ZÁZRAČNÁ PROMĚNA.

Zikmund Winter

ZÁZRAČNÁ PROMĚNA.
Zmámen, až se dech mi tají, kráčím tichým parkem v máji: Co kol sněžných kleneb, loubí, v něž se vonné snětí snoubí, co tu živých, vonných bání v milostných snů usmívání, snivým blahem chvějivých, v tajemství svém zářivých, zdivených svým bohatstvím, nečekaným blahem svým! Tolik světla, tolik vůně, tolik vůně, tolik světla! Udiveným usmíváním srdce steskem mi až stůně, tvář mi zazářila, zkvetla! A teď: Co se se mnou děje? Jakým proutkem tajemným Čaroděje – Dobroděje byl jsem tknut? Což pouze sním? Blažen prostřed parku stojím, pohnout se a dýchat bojím: Vždyť tak náhle svojím bytím, všecek proměněn se cítím! 164 Ne, to není pouhý sen, ne, to není pouhý klam! Vysoký a svěží kmen, květy celý obalen, vonný, světlý Strom jsem sám! Bohatý tak, zářný, snivý, v dálky, k výším, jako divy, sněti svoje rozpínám: Jak zašumí Ducha van s výše jich, z všech zářných květů do šíře všech světa stran, pro zdar, rozkvět další světu, pyl svůj štědře rozsívám! 165