H. VOGELER.

H. VOGELER.
Tak jsem to také snil, tak jsem to dávno snil... Ty stromy, květiny, ty útlé dívky, světla, ta děcka čistotná v tom snivém slunečnu – ta něha třepotavá, radost bytí světlá, ta celá mladá zem, jak by jen v pouhém snu v tom roztouženém vzduchu milostně tak zkvetla, že na všech lících, vlasech, šatech, věcech všech se obráží v úsměvném údivu – to celé moře barevného kvítí, jež v trávě, v květináčích v okrech drobných vill, jak žití plamínky snivě a sytě svítí – tak jsem to také nějak dávno, dávno snil... Tak jsem to sníval vždy, a dítě, přál si sdělit, tak jsem to, dorostlý, přával si v dílo vtělit – ty nejjemnější kmity, nejsnivější svity, ty blaha smyslného nejsubtilnější city, ty tisícerých stesků něhy tisíceré – Oh, šťastné dítě Věčna, snivý Vogelere! Mít ženu-princeznu, tak útlou, jako sen, s ní vládnout v divné zemi, kde je vše jen jak sen, a malovat: jak vstává čerstvý den, jak v snivé dopoledne žluté slunce svítí 135 na sytě vonící a dětsky snící kvítí – a když se snese modrý podvečer: jak zvláštní širý vzduch, pln dálných, dálných sfér, šumí a zpívá kolem stmělých vil – co z oken žluté, snivé světlo svítí, a v stínu zahrádky tajemně vzhůru voní, rak sytě, snivě voní tisíceré kvítí – tak jsem to také dávno, dávno snil... Malovat duše své nejpůvodnější sen, své lásky k duši věcí nejdůvěrnější sen, se všemi odstíny tak, v něze tisíceré – – Oh, králi v Říši Snění, šťastný Vogelere! 136