sestro má – Ty, jež sen můj sdílíš, krásná, vzdálená – Svůj sen narcisový dále snuj – a zde v smutné zemi, kde se všechno mění, popřej básníkovi Obraz Svůj! 121